Autogramiáda amerického spisovatele Richarda A. Knaaka v Brně se blíží, budeme vás o ní ještě včas informovat. Pro zájemce jen připomenu, že by si měli udělat čas v pondělí 17. září 2007 mezi 14. a 17. hodinou a přijít do knihkupectví Arrakis. Na příjezd „svého“ autora se chystá i nakladatelství FANTOM Print a při této příležitosti připravilo šestou knihu z cyklu DragonRealm nazvanou Děti draka, která je přímým pokračováním předchozího titulu, Zahalené říše. Tentokrát výjimečně nepřinášíme obálku, protože ta bude odtajněna až na poslední chvíli – čtenáře na ní čeká jedno překvapení. Kniha by se měla na pultech objevit na přelomu srpna a září.

Richard A. Knaak: Děti draka (DragonRealm 6)

„Lady Sharisso?“
Vzhlédla a několikrát rychle zamrkala, než jí došlo, že se v komnatě setmělo. Pak se zamračila, jak se nevzhledná postava stojící vedle vstupu do síně přesunula blíž. Nesla olejovou lampu, která moc nepomáhala s osvětlením místnosti, ale spíš propůjčovala muži, jenž ji nesl, přízračný výraz. To, že se dostal až sem, znamenalo, že podplatil jednoho ze strážců. Ráno si s nimi bude muset promluvit.
„Bethken, jestli se nepletu?“
Uklonil se, ale dokázal přitom udržet lampu rovně. „Ano, paní. Vím, že už je pozdě, vzácná paní, ale přemýšlel jsem, jestli bych nemohl…“
Sharissa se pokusila skrýt znechucení a pokynula mu, aby přistoupil. Bethken kdysi býval tlustý – protože to tak chtěl – ale patnáct let si vybralo na jeho obvodu daň. Kůže se však z jakéhosi důvodu rozhodla nepřizpůsobit se nově získané štíhlosti a prostě se na něj jen ve vrstvách poskládala. Bethken se velice podobal právě vyprázdněnému starému vaku na vodu. Pokud šlo o jeho věrnost, ta nepatřila nikomu. Jako mnoho vraadů technicky patřil pod otcův prapor, ale hlavně proto, že mu ostatní nikdy nenabídli nic dost cenného, aby ho přetáhli k sobě. Bezpochyby si přišel pro něco cenného k ní.
„Co chceš?“
„Nejprve mi dovol, abych ti nabídl světlo.“ Postavil lampu na jeden ze Sharissiných listů s poznámkami a pokapal ho přitom olejem.
Čarodějce se chtělo zaječet, ale věděla, že by to byla chyba. Z hlediska mnoha vraadů se Bethken choval velmi společensky. Nepředpokládalo se, že by Sharisse mohlo vadit, že při tom vypadá spíš jako had, který číhá na chutnou polní myš.
Aby zabránila dalšímu poškození své práce, ať už od oleje nebo plameny, vzala lampu, postavila ji na blízký podstavec a řekla: „Děkuji ti, Bethkene, ale dokážu si obstarat vlastní světlo.“
Místnost náhle osvětlil měkký, zářící bod poblíž stropu. Žadatel klopýtl zpět.
„Bohové!“ Vraad vzhlédl a se závistivým výrazem obdivoval její dílo. „Kéž bych jenom mohl…“
„Přišel jsi za mnou kvůli něčemu?“ Bylo jí jedno, že na ni hledí chtivě, když se na ni znovu soustředil. V tomhle světle ji viděl mnohem lépe, ale v jeho chtivosti neviděla jen chtíč. Bethken byl jedním z těch, pro které byla ztráta magie něco, jako kdyby mu odtrhli jídlo od úst. Hladověl po ní a po zázracích, které mu kdysi dávala. V Sharisse spatřoval hodně z toho, po čem dychtil.
