Dlouho očekávaná hra studia CD projekt způsobila solidní poprask na trhu počítačových her, i když ne vždy pouze v pozitivním světle. Skvělý způsob, jak si zkrátit čekaní na opravu bugů Cyberpunku 2077, představuje poslední kniha duchovního otce žánru – Williama Gibsona. Nenechte se ale zmást, Gibson vidí žánr poněkud jinak, než jak ho najdete v moderních filmech či hrách.

V případě Média si ale Gibson s „pouhým“ kyberpunkem nevystačil. K typickým prvkům žánru, jako je nelichotivá vize budoucí společnosti ovládané korporacemi a technologicky vylepšenými lidmi, nakombinoval další oblíbené sci-fi motivy – cestování v čase, dystopickou společnost, a tak trochu i postapokalyp­tickou sci-fi. Máte pocit, že je toho nějak moc a že to všechno dohromady nemůže fungovat? Tak to neznáte Williama Gibsona. Jak se mu to podařilo?

Tak předně nám Gibson předestírá dva světy, nebo abychom byli přesnější, dvě budoucnosti naší společnosti. A jedna je lepší než druhá. Tu první, bližší, máme prakticky za dveřmi, stačí se posunout o nějakou tu desítku let dopředu a vyhrotit některé nepříznivé trendy současné společnosti – ekokrize, války, roboti, kteří vzali lidem práci. Technologicky je tato společnost jen o kousek před námi – má značné možnosti propojování lidského těla s technikou a tzv. fabování (představte si široce uplatnitelný a levný 3D tisk).

Druhá budoucnost je od té naši podstatně vzdálenější a technologicky mnohem vyspělejší. Na první pohled je taky o mnoho idyličtější a bohatší, ale daň za tuto idylku je velká. Technologicky zvládá tato společnost leccos, ale klíčový vynález představuje objev neurálního rozhraní, které umožňuje dekódovat lidské vědomí a přenést ho do speciálně vytvořených biologických konstruktů – médií. Pokud znáte kyberpunk, tak vás nepřekvapí, že jde o spíše o dystopii, kde vládu nad světem převzaly velké technologické korporace a za relativní bohatství byla zaplacená obrovská cena – tzv. Jackpot.

Jackpot je také klíčový pro druhý výrazný motiv knihy – cestování v čase. Někde v Číně existují kvazilegální servery, které dokáží nějakým způsobem simulovat ve virtuálním světě minulost, a tím umožňují informacím cestovat v čase. Ale díky tomu, že vědomí není nic jiného než specifický datový/informační proud, tak je možné, aby i vědomí cestovalo v čase. Takové virtuální cestování v čase má samozřejmě řadu pravidel a omezení – klíčové jsou však dvě. Podle prvního se lze napojit jenom na minulost před Jackpotem, onou kataklysmatickou událostí, která proměnila společnost tak radikálně, že je díky tomu možné se vyhnout obávanému časovému paradoxu. Jackpot byl totiž tak ohromným zásahem do světa, že nic, co se stalo před ním, nemá efekt na události, které se staly po něm. Druhým důležitým pravidlem je, že v momentě, kdy se napojíme na minulost, se vytvoří „štěp“, paralelní realita, jež se časově synchronizuje s budoucností, a čas v minulosti a budoucnosti tak začne plynout stejným tempem.

Že je to komplikované? Samozřejmě ano, a čtenář bude opravdu dlouho čekat než všechny elementy světa, resp. dvou „budoucností“, pobere. I proto, že Gibson jednotlivé informace dávkuje poměrně pomalu a postupně. Dlouhou dobu tak ponechává čtenáře tápat v temnotě. Na druhou stranu je třeba přiznat, že dávkování působí velice promyšleně a všechny informace nakonec dříve nebo později přijdou. Navíc je podává dosti přirozeným způsobem v rámci dialogů postav. Gibson se tak nemusí ani uchylovat k přílišně dlouhým vysvětlujícím pasážím.

