Dlouhý pochod, Stephen King
 |
Pochodem ku zdraví! Pardon. Říká se sportem ku zdraví. Ale to je ostatně jedno, protože obě tvrzení nejsou pravdivá. Kdykoliv se vám přece může cokoli stát, vymknete si kotník, dostanete křeč do nohy… Půjdete-li dlouho na sluníčku, můžete chytit úpal, v dešti zas pořádnou rýmu. To ovšem za předpokladu, že budete mašírovat hodně dlouho, a to tak dlouho, dokud to vydržíte, protože když se zastavíte, dopadnete mnohem hůř…
Zní to jako výplod temné mysli? Ale Kingova temná polovička, jež jistý čas dokonce žila a radovala se ze života a děsila svými nápady zástupy čtenářů, je právě taková. Jaké romány může napsat člověk ovládaný zlobou, sexuální frustrací a sžíravým zoufalstvím, člověk s ulítlým smyslem pro humor? Ano, jedině ponuré příběhy, kde všechen strach a děs je pouze psychického rázu, kde je člověk člověku vlkem. Ale možná proto, že jsou o tolik jiné, budí oprávněnou pozornost, tak jako Dlouhý pochod.
V alternativních Spojených státech amerických vládne armáda vedená charismatickým Majorem, která každý rok pořádá krutou soutěž, z dnešního pohledu bychom řekli vyhraněnou reality show, nazvanou Dlouhý pochod. I letos se 1. května na startovní čáru postaví sto Chodců, kteří v 9:00 započnou svůj boj. Aby vyhráli, stačí dodržovat několik jednoduchých pravidel. Ze všeho nejdůležitější je nezpomalit chůzi pod čtyři míle za hodinu, jinak jsou Chodci varováni (jde o jakousi shovívavost, varování jsou celkem tři a každá možnost zpomalit trvá jednu minutu). Po vypršení časového limitu u posledního napomenutí Chodec soutěž opouští – je zastřelen. Závodníci se taktéž nesmějí vychýlit z vytyčené trati, jinak bez jakéhokoli upozornění zemřou. Ten, kdo vydrží stát na nohou jako poslední, vyhrává.
Mezi účastníky je i Ray Garraty, hlavní hrdina románu. Sám ani pořádně neví, proč se do soutěže přihlásil či co jej k tomu vedlo. Netuší to ani jeho soupeři, ač někteří tvrdí, že to dělají kvůli Ceně, velkolepé odměně pro vítěze. Tedy, alespoň si to myslí, neboť nikdo přesně neví, co onou Cenou je – zpočátku se domnívají, že královský život, později pouhé přežití. Jen hádají, protože o vítězích se z prapodivných důvodů moc nemluví…
Kniha má jednoduchý námět. Neustále sledujeme závodníky zdolávající jednu míli za druhou, ať už kráčí po okreskách, hlavních silnicích nebo po dálnici, jakoby do nekonečna se vinoucí tratí, která je prosycena všudypřítomným přízrakem smrti, obklopeni okolní krajinou a s každým dalším kilometrem houstnoucím davem diváků. Vnější svět, tam mimo dráhu, je nastíněn v občasných záblescích faktů. Spoustu věcí a souvislostí tak jen tušíme, neboť to opravdu důležité se odehrává na asfaltce, po níž se pohybuje sto párů chodidel. A o co je prostší námět, o to je preciznější jeho zpracování.
Kdyby byla pravda to, co o sobě King s úsměškem říká, a to, že je dobrý řemeslník, ale mizerný spisovatel, potom by Dlouhý pochod stál buď za starou bačkoru, nebo by ho vůbec nedopsal. Ale on má dar vypravěčství. Na začátku příběhu vás vezme za ruku, zpočátku zlehka, později rázně, abyste se mu nevysmekli, a nepustí, dokud nedočtete poslední slovo. Díky obraznému filmovému stylu vypravování vtáhne čtenáře do děje, že má pocit, jako by sledoval dění na plátnu, ba přímo se sám ocitl ve filmu. Používá k tomu řadu fines: živé a poutavé dialogy, časté vnitřní monology a přemítání; črtá, modeluje a rozpohybovává své postavy, s nimiž čtenář-divák soucítí, a je-li třeba, klidně i nenávidí. To vše je zaobalené do ladného, podmanivého, místy drsného jazyka.