„Jak skvělé, vidět takové umění v těchto temných časech, paní,“ vtíral se jí do přízně. Jakýkoliv úspěch, kterého snad mohl dosáhnout, však okamžitě ničilo neustálé přesunování svěšené kůže, když mluvil a pohyboval se. „Kéž bychom se mohli vrátit do dnů naší velikosti.“
„Pochybuji, že by ses dokonce i ty teď chtěl vracet na Nimth.“
„To sotva!“ Vypadal šokovaně, jako by byla šílená, že se vůbec o něčem takovém zmínila.
„Dobrá,“ přikývla Sharissa. „A co tedy chceš? Mám spoustu práce.“
„Ten démon; není tady?“
„Temný kůň není démon, Bethkene, a pokud jde o tvou otázku – vidíš ho tu snad?“
Nuceně se zasmál: „Odpusť mi, lady Sharisso. Nechtěl jsem ho urazit. Jen by bylo lepší, kdyby tu nebyl; chci ti sdělit něco, co by ho mohlo pohněvat.“
Jestli se k tomu sdělení někdy dohrabeš, pomyslela si suše čarodějka. „Prosím, pokračuj.“
Bethken se znovu uklonil, takže se na něm záhyby kůže znovu rozhoupaly: „Víš, že Silestiho frakce hlasitě vyjádřila obavy z dé – tvého společníka?“
„Jistě.“
„Slyšel jsem, že Silesti se chystá víc než jen mluvit, že touží toho tvora odstranit.“
Zjevně doufal v nějakou dramatickou reakci, ale Sharissa mu nehodlala dělat radost. Už ty řeči slyšela a věděla, že to není pravda. Silesti před jejím otcem přiznal, že ho to napadlo, ale usoudil, že by tím porušil Druovu důvěru. Respektoval ho, a i když by to ani jeden z nich nepřipustil, dokonce ho měl rád. Silesti Druovi důvěřoval a starší Zeree důvěřoval vážné postavě v černém.
„Tvá zpráva pro mě není novinkou.“
Muž vypadal schlíple. Zajímavé, kolik lidí za ní chodilo s něčím, co považovali za důležitou informaci. Samozřejmě, stejně jako Bethken chtěli odměnu. Hodilo by se, kdyby jim dlužil laskavost jeden z členů triumvirátu nebo někdo, kdo jim byl blízký.
„Chce svolat schůzku triumvirátu a tam…“ blekotal nevzhledný muž.
„Udeří. Zabije mého otce a lorda Tezereneeho a spoutá Temného koně.“ Jako by řetězy dokázaly udržet bytost, jako je Temný kůň.
„Myslel jsem…“
„Děkuji ti za pokus, Bethkene. Je mi líto, žes kvůli tomu šel až sem. Doufám, že to nemáš daleko.“
Zřetelná narážka, že už není vítán, se vrásčitého muže dotkla. Chvíli pokašlával a pak se znovu poklonil.
„Snad jindy, lady Sharisso. Nevadí, aspoň jsem si mohl připomenout tvou krásu. To je dostatečná odměna. Dobrou noc!“
Bethken v předklonu vycouval z komnaty. Teprve když zmizel z dohledu, si Sharissa vzpomněla na jeho olejovou lampu. Chtěla na něj zavolat, ale pak usoudila, že už musí vědět, že ji zapomněl. Určitě si toho všiml, když šel potmě. Pokud se pro lampu vrátí, dá mu ji a znovu ho pošle pryč. Jestli ne, pošle ráno někoho, aby mu ji odnesl.
Výzkum ji znovu pohltil a zahalil zapomněním. Nejednou ji, stejně jako otce, ranní slunce přistihlo u pracovního stolu. Pokaždé, když se to stalo, přísahala, že už to neudělá.
Dokončila sepisování poznámek k dalšímu ze svých projektů, ke studii účinků pobytu na různé obyvatele města. V poslední době vypadalo mnoho vraadů sešleji. Nedokázala se přimět uvažovat o nich jako o starých, protože pak by musela myslet na to, že i její otec jednou zemře. Přesto bylo velmi pravděpodobné, že vraadové při opuštění Nimthu ztratili část toho, co z nich dělalo téměř nesmrtelné bytosti. Něco z magie Nimthu tady chybělo… pokud to nebyl přímo nějaký úskok tohoto světa.