Složité pozadí vyvažuje jednoduchý děj

Když pomineme komplikované pozadí a přepínání mezi minulostí a budoucností, tak je příběh v podstatě jednoduchý. Hlavní hrdinka Fynne, která nevědomky poslouží jako pokusný králík zvědavců z budoucnosti, uvidí během jedné zakázky vraždu. Problém je v tom, že ta vražda se odehrává v druhé, technicky vyspělejší budoucnosti. Tím šlápne na kuří oko někomu velmi mocnému, který se rozhodně nepohodlného svědka odstranit. Druhou linku vede Wilf Netherton, alkoholik a profesionální lhář, tedy pardon, píárista, který poněkud nešťastně půjčí „štěp“ (Flynninu minulost) sestře svému dočasnému sexuálnímu úletu. Právě ta je obětí vraždy, kterou viděla Flynne. Netherton a jeho přítel Lev, člen mocného kleptoklanu a majitel celého štěpu a samozvaný průzkumník minulosti se naopak snaží Flynne ochránit, a hlavně přijít na to, kdo za vraždou stojí. A během toho se zapletou do velkých konspirací v budoucnosti a chtě nechtě začnou radikálně měnit i svět minulosti.

I když je dějové osa jednoduchá, v kombinaci s komplikovaným a perfektně podaným světem dostává celý příběh naprosto odlišný rozměr. Skvělé je, že přes všechnu komplikovanost do sebe jednotlivé dílky nakonec vždy velmi dobře zapadnou. I když v žádném případě nejde o nějaké jednoduché čtení, přepínaní mezi budoucnosti a postupné dávkování informací udržuje čtenáře v neustálém napětí. A kupodivu k tomu nepotřebuje ani moc akce. Tempo příběhu je velmi pozvolné, mimo jiné i proto, že Gibson pravidelně střídá kapitolu z minulosti z pohledu s Flynne s kapitolou z budoucnosti s Nethertonem.

Postav bychom našli více, povětšinou jde spíš o lehce načrtnuté figurky, koneckonců i dvojice hlavních hrdinů není kdovíjak psychologicky komplikovaná. Gibson tady neřeší psychologická dilemata a vnitřní pochody hrdinů, jeho měřítko je mnohem větší – v centru pozornosti stojí celá společnost a její proměny.

Intelektuální jednohubka

Pokud bychom chtěli hledat nějaké chyby, tak asi nejméně uspokojivou částí knihy je samotný závěr. I dlouho připravované vyvrcholení děje není příliš uspokojivé, finální konfrontace je poměrně krátká a podaná poněkud suše. Dojem nevylepší ani sentimentální grilovačka, která k jinak poměrně temné atmosféře románu příliš nesedí.

Obecně se dá o knize říct, že mnohem více cílí na intelektuální zvídavost než na emociální zapojení čtenářů, v tomto ohledu se nedá románu upřít jistá staromódnost v duchu klasické sci-fi. S tím také souvisí i určitá komplikovanost, a to nejen na rovině fungování světa, ale také stylem, jakým Gibson píše. Na jedné straně tak je vidět skromnost při popisu akce, na straně druhé pak dost prostoru věnovaného prezentaci bezútěšné dystopické atmosféry budoucnosti (Gibson rozhodně není technooptimista). A jednoduchý také není jazyk knihy. Typickým rysem Gibsonova kyberpunku je právě hojné užívání vymyšleného technoslangu, využívajícího velkého množství vymyšlených neologismů, které nebývají vysvětlovány. V souvislosti s tím, je třeba také upozornit na práci překladatele, jenž si i s tímto problémem poradil bez problémů.

I když Médium rozhodně není jednoduché čtení, Gibson představuje fascinující, dvojnásobný pohled do budoucnosti vedený v duchu tradice kyberpunku, ale přitom ho vylepšuje dalšími motivy a zapasuje do příběhu, který funguje. I když jde o náročnější čtení, dokáže rozhodně čtenáře odměnit nevšedním zážitkem.

• William Gibson: Médium
• Laser, 2020
• Překlad: Pavel Bakič
• 512 stran, 499 Kč (v e-shopu Fantasye již za 499 Kč)