Démon na útěku si prostě nemůže užívat tolik sexu, kolik by chtěl!, rozhovor s Martinem Moudrým
Tak obhajuje Martin Moudrý absenci sexuálních scén v první části
svého nejnovějšího románu Devátá sféra. A jedním
dechem slibuje, že v části druhé dostane tato démonumilá činnost mnohem
větší prostor. Na své si však přijdou i všichni příznivci brutálně
akčních příběhů, v nichž hlavní hrdina nikdy nezapomene pronést
s ledovým klidem suchou hlášku, zatímco jeho rozpálené guny neúnavně
pumpují olovo do těl nepřátel všeho druhu. A za ním zůstávají jen
hromady mrtvol, potoky krve a pach spáleniny. Prostě splatterpunk jako
vyšitý…
Někteří v něm vidí nového Jiřího Kulhánka a s netrpělivostí
čekají na každou další knihu. Jiní mu zase nemohou přijít na jméno a na
jeho texty chrlí „oheň a síru“ (obzvláště, jsou-li to literární
kritici). Jeho příběhy provokují, dráždí, vyvolávají nadšení
i zhnusené pobouření. Prostě jak to tak vypadá, Martin Moudrý, čili
Jafff, jak ho znají na internetu, budí docela rozruch. A protože se na
pultech knihkupectví právě objevila druhá polovina jeho románu Devátá
sféra, je to docela dobrá záminka vyptat se ho na pár věcí…
Jak jste se dostal k psaní?
To bylo tak. V dobách, kdy ještě existovala povinná vojenská služba, jsem
seděl v jedné útulné kanceláři a vykonával tam civilní službu
(jsem totiž proti zabíjení a válčení a násilí obecně, což je
myslím mým čtenářům jasné, ehm). No a jednoho dne nebylo do čeho
píchnout a já v té době zrovna dvakrát (třikrát?) dočetl
kompletního Mistra. Tedy Jiřího Kulhánka, samozřejmě. A jelikož mě už
podruhé naštvalo, že ta skvělá a dokonalá Cesta krve je tak nehezky
otevřená, řekl jsem si, že za pokus nic nedám, a pustil se do amatérského
dokončení. A příběh, který mě tolik uchvátil, začal najednou znovu
plynout. Možná neuměle, možná s tunami nesmyslů a nudných pasáží, ale
plynul. A jelikož jsem nebyl sám, komu se tahle amatérština líbila,
nakonec jsem slavnou a opěvovanou/nenáviděnou Cestu krve 3 dopsal. No a
tak nějak to začalo…
Co vás na psaní baví nejvíce, a co byste zase nejraději
odboural?
Nejvíce rozhodně to – vymýšlení se nedá nazvat – sledování, jak se
příběh rodí. Víte, já nevymýšlím děj dopředu. Na začátku mám
nějakou situaci, pak několik představ, co se může stát, pár vizí
několika scén a to je víceméně všechno. Takže začnu psát a užívám si
to podobně jako v kině. Ťukám do klávesnice a nechám se unášet tím, co
mi vzniká pod klapkami. To je skvělý pocit.
Co naopak nesnáším, jsou korektury všeho druhu. Problém je v tom, že
nikdo nemůže být odborník na všechno, a tak se člověk prostě nevyhne
nesmyslům. Třeba v Deváté sféře jsem měl scénu, kdy hlavní hrdina
sundá jednu ze stíhaček bleskem. Říkal jsem si – blesk je přece
neuvěřitelně mocný výboj, to se nedá odstínit, Faraday neFaraday. A pak
jsem se dozvěděl, že blesky v letectví nejsou vůbec žádný problém.
Takže jsem musel zrušit blesk a tím pádem mi přibyla nesestřelená
stíhačka… a takových věcí je vždycky plno. Všechny připravené udělat
vám z příběhu sekanou.
Proč jste si vybral jako téma fantastiku? Co vás na tomto žánru
přitahuje?