King na stránkách románu demonstruje, jak je pro něj snadné vyvolat napětí a vygradovat je až do krajnosti. Čtenář může nabýt dojmu, že tyto scény záměrně natahuje, ale to je jen důsledek zevrubného popisného stylu, jímž dílek po dílku buduje situaci. Autorův jazyk je bohatý, plný přiléhavých i vynalézavých přirovnání, např.: Garratymu se vybavila tvář blonďatého vojáka. Bylo v ní asi tolik emocí jako na talíři brambor nebo: Jedinou společnost jim dělá ticho jako křídla noční můry, ale i pěkných obratů, které dokreslují atmosféru: Téměř prázdnou uličkou silnice skučel vítr jako ztracený pes, kterého někdo bičem žene neznámou a strašidelnou krajinou. Lehce se dotkne i nářečí, nechybí ani autorova tradiční nosová mluva jedné z postav sužované rýmou, a jako obvykle si neodpustil pár kontroverzních vět, ať už jsou to jeho oblíbené transparenty, jež třímá obyvatelstvo (NECHALI JSME PANAMSKEJ PRŮPLAV KOMOUŠSKEJM NEGRŮM), cedule (JEN DO MĚ, A POŘÁDNĚ) či nápisy na tričkách (PEKELNÍ ANDĚLÉ NA KOLECH). K tomu si přidejte i typické hlášky („Ten už dlouho nevydrží,“ pronesla poměrně nahlas jedna žena v první řadě. „Tvoje kozy už dlouho nevydržej!“ vyštěkl na ni Garraty a dav mu aplaudoval.), které z úst šestnáctiletých chlapců znějí celkem přirozeně (jsou tu i přehnané momenty, ale když tak občas slýchám, jak mezi sebou mladí mluví…). Vypravěčem je sám autor, jenž líčí dění tu z pohledu jedné, tu druhé postavy, ale nejčastěji sleduje Raye. Garraty není vůbec dokonalý, propadá emocím a je ve všech ohledech průměrný, a možná proto je tak zajímavý.
Myslím, že King předběhl svou dobu, když v roce 1979 světu nadělil Dlouhý pochod. Nejspíš tak trochu předpokládal, že diváci před televizní obrazovkou budou stále otrlejší a dají přednost bizarní zábavě. Kdo ví, jestli za pár let něco podobného nepoběží na Nově. Určitě ale účastníky nezačnou střílet a použijí pistole, ze kterých po výstřelu vykoukne vlaječka s nápisem PRÁSK! Alespoň v první sezóně…
Líbilo se mi zachycení davu jako lačného žraločího chřtánu, který prahne po Chodcově krvi: Když se těla protočila a dopadla s žuchnutím jako kusy rozseknutého polena, ústa Davu znovu zařičela a zaburácela novým nadšením. Rovněž zajímavé je sledovat proměnu soutěžících, kteří jsou na startu čerství jako rozkvetlá kopretina, ale časem postupně uvadají, jak po fyzické, tak mentální stránce.
Ještě plni energie a optimismu lační po divácích a první oběti jen suše komentují: „Je to jen číslo. Jen další mrtvola v pořadí. (…) Znamená to, že jsme zas o trochu blíž, ale nic víc.“ Později nadšení vyprchává a mění se v nezájem: „Jako kdybys celej život trénoval skok o tyči, pak se dostal na olympiádu a řekl: ‚Kurva, proč já bych přes tu pitomou laťku vůbec skákal?‘“ Dav se jim hnusí a marně s ním bojují: Ukázal davu zvednutý prostředník, dav to gesto zřejmě vzal jako pozdrav a blouznivě ho začal povzbuzovat. (…) Zničehonic vykřikl do davu: „Svině! Vy svině.“ Povzbuzovali ho ještě hlasitěji. Mezi některými chlapci vzniká přátelství, které ke konci závodu může pro psychicky slabšího jedince být na obtíž. Ostatně když člověk propadne emocím, bez cizí pomoci je těžko ovladatelný.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 9/10: Dlouhý pochod je žeň pro milovníky jazyka a napínavých příběhů, které přečtete jedním dechem. Vyšší hodnocení si nezaslouží jen proto, že King napsal i lepší díla.
- Stephen King: Dlouhý pochod
- vydal: BETA Dobrovský, Plzeň 2005
- přeložil: David Petrů
- obálka: Tomáš Kropáček
- 278 stran / 239 Kč
