Barb a J. C. Hendee: Dítě mrtvého boha

Magiera s Leesilem pátrali mnoho měsíců po ztraceném artefaktu, jehož účel halí tajemství. Magiera ví jen jedno: musí zabránit tomu, aby padl do rukou vraždícího Vznešeného mrtvého Welstiela, jejího bratra. Nyní ji sny o zámku uvězněném v ledu vedou na jih a ona se vydává na cestu, která se stane posedlostí… Magieru s Leesilem doprovází učenka Wynn, psí ochránce Chap a dva elfští zabijáci, kteří je střeží, i když sestře mrtvého tak docela nevěří. Kolem Magiery se totiž srocují mocné síly – někdo by dokonce řekl, že sám osud – a vyzbrojují se k boji. Nalezení artefaktu totiž může být teprve začátek…

Chane stál v zapadlé rokli v Pohoří koruny a kolem něj se k zemi snášel lehký sníh. Znenadání se nocí rozlehl Welstielův šílený výkřik.
„Už dost! Už jsem s tebou skončil! Vrať se zpátky, kam patříš. Najdi si jinou hračku… podvodníku!“
Chane zvedl oči k temnému nebi. Bouřková mračna odhalovala hvězdy jen na jednom místě.
Welstiel hleděl nenávistně vzhůru. Tmavé vlasy měl rozcuchané, takže skoro nebyly vidět bílé prameny na spáncích. Nakonec sklopil hlavu a pomatenýma očima se zadíval na stezku, která se kroutila podél stěny rokle. Chane pohlédl stejným směrem.
Asi v půlce srázu byla přímo do skály vytesaná osamělá budova. Po stezce se pohybovalo malé, blikající světýlko a z úzkých dveří vystoupila postava. Oblečená byla do tmavé kutny s kápí a světle modré kytlice. Zvedla pochodeň vysoko nad hlavu, aby uvítala dvě podobně oblečené postavy, které sestupovaly stezkou dolů. Všichni pak zmizeli uvnitř.
„Všechny je někam zavři,“ zašeptal Welstiel. „Nakrm se, pokud musíš, ale nechej je naživu… prozatím.“
Už příliš dlouho pil Chane pouze tekutinu z Welstielova životodárného poháru. V příslibu čerstvé krve odhodil zavazadla a rozběhl se ke stezce.
Za poslední zatáčkou spatřil tlumené světlo, které pronikalo ven spárou pod omšelými dveřmi. Zpomalil, připlížil se opatrně blíž a poslouchal.
Uvnitř slyšel víc než tři hlasy. Napřed slovům nerozuměl, ale pak si uvědomil, že hovoří stravinsky – znal z té řeči sotva dost na to, aby pochopil smysl jednoduchého rozhovoru. Záleželo jen na životě, který cítil uvnitř, proto položil ruku na studenou kliku a zbystřil smysly. Jedním plynulým pohybem kliku stiskl a rozrazil dveře. S rachotem narazily do stěny uvnitř.
Před úzkým krbem v malé místnosti stáli tři muži a jedna žena v tmavých hábitech a modrých kytlicích. Všichni na něj tupě zírali. Na dlouhé lavici nalevo seděla zkřehlá stařena, která si právě zouvala promáčené boty. Hleděli na něj, na jeho vysokou postavu, kaštanové vlasy pod kápí vlněného pláště, zpod jehož ušpiněného lemu vyčuhoval meč v pochvě. Očividně nebyl horal.
Aniž by jim Chane pohlédl do tváře, zaútočil na ně pěstmi.
Muž a žena padli k zemi dřív, než mohl kdokoli uniknout, a Chane se ocitl tváří v tvář starci. Nad hluboce zbrázděnou tváří mu trčely krátké chomáče šedobílých vlasů. Poslední ze stojící čtveřice vyrazil ke schodišti.
Chane schody ode dveří neviděl. Vrhl se za štíhlým mužem, chytil ho za háv mezi lopatkami a muž vykřikl.
„Pomoc! Lupiči!“
Chane se zapřel nohou o druhý schod a trhl.