Řekl bych, že mě fascinuje to pohrávání si s realitou. Alternativní
skutečnosti, vzdálená budoucnost… to všechno je založeno na jednom
velkém PROČ. Má lidská existence nějaký smysl? Zjistíme to za sto, nebo
tisíc let? Dojdeme osvícení a pochopíme, co a jak? Nebo jsme jenom
genetická anomálie, která se jednoho dne sama zlikviduje? Tohle všechno
možná zní moc filozoficky a vznešeně (zvlášť v porovnání
s krvavostí mých knih), ale to jsou prostě témata, která mě
hrozně moc zajímají. A myslím, že fantastika – jak sci-fi, tak
fantasy – se jimi zaobírá v té nejčistší formě.
Poprvé jste se výrazněji zapsal do povědomí čtenářů právě
třetím dílem Cesty krve – Katem. Proč zrovna Cesta, a ne třeba Divocí a
zlí nebo Vládci strachu?
Cesta krve má geniální atmosféru. Jistě, příběh, akční scény, postavy
i děj, to je také skvělé, ale ta atmosféra prostě nemá obdoby. Stačí
přečíst prvních pár vět a už jste uvnitř, už se spokojeně šklebíte,
mokrá tráva vám šustí pod nohama, pavouci čekají a poušť nedočkavě
sálá… a takhle je to až do chvíle, kdy ta knížka brutálně a nesmyslně
skončí. Což už naštvalo nejednoho chudáka čtenáře, který byl bez
jakéhokoli varování z Maxmiliánova světa vržen do nudné a stereotypní
skutečnosti, ve které se nikdy neměl dočkat třetího dílu. No a jeden
z těch čtenářů tu frustraci prostě neunesl.
Mnozí čtenáři Kata opravdu pokládali za dílo Jiřího
Kulhánka. Co vás napadalo, když jste četl jejich reakce?
Byl to nepopsatelný pocit. Knížka, kterou jsem začal psát z nudy,
u které jsem před koncem první stránky netušil, jestli kdy bude stránka
druhá, byla najednou považována za dílo samého Mistra. Přiznávám, že
jsem se chvíli i dmul pýchou. Pak jsem se ovšem dočetl, že jsem trouba,
který nepozná, kdy kniha má mít otevřený konec, a zase jsem spadl nohama
na pevnou zem. Víceméně :-)
Kulhánka důsledně nazýváte Mistrem. Jaký je tedy váš vztah
k němu? Čím si získal vaše srdce coby čtenáře?
Nečtete recenze? Mistr Kulhánek je přeci můj Velký Vzor!
No ale vážně. Osobně bych jej označil za řekněme prvotního hybatele.
Když jsem se poprvé začetl do jedné z jeho knížek, konkrétně Divokých
a zlých, objevil se přede mnou najednou svět, kde si dobro v boji se zlem
nebere servítky. Kde ten hodný (nebo Hodný) většinou v zájmu vyššího
dobra vyprodukuje za den víc syrového masa a krve, než zvládají středně
velká jatka, smrt jde ruku v ruce s vražednými hláškami a kde dobro –
zakrvácené, potrhané, prostřílené, s napůl nepříčetným šklebem
v zjizvené tváři – nakonec zadupe i sebemocnější zlo hluboko do
země. No a ten svět mě nadchl. A nejen to. Knihy pana Kulhánka nejsou
zatíženy politickou korektností, neplatí v nich nesmyslná pravidla jako
v hollywoodských filmech a vůbec jsou krásně otevřené a upřímné.
Může se v nich stát prostě cokoliv a jakkoliv. No a to je
strašně fajn.
Když už jsme u Jiřího Kulhánka, byla na Kata nějaká odezva
z jeho strany? Neměl jste tak trochu obavy, že by vás třeba mohl
zažalovat?
Odezva nebyla. On je pan Kulhánek děsivě nekomunikativní, takže to, že
vůbec ví o Katově existenci, jsem se dozvěděl až o pár let později. No
a jako jeden z prvních viděl dopsanou knížku pan Čierny, který proti
její existenci nijak neprotestoval, takže jsem si řekl, že problémy
nejspíš nebudou, pokud to nevydám na papíře. Což bych bez souhlasu pana
Kulhánka, coby duchovního otce použitých postav, stejně neudělal.