Sharissa vzhlédla a pomyslela si, mohla by být pravda, co kdysi řekl Gerrod? Mohl by nás tenhle svět proměňovat, jak se mu, vlastně zakladatelům, hodí? Co mezi námi beztvářní vlastně dělají?
Skoro jako přivolán jejími myšlenkami se kolem vchodu přesunul stín. Sharissa přimhouřila oči, ale postava, pokud tam předtím vůbec byla, už byla pryč. S myšlenkami na Bethkena vstala a pomalu vykročila k vnější chodbě. Na její příkaz svítící koule slétla od stropu a zamířila před ní do předsíně. Sharissa se rozhlédla na obě strany, ale chodba byla prázdná.
Neměla ponětí, kolik je hodin, ale věděla, že musí být hodně pozdě. Vrátila se ke svým poznámkám a začala je urovnávat, rozhodnutá vrátit se k nim, až se pořádně vyspí. Sotva však začala, když její pozornost upoutalo mihotání.
Byla to olejová lampa. Čarodějka se usmála obavám, které ji na okamžik zasáhly. Natáhla ruku a udusila plamen.
Ruce jí zabránily v pádu, ale jen tak-tak.
Kdyby Sharissu někdo požádal, aby popsala pocit, který právě zakusila, mohla by říct, že to bylo něco, jako kdyby se jí zvedl z očí závoj. Noc byla stejná, ale teď jako by byla součástí její existence, ne jen čímsi v pozadí.
…so!
„Temný koni?“ Zatřásla hlavou, aby si pročistila myšlenky. Slyšela v hlavě hlas, který jí připomínal ebenového hřebce? Čekala, doufajíc, že zachytí něco dalšího. Vraadové měli jisté telepatické schopnosti, ale tohle nebyl vraad. Vlastně si ani nebyla jistá, že slyšela hlas. Možná to byla zatoulaná myšlenka přepracované mysli, ale co ji mohlo vyvolat? Neznala žádné slovo „so“, byla to však poslední slabika jejího jména a Sharissa v tu chvíli vnímala jakousi naléhavost.
Nejbližší okno vyhlíželo na střed města. Přešla k němu a podívala se ven. Jeden z měsíců byl viditelný – Hostia, jestli si dobře vzpomíná – ale matné světlo drsné noční vládkyně neodhalovalo nic mimořádného.
„Jsem unavená hlupačka,“ zamumlala a usmála se vlastní pošetilosti. Kdyby ji volal Temný kůň, jistě by to zkusil znovu, pokud by se mu to nepodařilo napoprvé. Věčný byl rozhodně neodbytný. Ve skutečnosti by se před ní pravděpodobně zhmotnil a nepokoušel by se ji volat ne zcela důvěryhodnou telepatickou cestou. Pro někoho s hřebcovými schopnostmi to byla maličkost; pro oslabené vraady to bylo mnohem, mnohem těžší. Ne, Temný kůň ji nevolal; nikde necítila jeho přítomnost –
Nikde? Náhle byla v pohotovosti.
Sharissa Temného koně nikde necítila. Nebyl ve městě ani v okolí. Když se poprvé objevil na západním pobřeží pevniny, čarodějka ho ucítila skoro hned. A pokud si vzpomínala, byla jediná. Jestli ho necítí ona, pak ho určitě necítí ani nikdo jiný.
Sirvak Dragoth! Tam musí být! Přestože neměla důvod věřit, že je věčný v nebezpečí, měla jakousi předtuchu. Věděla, že není na Sirvak Dragothu. Dokonce i odsud dokázala vždycky vycítit jeho podivné magické vyzařování, zjevně přirozenou a trvalou vlastnost hřebcova mlhovinového „těla“.
Nic. Jako by Temný kůň opustil kontinent. Přestože to bylo klidně možné, nezdálo se jí, že by odešel tak náhle, přestože se ho předtím dotkla. Ještě by si s ní přišel promluvit, rozloučit se. Obr byl v mnoha směrech lehce předvídatelný. I po pouhých několika dnech ho Sharissa velmi dobře znala. Měl tak zakořeněné zvyky, že se mu nemohl rovnat ani ten nejpředvídatelnější člověk.