Křehký mladík přelétl přes vstupní síň. Hlavou a rameny narazil do protější stěny, kde na dřevěných věšácích visely pláště a kabáty. Sklouzl dolů na lavici, zhroutil se na kamennou podlahu a zůstal nehybně ležet. Stařena, která na lavici seděla, zmizela.
Chane oběhl zeď, která oddělovala schodiště od zbytku místnosti.
V otevřených vstupních dveřích stál Welstiel a držel ženu pod krkem. Očima těkal po komnatě. Žena se dávila a zalykala, jak otevřenými ústy lapala po dechu. Tahala Welstiela za ruku, ale on si toho ani nevšiml. S každým zasípáním slábla, až jí nakonec ruce ochable klesly k bokům.
Když zůstala Welstielovi viset bezvládně v ruce, pustil ji. Spadla a hlavou se ostře udeřila o kamennou podlahu. Chane se otočil zpátky ke starci.
Starý kněz, mnich, nebo co vlastně byl, ho sledoval s uchváceným zděšením a zvedl roztřesené prsty k ústům. Chane si uvědomil, na co stařec zírá. Otevřel ústa a odhalil ostré zuby a dlouhé špičáky.
Stařec ztuhl, vykulil oči a pach strachu v komnatě zesílil. Voněl tak krásně, že ho Chane skoro cítil na kůži.
„Zavři je někam,“ řekl Welstiel tiše.
Chane se zprudka otočil. „Já… ty… řekl jsi, že se můžu nakrmit!“ zachroptěl.
„Pozdě. Byl jsi příliš pomalý,“ zašeptal Welstiel. „Promarnil jsi svoji šanci.“
Chane udělal rychlý krok směrem k Welstielovi. Shora k nim dolehly hlasité kroky.
Na vrcholu schodiště se shromáždil dav lidí v tmavých kutnách a modrých kytlicích. Jeden mladík při pohledu na Chana ucouvl, zakopl a spadl na dvojici za sebou. Vstupní síní se rozlehlo zadunění, jak Welstiel zabouchl hlavní dveře.
„Dokonči to!“ obořil se na Chana a nakopl zhroucenou stařenu.
Kopnutí ji zvedlo z podlahy. Přelétla přes místnost a přistála na tělech bezvládných společníků. Stařec ucouvl.
Chane pohlédl na schodiště. Nedokázal ani spočítat, kolik lidí se na jeho vrcholu shluklo. Vrhl se vpřed a dav se s vyděšeným křikem rozprchl. Chane vyběhl po schodech dřív, než se poslední člověk dostal z dosahu.
Chodbu v patře lemovaly staré dřevěné dveře, které se otvíraly do kamenných komůrek. Hnal vřískající postavy v kutnách před sebou, a přestože se snažily uniknout, nikdo ho nenapadl. Smrtelný dobytek s ním odmítal bojovat o holý život a Chane byl s každým útokem záštiplnější a brutálnější. Smýkal s mnichy a vhazoval je do cel a jejich děs ho doháněl téměř k šílenství.
Dokázal myslet jen na to, jak mu hrůzou provoněná krev stéká dolů hrdlem a naplňuje ho euforií. Netoužil jen utišit hlad, ale i užít si.
Slyšel za sebou Welstielovy kroky a praskání dřeva. Když zabouchl poslední dveře a odstrčil postavu, která se snažila vyběhnout z těch předchozích, třásl se divokou touhou.
Welstiel nesl v rukou silné odštěpky dřeva. Vrážel je do železných petlic na dveřích a opíral o kamenné veřeje. Uvěznění by k otevření dveří potřebovali obrovskou sílu. Welstiel přejížděl pohledem po dveřích na obou stranách chodby.
„Sedmnáct možností,“ zamumlal zamyšleně. „Přiměřené… když jsme si nemohli vybrat.“ Sklopil hlavu. „Dole je ještě pár lidí v bezvědomí. Odtáhni je sem a zavři.“
Chane toužil zavrčet, ale neudělal to. Místo toho se protlačil kolem Welstiela ke schodům, aby splnil rozkaz.
Při druhé cestě dolů zůstali ve vstupní síni už jen dva lidé – stařena a mladík, kterého Chane odhodil stranou. Welstiel si klekl vedle muže a vybalil mosazný šálek.