Splatterpunkové romány jsou odsuzovány jako brakové čtivo
nejhoršího druhu, přesto mají ohromné množství příznivců. Čím to
je?
To je krásně záludná otázka, ke které bych mohl vyplodit tolik
filozofických blábolů… chci říct tezí, až by z toho šla hlava kolem.
Ale to hlavní podle mě je, že se jedná o moderní pohádky, navíc
vyprávěné naprosto svobodnou formou. Proč máme obecně rádi akční filmy?
Protože tam, na rozdíl od tohohle světa, dostane zlo vždycky na… za
vyučenou. Akorát že ve filmech nikdy neumře rodinný pes, deka sličné
dívky zůstane vždy těsně pod bradou a u hlavního hrdiny přestává čím
dál tím víc záležet na tom, jestli je schopný a svalnatý a oddaný dobré
věci. Stačí, když patří k nějaké té menšině (nic proti nim,
proboha). Zkrátka a dobře, do filmů stále víc proniká politická
korektnost a pozitivní diskriminace a podobné svinstvo, které z nich dělá
nekoukatelný guláš. Kdežto knížkám se tohle zatím vyhýbá. Jako by
velkému bratru nestály za pozornost, když je to stejně brak a literární
odpad. Tak tím to je.
Vaší první skutečně vydanou knihou byly Temné záblesky,
brutálně drsná postkatastrofická scifi. Co bylo impulzem pro jejich
napsání? A jaký vývoj příběh prodělal od prvotního impulzu
k finální verzi?
Po čtenářském úspěchu Kata jsem hrozně chtěl zkusit napsat a vydat něco
svého. Tak jsem začal psát příběh jednoho obyčejného nezaměstnaného
(také jsem měl zrovna docela dost volného času, hádejte proč),
který se dostane do neobyčejné situace. Což je asi tak jediný vývoj,
který to mělo. Jak už jsem říkal, já prostě sednu a píšu a nechám
příběh, ať se ukáže. A ono to většinou zabere.
V románu bylo také dost kontroverzních scén včetně drsných
charakterizací jistých skupin spoluobčanů. Neměl jste obavy, jak to
čtenáři přijmou?
Svět je drsný a já hrozně nerad používám korektně zbarvené brýle.
Zvykejte si. O jemnocit čtenářů jsem se nebál. Říkal jsem si, že lidé,
kteří by při slovu cikán omdleli, nečtou splatterpunk a ti, co splatterpunk
čtou, se zase dívají na svět podobně otevřeným způsobem jako já. Tedy,
samozřejmě, slovo „rasismus“ od vydání Záblesků zaznělo mnohokrát,
ale on je to v současnosti hodně populární termín a naprostá většina
těch, kteří jej používají, vůbec netuší, co ve skutečnosti znamená.
A protože jednou z úloh literatury je vzdělávat (a takový rozhovor
jistě literatura je), rád bych zde čtenáře poučil. To, co se v mých
knížkách objevuje, není rasismus. To je zkušenost.
Po Temných záblescích přišel Konec křížů. Ani tady jste se
s hrdinou moc nemazal. Můžete prozradit, jak vznikala tahle
knihu?
Hm, to je těžko říct… To moje psaní většinou funguje tak, že mám na
začátku vizi nějaké scény. Například u Křížů jsem měl scénu, kdy
nezničitelný hrdina vstoupí do démonova paláce a prohodí nějakou suchou
hlášku, kterou už jsem dávno zapomněl. No a to mi asociovalo démona
panujícího na Zemi, z čehož zase vyplynulo, že síly pekelné sestoupily
mezi nás, což zase přihrálo nápad na někoho, kdo je přivolal. A jelikož
já mám hrozně rád ten kontrast obyčejného ušlápnutého človíčka
s tím, co se z něj nakonec stane, dal jsem tuhle možnost hrdinovi Konce
křížů. Umírání a dívka v bílém a to všechno už nějak
vykrystalizovalo samo. A ta prapůvodní scéna s tou hláškou tam nakonec
byla v naprosto jiné podobě. Ale tak už to bývá.