Úplně opustila předchozí práci a přemýšlela, co teď. Jestli jsou její obavy neopodstatněné, vrhne se do šíleného, zbytečného pronásledování. Pokud jsou opodstatněné, co se starému otcovu příteli stalo … a ví to otec?
Začínal na ni dotírat spánek, ale zatím jen silou novorozeněte. Čím déle ho však bude odkládat, tím silnější potřebou se stane. Sharissa začala plánovat, co udělá, s vědomím, že má málo času; vyčerpala se už předchozí noci.
Hanba, pomyslela si Sharissa, že nemá žádné honicí psy, kteří by se vrhli po stopě – pokud Temný kůň nějakou nechává. Pohyboval se spíš jako vítr a jediný způsob, jakým ho dokázala sledovat, byla hlášení vyděšených a rozzuřených kolonistů a její vlastní rozvinuté smysly. Sbírání informací by trvalo příliš dlouho a odhalit jeho současnou pozici už zkusila.
Do hlavy se jí znovu vetřela vrtošivá představa psa, chvíli však trvalo, než Sharissa pochopila, co jí chce podvědomí říct. K čemu pes, když nemá stopu, a co to má co dělat s teď zbytečnou schopností vycítit, kde v tu chvíli Temný kůň je?
Pes sleduje stopu, kterou kořist zanechá, ale tady žádná stopa není… nebo ano?
„Fyzická ne, ale magická možná ano!“ zasyčela, naštvaná sama na sebe, že jí to nedošlo dřív. Temný kůň je jedinečný, bytost, jejíž samotná podstata se podobá čiré moci obdařené vědomím. A magie vraadů i magie tohoto světa zanechávají stopy.
Nechal po sobě takovou stopu i Temný kůň, ať šel kamkoliv?
Pátrala svou myslí, nejprve prohlédla spektrální obraz světa, potom siločáry, které procházely všude kolem. Vždycky ji trápilo, že ostatní, kteří vládli jistým stupněm magické moci, viděli jen jednu z těchto věcí; přemýšlela, čím se liší. Za patnáct let se jí nikdy nepodařilo vycvičit někoho tak, aby viděl moc tohoto světa jako ona.
K jejímu překvapení byla stopa naprosto zřetelná. Magie Temného koně byla tak cizí, že vypadala jako kaz v jinak barevné a uspořádané krajině, kterou Sharissa vnímala. Přestože od rozčileného útěku před jejím plísněním uplynul skoro den, vzpomínka byla pořád silná. Tohle jsem neviděla? Při zpětném pohledu to nebylo překvapivé. Prohlíží si snad denně svůj stín? A co stopy, které nechává v půdě, když prochází poli za městem? Když člověk jel na tak ohromujícím tvoru, jako je Temný kůň, dokonce i samotný svět kolem bledl.
„Sharisso?“
Hlas, který se ozval po tolika hodinách samoty, ji polekal. Otočila se; věděla už, kdo pronikl do jejích komnat. „Lochivane? Co tu děláš v tuhle hodinu?“
Tezerenee se zasmál a vkročil do osvětleného prostoru. Na ohnuté paži nesl přilbu, takže Sharissa viděla rysy klanu, které obvykle spíš skrýval. Po pravdě řečeno, Gerrod a jeho bratr se nedali srovnat; Lochivan měl příliš mnoho medvědích rysů po otci, aby ho bylo možné považovat za pohledného. „Vytáhl jsem si noční hlídku. Stařešina nemá oblíbence, obzvlášť pokud jde o vlastní děti. Když mi hlídka skončila, nemohl jsem spát. Myslel jsem si, že mi osamělost města pomůže, a tak jsem se procházel.“ Pokrčil rameny. „Už celé roky vím, že máš ve zvyku zůstávat vzhůru do noci, Sharisso. Myslel jsem si, že možná ještě nebudeš spát, přestože bys měla. Když jsem zahlédl v okně světlo a v jednu chvíli i tebe, věděl jsem, že byl můj předpoklad správný.“
Byla mrzutá; opravdu, tohle nebylo poprvé, kdy se zastavil. Jenomže načasování nemohlo být horší… a jeho přítomnost jí připomněla, kdo ve městě nejvíc získá zmizením Temného koně, přestože jí dělalo potíže uvěřit, že by byť celý klan dal dohromady sílu, která by ho dokázala ohrozit.