„Ženu odnes,“ řekl. „Muže tu nech.“
Welstiel odmítal pít krev a upřednostňoval koncentrovanou životní sílu, kterou získával tajnými naukami. Začal tiše odříkávat zaříkadlo.
Chane popadl ženu a odtáhl její bezvládné tělo po schodech nahoru.
Když se vrátil, Welstiel už byl hotový. Z mladého kněze zůstala jen vyschlá skořápka a miska byla plná tekutiny tak tmavě rudé, že v tlumeném světle z krbu vypadala skoro černá. Ale Welstiel se nenapil. Nalil obsah misky do hnědé skleněné lahvičky a pevně ji zazátkoval.
„Zůstaň tady a nepleť se mi do cesty,“ řekl.
Welstiel zamířil ke schodům, ale hned na prvním se zastavil. Zachvěl se. Zvedl hlavu a dlouze se zadíval na tmavé kamenné schodiště, pak pokračoval v chůzi.
Odpor nedokázal potlačit Chanovu zvědavost. Přiblížil se a sledoval ho.
Welstiel se pomalu vlekl vzhůru, jako by na ramenou nesl břemeno, které s každým krokem těžklo. Zmizel v chodbě na vrcholu schodiště a zakrátko se ozvalo zaskřípání dveří a tupá rána.
Chanova podezřívavost sílila, cítil ale nutkání poslouchat Welstielovy rozkazy – alespoň prozatím. Rozhlédl se okolo.
V přední části budovy se nalevo od dveří táhla chodba. Na stejné straně se nacházelo i schodiště a stoupalo stejným směrem. U protější stěny stála stará lavice a na dřevěných věšácích visely tři pláště a kabát z dlouhosrsté kozinky. V zadní stěně pak byly mezi krbem a patou schodiště dveře vedoucí hlouběji do budovy.
Chane neměl na průzkum náladu, ale také tam nechtěl jen stát a čekat, proto k východu zamířil.
Chodba zahnula doleva, končila pravotočivou zatáčkou a otvírala se do velké místnosti. Na nejbližším stole stála lampa, která Chanovu hladem zostřenému zraku poskytovala dostatek světla.
Ze stropu visely svazky suchých lístků, květin a větviček. Pod nimi se pak na dřevěných stolech nacházely keramické a skleněné nádoby, válečky zašlé dlouhými lety používání, naleštěné mramorové paličky, nože a další nástroje. Ocitl se v dílně kněží.
Chane ucouvl zpět do chodby. Když se vrátil do vstupní síně, ozval se shora tlumený rachot.
Pohlédl na temné schodiště a přemýšlel, co asi Welstiel provádí. Zvědavě se vydal vzhůru a nahlédl přes nejvyšší schod. Uviděl řadu dveří v horní chodbě a zpoza jedněch se ozvalo pronikavé, zděšené vyjeknutí. Poté se rozhostilo ticho a Chane se připlížil blíž. Hustou, slanou krev ucítil dřív, než ji spatřil.
Rozmazané šmouhy se táhly od tmavé kaluže na vzdáleném konci chodby ke druhým dveřím vlevo. Chanova touha sílila, jak zíral na jednotlivé dveře a přemýšlel, v které cele asi Welstiel je.
Dřevěná vzpěra chyběla na druhých a třetích dveřích nalevo.
Třetí dveře se s trhnutím otevřely a ven vyšel Welstiel.
Neměl plášť, halenu ani meč. Opřel se rukou o veřeje, ústa měl pevně zavřená a dávil se. Ze stisknutých rtů mu unikala čerstvá krev, stékala dolů po bradě a kapala na holou hruď.
Welstiel se nakrmil, i když to Chanovi zakázal.
Welstielovy oči se obrátily v sloup, křišťálové duhovky zmizely a zůstala jen bělma. Zavrávoral, téměř se zhroutil, potom se otočil a zvedl něco z podlahy cely. Byl to mladý kněz. Welstiel ho odtáhl k prvním dveřím nalevo a kopnutím je rozrazil.
Mrtvý mladík měl rozsápané hrdlo a oči vytřeštěné šokem.
