Česká scéna je na literární soutěže poměrně bohatá. Žoldnéři fantasie jsou již tradičním kláním, které má slušný zvuk a prestiž a jeho výsledný sborník je zárukou kvality, přičemž se téměř vždy dočkáte i několika jmen známých autorů. Sborník vítězných prací desátého ročníku s podtitulem Světy za branami ukrývá desítku účastnických povídek plus jednu hostující – tentokrát od Daniela Tučky. Vítejte, brány fantastiky se otevírají dokořán!

Soutěž Žoldnéři fantasie se zaměřuje především na žánr fantasy, což je samo o sobě dostatečně široké pole. Nevyhlašuje předem žádné předepsané téma, fantazii (nebo v tomto případě spíše fantasii) se meze nekladou. O to víc s podivem je fakt, že letošní ročník dostal podtitul, který pasuje s drobnými výhradami na všechny obsažené povídky. No dobře, ať jsme fér, hostující povídka Daniela Tučky Za kapku krve byla napsána v době, kdy souhrnné téma již bylo známo.

Před branami slávy

Druhá věc je, že brány jsou už od úsvitu věků v podstatě všudypřítomné, jsou symbolem… Nu, nebudeme nosit dříví do lesa, o branách a všeho kolem nich povypráví hned dvojíce poučných teoretických textů uzavírajících celou sbírku. Autory jsou Leonard Medek a Františka Vrbenská.

Žoldnéři fantasie přitahují zejména spisovatelsky mladší autory a autorky snažící se nastartovat svoji kariéru. Tím pádem vám mnohá jména mohou být povědomá či dokonce známá, protože autoři mají za sebou úspěchy právě v některé z literárních soutěží, nebo se dokonce jejich jméno hrdě skví na obálce nějaké novější knihy. Za všechny jmenujme kupříkladu vítězku Věru Mertlíkovou, Michaelu Merglovou, Karla Doležala nebo Martina Paytoka.

Kometou letošního roku je Irena Moravcová, která v Žoldnéřích sice skončila druhá, ale doslova zbourala letošní Cenu Karla Čapka, kde se dostala „na bednu“ snad ve všech soutěžních kategoriích.

Rychlý průlet

Jako tradičně jsou vítězné práce řazeny od prvního místa po desáté (a jako tradičně si s tímto řazením dovolím nesouhlasit), ale velkou výhodou je, že mezi vítězem a desátým místem není kvalitativně příliš velký rozdíl. Dobré řemeslo zdobí opravdu každý z uveřejněných textů; rozhodující je tedy nápad a čtivost.

V tomto ohledu vítězí Věra Mertlíková zcela po zásluze – Cesta rytíře má nápad, kombinuje dvě časové roviny, zajímavou pointu, trochu vtipu i poezie… Chtělo by se říct typická Mertlíková, jenže tahle dáma píše tak rozmanitě, že slovo typická v souvislosti s jejími texty je až nepatřičné. Příběh o potenciálním dědictví po „bláznivé tetičce“ a chrabrém rytíři ukazuje, že povídka možná této autorce sluší díky své údernosti více než román a také, že Mertlíková má blízko k romantice a pohádkovému nádechu svých textů.

Irena Moravcová nás přenese do vznešených časů krátce před první republikou a vylíčí, co se událo Na letním bytě. Vyprávění má úžasnou starosvětskou atmosféru, leč zápletka není nikterak oslnivá. K tomu lze také přidat pocit určité schematičnosti, protože oproti Věře Mertlíkové chybí právě ona chválená variabilita, Moravcové texty působí (souzeno na základě přečtení aktuálního Mloka) trochu monotónně.

Filip Šinkner v Případu noci svatojánské nabízí kombinaci detektivky a nadpřirozeného, lehce pohádkové, světa. Poslední dobou se ukazuje čím dál víc, že fantastika a detektivka se mají navzájem rády. Svět zbudovaný na malém prostoru je zajímavý, postavy zvládnuté a povídka bez problému funguje.

Srdce temnoty Jiřího Klečky je mírně zasněná, temně romantická povídka o mnoha podobách lásky. Čtenáře zasáhne a zapůsobí – a právě onen silný emocionální dopad je zbraní tohoto textu.

Čemeřice aneb Poslední FAGRcon. Jarmila Kašparová si vybrala zdánlivě provařené a oblíbené téma poslední doby – ony reálné postavy na CONu, kde je všichni obdivují, nejsou již příliš originální. Jenže autorka to zaonačila a pootočila příběh ještě úplně jiným směrem, než čtenář nejspíš očekává. Nechybí humor, narážky na oblíbené fantasy světy a conovou popkulturu… Nakonec z toho vyšla povídka se ctí, hlavou hrdě vztyčenou a pátým místem.

Slunci tvář Jitky Švubové připomíná, že hudba je svého druhu magie. Sad v Zabové zase ukazuje na spojení člověka s přírodou a k tomu přimíchá i trochu těch rodinných sporů o majetek.

Michaela Merglová se opět pohybuje ve své doméně: klasické fantasy v temnějších tónech, podobně jako Karel Doležal, který inklinuje k humorné fantastice s pekelnou „příchutí“.

Desítku uzavírá Martin Paytok, který povypráví o vojenské misi, jež se nečekaně zvrhla – jó, to bylo Tenkrát v zálivu. Paradoxně patří tento kus díky svému námětu k těm nejzapamatova­telnějším z celého sborníku.

… a šmytec

Poslední slovo v sekci povídek má samozřejmě přizvaný profík. Pro Daniela Tučku je to tak trochu návrat na místo činu, protože v Žoldnéřích soutěžil dlouhou dobu o přízeň čtenářů. Hororová povídka Pro kapku krve ukazuje autorskou vypsanost a jistotu. Příběh o přátelstvích a démonech plnících přání je příjemně mrazivý (zvlášť pokud se nad ním více zamyslíte) a ukazuje, že tento autor spjatý se Strakami na vrbě byl dobrou volbou.

Jen pro úplnost se sluší dodat, že u každé z povídek je také krátký medailon autora a ilustrace – co povídka, to jiný ilustrátor. A když už jsme u těch ilustrací – nechybí ani galerie ze soutěže O lahvičku miruvoru, ve které se prezentují práce nadějných grafiků, kreslířů, malířů, ilustrátorů… Na úplný závěr ještě kompletní pořadí, pozvánka k dalšímu klání v novém ročníku Žoldnéřů a trocha reklamy – a dočteno.

Světy za branami nabízí rozmanitost v pojetí i námětech a kvalitní, učesané, vyzrále působící povídky. Jubilejní desátý ročník soutěže nepřináší žádné změny, ale kvalita a dobrá zábava při čtení jsou pro čtenáře tím nejdůležitějším – a v tomto ohledu se brány otevírají dokořán a odhalují stoly plné vybraných lahůdek.

• Michael Bronec (ed.): Světy za branami (Žoldnéři fantasie 10)
• Straky na vrbě, 2019
• Obálka: Zdeňka K. Lukovská
• 464 stran, 280 Kč (v e-shopu Fantasye již za 252 Kč)