„Děje se něco?“ Lochivan považoval její mlčení za částečný souhlas se svou přítomností. Rozhlédl se po rozlehlé komnatě a spočinul pohledem na Bethkenově nevyžádaném daru. Položil přilbu na stůl, zvedl koutky rtů a prohlížel si ho.
„Dárek od někoho, kdo se mi pokoušel vetřít do přízně,“ vysvětlila. Pak si uvědomila, že mu neodpověděla na první otázku, a dodala: „Nic. Nic se neděje. Zrovna jsem se chystala jít si lehnout.“
„Na chvíli.“ Lochivan položil lampu zpátky. „Asi jsem tě neměl rušit. Můžu se vrátit někdy přes den.“
Sharissa se nemohla ubránit pocitu, že je na jejich rozhovoru něco divného. Věděla, co ona neříká Lochivanovi, ale je tu snad něco, co on neříká jí?
„Lochivane, co víš o Temném koni?“
Jeho oči jí prozradily, že uhodla, proč sem přišel. Byla by to příliš velká náhoda, dokonce i přes předešlé návštěvy.
Neřekl nic, ale na konečku ukazováčku teď měl maličký plamínek, sirku nebo trošičku magie. Olej v lampě se rozsvítil…

Sharissa si znovu přečetla svoje poznámky o mapování podzemí. To by mělo odstranit všechny obavy, pomyslela si. Teď kdyby to prostě udělali tak, jak jsem jim řekla, a nechali mě dělat něco jiného!
Čarodějka vzhlédla od stolu s podivným pocitem, že jí něco uniklo, nějaká událost, na kterou by si měla vzpomenout. Vzhledem k mnoha povinnostem, které převzala od svých přepracovaných rodičů – o vlastním výzkumu nemluvě – ji nijak nepřekvapilo, že mohla na něco zapomenout. Rozhlížela se nepřítomně po místnosti a pokoušela se vzpomenout si, o co šlo.
Zastavila se pohledem na olejové lampě, která i po mnoha hodinách hořela vysokým plamenem. Štíhlá čarodějka si ji prohlédla blíž, něco se jí na ní nezdálo, ale nedokázala jednoduše objasnit, co je špatně.
Měla by ji uhasit? Jedna její část viděla zbytečné plýtvání olejem, přesto to byla bezvýznamná věc, kvůli které nestálo za to vstávat. Vždycky ji může zhasnout, až skončí s prací. To už přece bude brzy, ne?
Ale přesto, i když se vrátila k práci, její mozek odmítl nechat lampu být. Jako by se ten obyčejný předmět stal ohniskem jejího bytí.
Prostě ji zhasnu a odložím z dohledu. Už musí být opravdu pozdě, když ji rozptyluje tak obyčejná věc. Sharissa začala vstávat, ale pak se její pozornost zatoulala ke stránce poznámek, týkajících se přestavby v souvislosti s produkcí potravin. Čarodějka se posadila a začala číst. Plán měl svou cenu, ale nečetla už něco podobného? Čím víc poznámek prošla, tím víc se divila, jak důvěrně známá jí ta doporučení připadají.
Pergamen jí vypadl z ruky. Úplně dole byla analýza celého plánu – jejím rukopisem a datovaná dnes večer!
„U Serkadiona!“ zaklela. Není divu, že jí byl povědomý; už si vzpomínala, jak ho četla a jak psala dolů připomínky. Jak na to mohla zapomenout? Copak ji večer až tak vyčerpal?
Stín na stole se zamihotal, jako by byl živý.
Sharissa se otočila a zadívala na lampu – kterou, jak věděla, měla v úmyslu odstranit.