Welstiel vhodil mrtvolu dovnitř a zabouchl dveře, nevzepřel však kliku kusem dřeva. Odpotácel se stranou, až zády vrazil do dveří na opačné straně chodby. Z cely za nimi se ozvalo vylekané, tiché zafňukání.
Chane udělal krok vpřed, než ale mohl zasyčet na protest, zhroutil se Welstiel na zem.
Padl na všechny čtyři a odplazil se na konec chodby. Prohnul se v zádech a namáhavě zvracel. Nakonec z dávného zvyku vtáhl do mrtvých plic vzduch a převrátil se.
Welstiel se snažil zvratkům vyhnout, ale bylo tu příliš mnoho krve. Přistál přímo v ní, křečovitě se zmítal a krev stříkala kolem a rozlévala se po podlaze chodby. Nakonec se odplazil do vzdáleného kouta a opřel se o stěnu.
Chane nechápal, co se děje. Mysl měl příliš zastřenou vůní a pohledem na rudé potůčky krve, které tekly chodbou, jako by ho hledaly.
„Jeden… můj!“ zasípal. „Jeden by měl být můj!“
„Vypadni,“ zašeptal Welstiel, zvedl ruku a zakryl si tvář. Trhl sebou, když uviděl, jak mu po ruce stéká krev.
„Ne,“ odvětil Chane. „Už nebudu pít z tvého odporného šálku! Chci jednoho z nich… hned!“
Vrhl se ke dveřím naproti cele, do které Welstiel vhodil mrtvého kněze. Ale než se mohl dotknout kliky, Welstiel k němu přiskočil a sevřel Chanovo zápěstí v drtivém sevření.
„Řekl jsem ne,“ zavrčel Welstiel.
Chane se mu ohnal po hrdle.
Welstiel ucukl hlavou do strany jako had. Škubl za Chanovu paži, zkroutil mu ji za záda a zatáhl, až se ozvalo prasknutí.
„Jsi mrtvý teprve rok,“ zasyčel Welstiel, „a už jsi dvakrát vstal z mrtvých!“
Udeřil Chana pěstí do temene. Chane trhl hlavou dolů, až se udeřil bradou o hruď. Rána byla tak tvrdá, že se mu podlomila kolena a zatmělo před očima.
„A pořád odmítáš poslouchat,“ dodal Welstiel.
Chanovi se lebkou šířila bolest. Welstielovy tmavé nohy viděl rozostřeně. Navzdory zkroucené paži se vzepřel a zabořil zuby do silného plátna kalhot.
Ústa mu nenaplnila teplá krev a do krku mu nestekla slaná sladkost ani mravenčení života. Z Welstiela vytékala jen řídká, břitce chladná tekutina. Rychle pronikla Chanovi mezi zuby a na jazyku chutnala jako žluklý olej.
Chanovo rameno znovu prasklo, když mu Welstiel vytrhl zuby z rány a zvedl ho z podlahy. Divoce vykopl a snažil se postavit, ale Welstiel s ním smýkl o kamennou stěnu. V tu samou chvíli ho něco tvrdě zasáhlo do hrudi.
Narazil páteří do stěny a hrdlo se mu instinktivně stáhlo. Než však mohl sklouznout na zem, opět prolétl vzduchem.
Následoval druhý náraz a třetí, čtvrtý už ale jen slyšel, necítil ho. Stisk na hrdle a na zkroucené paži už skoro nevnímal, proto vykřikl, když ho Welstiel znenadání pustil.
Chane zažil okamžik beztíže, pak se řítil dolů temnotou. Tvrdě narazil na zem a ostré hrany kamení ho drásaly, jak se kutálel po podlaze. Když se konečně zastavil, chabě otočil hlavu.
Ležel ve vstupní síni poblíž paty schodiště. Po kamenných zdech se mihotalo světlo plamenů. Na vrcholu schodiště stál hlubší stín v zakrvácených botách.
„Zvířata musí poslouchat,“ zašeptal Welstiel, „pokud chtějí žrát… a dočkat se splnění svých přání.“
Chanovi poklesla víčka. Něco v jeho nitru se úzkostně krčilo jako spoutané zvíře. Příliš dlouho se krmilo chrupavkami a kostmi a jeho pán se právě najedl čerstvého masa.

• přeložila: Kateřina Niklová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).