V Konci křížů má hlavní hrdina jisté „drobné“
nedorozumění s činovníky katolické církve, které vyústí do poměrně
krvavé odplaty. I on je však jen další figurou ve věčné válce mezi
Bohem a Ďáblem. Jakou pozici má náboženství a víra ve vašich
příbězích?
Mě osobně víra a náboženství celkem fascinují, a tak hrozně rád
používám v příbězích dilemata, která právě víra přináší. Na
jednu stranu vidím ten pozitivní vliv, kdy víra v Boha činí lidi
mravnými, a na straně druhé se mi hnusí to, jak se máme všichni třást
před všemocným Bohem, který nás uvrhne do Deváté… chci říct do pekla,
když nebudeme přesně dodržovat nesplnitelná pravidla. Samozřejmě,
vyvstává tu otázka, jací by lidé byli, kdyby nad nimi nevisela neustále
nějaká hrozba, ale to by bylo jednak na delší povídání a druhak se o tom
dost mluví v mé poslední knížce, v Iustovi.
Hrdinové vašich knih jsou drsní a často až bezcitně krutí
chlápci, kteří se s ničím moc nepárají, a s morálními dilematy si
hlavu nelámou. Přesto jsou jistým způsobem sympatičtí pro svou
nespoutanost a touhu po svobodě. Jak je vidíte vy?
Jako hrdiny z donucení. Většinou si žijí svůj obyčejný, nudný a
ubíjející život, když tu jim osud do cesty postaví konec světa, vlastní
smrt nebo parchanta kamaráda. A oni se s tím musejí popasovat, jak nejlíp
umí. Nikdo se jich neptá, co na to jejich morálka, jestli by v normálním
životě postupovali takto brutálně a jestli to, co se z nich stalo, má
ještě vůbec něco společného s jejich původními osobnostmi, nebo aspoň
s lidskou bytostí obecně. Osud je zkrátka popadne a pokusí se je změnit.
A oni buď tuto změnu přijmou, nebo zemřou. Protože třetí
možnost není.
Ve vašich románech se hojně vyskytují extrémně brutální a
šokující scény všeho druhu. Provokujete rád?
No… nedá se říct, že bych chtěl přímo provokovat. Například
v Temných záblescích mám to tolikrát omílané a proklínané zabíjení
dětí. Jenže to je tam z jednoho jediného důvodu – ne jako samoúčelná
provokace, ale jako přirozený vývoj příběhu. Už jsem o tom vlastně
mluvil. Mohl jsem použít stará dobrá hollywoodská pravidla a život
dítěte považovat za tabu. Jenže copak to dává smysl? Hrdina Záblesků je
psychopat, který jde tvrdě za svým cílem, protože to jediné mu v životě
zůstalo. Zastavil by se takový psychopat před tím, že se jeho oběť
ještě nezačala holit? Pochybuji. Lidé prostě dokáží být neuvěřitelně
krutí a bestiální, to je smutná realita. A pokud před touhle realitou
zavřete při psaní oči, přijdete o kus pravdivosti a příběh tím ztratí
na síle.
Hlavní postava vašeho zatím posledního vydaného textu, Deváté
sféry, je opět velmi neobvyklá a nekonvenční…
Neobvyklá? Nekonvenční? Ale jděte. Je to opět docela obyčejný
človíček, jakých jsou na světě tuny. Akorát že v tomhle případě se
ukáže, že i pod slupkou takového človíčka se může skrývat něco
nelidského, a tentokrát nejde jenom o metaforu. Zkrátka a dobře, hlavní
postava Deváté sféry je démon s amnézií. Démon, kterému najednou hrozí
návrat do Pekla. Démon, který udělá cokoliv, aby se tam vrátit nemusel.
A jak je nejspíš všeobecně známo, démoni jsou při cestě za svým cílem
ochotni jít přes mnohem horší věci, než jsou nějaké mrtvoly. Ale
jinak je to hrozný sympaťák.