Čarodějka vstala ze židle tak rozzuřeně, že se světlo, které vyvolala k osvětlení komnaty, na okamžik rozzářilo jako při výbuchu, a židle spadla dozadu, jako by před ní chtěla utéct. Sharissa potlačila nutkání vrátit se k práci a znovu začít s výzkumem, který předtím přerušila.
Čím blíž byla k lampě, tím více plamen sílil. Mladá čarodějka zjistila, že se pohybuje pomaleji a pomaleji. Okamžitě obnovila úsilí, věděla, že pokud bude stále zpomalovat, nikdy se nedostane k cíli na dosah ruky.
Když se její prsty přiblížily k plameni, skoro zavřela oči, protože nejen zářil stejně jasně jako její kouzelné světlo, ale plápolání ohně mělo hypnotický efekt.
„Předtím jsi mě oklamala. Teď už ne!“ zavrčela na nevinně vyhlížející lampu.
Plamen zesílil, až málem stáhla prsty zpět, aby se nespálila. Vzpamatovala se však a sáhla dopředu, aby ukončila souboj se zákeřnou pastí. „Tohle nestačí!“
Jazyky hladového plamene jí omyly ruku, aby spálily a zkroutily štíhlé prsty, než je sežehnou na popel. Tak by to dopadlo, kdyby Sharissa byla kdokoliv jiný. Poprvé ruku podvědomě stáhla, ale pak si připomněla, že je koneckonců jednou z nejmocnějších čarodějek svého lidu. Tahle ubohá věc byla sice mazaná, ale nijak mocná hračka, a její největší síla spočívala v anonymitě. Teď, když věděla, jakou zbraň nepřítel zvolil, už s ní neměla potíže. Zdržel ji jen hypnotický plamen lampy.
Spustila ruku ke zdroji plamene a zakryla hrdlo, přidržela ruku nad otvorem, dokud si nebyla jistá, že je hrozba zažehnána. Jednoduchou zkouškou si ověřila, že lampa je zas jenom obyčejnou lampou. Dokud ji nerozsvítí, nebude útočit na její mysl. Tak se vyhnula jejímu triku posledně a padla mu za oběť, až když…
„Lochivan!“
Věděla, že je kvůli hněvu a rostoucí únavě zbrklá a nemyslí jí to úplně jasně, ale čím víc myslela na jeho zradu, tím méně jí na tom záleželo. Lochivan byl vždycky dobrý přítel, skoro jako Gerrod… který ji varoval, že bratrova příjemná společnost nebude znamenat nic, když stařešina rozkáže.
„K čertu s tebou, Lochivane!“
Tezereneeové mají Temného koně. Už si vzpomínala na všechno, včetně krátkého kontaktu, který s ebenovým hřebcem měla. Ano, Sharissa teď věčného necítila, věděla však, že stopa povede k drakům a jejich pánům. „Lochivane, radši se s Barakasem modlete ke svému Drakovi z Hlubin, aby vám Temný kůň unikl a dostal vás jako první!“
To znamená teleportační kouzlo. Za ty roky ho seslala jen několikrát, iracionální strach, že skončí v nějakém předpeklí podobném Nicotě, jí bránil používat ho pravidelně. Temný kůň však potřebuje pomoc. Nemohla vědět, jestli otec dokáže vycítit nebezpečí, ve kterém je jeho bývalý společník, a neměla čas ho hledat – ne takhle rozrušená. S každou uplynulou chvílí – a už jich uplynulo až příliš, zatímco váhala – byla záchrana stínového hřebce méně a méně pravděpodobná.
Zvedla ruce a zhluboka se nadechla. Okamžik soustředění a bude pryč.
O mysl se jí otřelo cosi rušivého. Něco se jí mihlo kolem krku a znemožnilo jí dýchat.
Hlas za ní, Lochivanův hlas, chladně řekl dalšímu neviděnému vetřelci: „Právě včas. Říkal jsem ti, abys o mně nepochyboval.“
Sharissin svět se rozostřil… a pak ji zahalilo ticho a tma.

• přeložila: Hana Vlčinská

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).