Proč je v Deváté sféře tak málo sexuálních scén? Máte tu
až naturalisticky vykreslené násilné a brutální scény, ale ty milostné a
erotické jako byste poněkud zanedbával.
Hm, to bych snad ani neřekl. A pokud ano, tak to bude tím, že démon na
útěku si bohužel nemůže dopřávat tolik sexu, kolik by chtěl
(o klukovi, kterého nechala holka, ani nemluvě). Zato násilí,
umírání a bolest se mu do cesty jen hrnou. Ale nebojte se, ještě je tu
druhý díl. Tam je erotiky o něco víc než jen v jedné prosouložené noci
v Košicích.
A s tím souvisí další otázka – jaké postavení mají ve
vašich příbězích ženy?
Velmi důležitou (ok, přiznávám se, nejdřív jsem napsal „spotřební
materiál“). Ono se to možná nezdá, ale stejně jako v historii jsou
i v mých příbězích ženy hybateli příběhů. Vezměte si kteroukoli
moji knížku a uvidíte, že bez ženské by to nešlo. Nemít hrdina
Záblesků manželku, nikdy by mu nepřeskočilo. Nenajít si fešnou
zmrzlinářku, nikdy by nezačal měnit historii. Nebo Konec křížů –
kdyby se do děje nevložila blonďatá satanistka, skončil by hlavní hrdina
v klidu, v pokoji a v rakvi. A papež by přežil. A dokonce i ta Simona
v Deváté sféře… no, však tu knížku dočtěte a bude vám jasné, co a
jak. Zkrátka a dobře, ženy jsou v mých příbězích nepostradatelné.
Můžete prozradit, jaký je váš styl psaní?
Bude to znít jako bohapusté vychloubání, ale píšu stejně jako Stephen
King. Tak, ok, stačilo, uklidníme se, ano? Takhle jsem to nemyslel.
Mluvím o tom, že i King píše stylem, že má na začátku nějakou situaci
a tu napíše. A pak už nechá na příběhu, aby se mu ukázal, aby začal
plynout na papír.
Někdo možná namítne, že by mohl být propracovanější, kdybych měl
osnovu a rozvržené kapitoly a seznam postav a tunu dalších nesmyslů.
Možná na tom něco je (i když tomu osobně nevěřím), ale mě by tohle
umělé vytváření děje nebavilo. Příběh má přece mít své vlastní
tempo, má mít možnost se měnit, kroutit, odbočovat a vyrážet směrem,
jaký na začátku nemohl nikdo tušit. Oklešťovat tohle osnovami a rozvrhem
kapitol mi nepřijde správné.
Možná to souvisí s tím, že své příběhy vyprávíte
v první osobě, jako byste to byl vy, kdo je prožívá. Vyhovuje vám tento
způsob psaní?
Psaní z pohledu první osoby je fajn. Člověk si prožije příběh úplně
jinak, než když píše o někom cizím (a to platí i pro čtení).
V první polovině Iusta jsem se s hlavním hrdinou dost sžíval.
A o Deváté sféře ani nemluvím.
Můžete naznačit, o čem Iustus bude?
O lidské společnosti. O víře. O náboženství, strachu,
manipulovatelnosti a o tom, jestli jeden člověk může změnit svět.
A samozřejmě o lásce. Vždycky je v tom láska.
A nakonec – kdo je Martin Moudrý, nabušený borec se šíleným
svitem v očích, nebo obyčejný nenápadný člověk, kterého si na ulici
ani nevšimnete? A co cítí ke svým knihám? Kterou z nich má
nejraději?
Rozhodně to druhé. Se šíleným svitem v očích.
A moje knížky? Mám je rád. Určitě nejsou dokonalé, určitě nejsou
napsané kdovíjak dobře, ale ty příběhy v nich prostě nemůžu mít
nerad, když jsem je pomáhal přivést na svět. No a nejraději? Devátou
sféru. Bylo hrozně fajn ji psát a kupodivu si ji hodně rád přečtu i po
těch nekonečných korekturách.
Díky za odpovědi
30. ledna 2009, Martin Fajkus