Neil Gaiman by ten příběh chtěl mít delší než Píseň ledu a ohně, Scott Lynch je do jeho autora přímo nábožně zamilovaný. Drak, jenž čeká zkrátka neslibuje nic jiného než životní zážitek. Čtenář je ale předem ze všech stran varován, že tato zkušenost bude vykoupena jeho vlastním potem a slzami. Stojí to za to?

Rádi bychom na tuto otázku poskytli jednoznačnou odpověď, nicméně pravda je taková, že tentokrát nejde jen o nakladatelskou výmluvu, za kterou se lze schovat při špatných prodejích a výsledek svést na čtenáře po vzoru Disneyho. A ani z ničeho takového Argo nepodezříváme. Drak, jenž čeká je jednoduše velmi nezvyklá a čtenářsky extrémně náročná kniha a požitek z ní záleží na mnoha zcela osobních faktorech: jak je čtenář naladěn, jak je zkušený, jak je pozorný, a ze všeho nejvíc jak je připravený.

Osobně jsem žádnou speciální přípravu před čtením nepodnikl, což byla zásadní chyba. Vycházel jsem totiž z předpokladu, že když autor píše beletrii, byť založenou na alternativní historii, postará se, aby se čtenář v jeho světě a postavách vyznal, aniž by předtím schroupal několik encyklopedií skutečné historie. To jsem ale neznal Johna M. Forda.

První tři kapitoly, vlastně takový dlouhý prolog, mě extrémně nadchly. Všechny postavy, které v nich Ford představil, byly nesmírně plastické, jeho svět, v němž nikdy nedošlo k pádu Byzantské říše, doslova dýchal životem; jazyk byl hutný, ale přehledný, sázky od počátku vysoké, zápletky kouzelné. Zahodil jsem tedy obavy, přešel k hlavní části děje… a narazil hlavou do zdi, abych se několik set stran prodíral textem hustým jako med.

Celý zbytek děje se soustředí na převyprávění alternativní historie anglické Války růží, vedoucí až ke korunovaci slavného Richarda z Gloucesteru. Fakt, na kterém je postaveno celé zarámování knihy (i marketingu), totiž to, že svět stále hostí skvostnou a vzkvétající Byzanc, ustupuje tak hluboko do pozadí, že jen sám Ford tuší, proč byl vůbec zmíněn a jaký vliv na děj má.

Jako v každé alternativní historii je zde autor bohem, který změnil jeden fakt ve vývoji světa a sleduje drobné vlnky, které to vyvolalo. Ale zatímco většina spisovatelů s tím pomůže i čtenáři, Ford po něm požaduje, aby vystudoval doktorát z historie a pomohl si sám.

Nakonec jsem vzdal naději, že beletrie si vystačí bez vnějších odkazů, a dostudoval si pozorně skutečné události a osoby zrcadlené v knize. Stále mi sice zůstal ukryt druhý až sto osmdesátý plán vyprávění, ale výrazně mi to usnadnilo čtenářskou spolupráci s tím prvním. Minimálně začalo občas dávat smysl, proč postavy dělají to, co dělají a říkají to, co říkají, protože v samotné knize to často vysvětleno není. Jako by byla kontinuita mezi událostmi uvnitř vyprávění silně narušena. Doporučuji proto každému učinit výlet minimálně na Wikipedii hned na počátku.

Proč ale stále nelze poskytnout jasnou odpověď na otázku položenou na začátku recenze?

Protože tenhle nesmírně frustrující děj podává autor naprosto geniálním jazykem, vypravěčským stylem tak vybroušeným, že i kolegové spisovatelé zmínění v perexu blednou závistí. V každé kapitole září minimálně jedna scéna, která je tak nesmírně okouzlující, tak hluboká, efektní i efektivní… že je rázem vše zapomenuto a odpuštěno.

Téměř každá věta tu má druhé až třetí významy… a když se je občas povede odhalit, ten pocit zadostiučinění také stojí za to a celý zážitek výrazně povyšuje.

Ve výsledku se tedy hodnocení téhle knihy budou nejspíše opravdu dost lišit čtenář od čtenáře. Pokud přijdete vybaveni encyklopedickými znalostmi, předpřipraveni na pasti, které autor nachystal, a odhodláni se s ním utkat v nelehkém zápase, budete odměněni opravdu nevšedním zážitkem. Chcete-li si ale odpočinout u knížky po dlouhém vyčerpávajícím dni, rozhodně sáhněte po nějaké jiné.

• John M. Ford: Drak, jenž čeká
• Argo, 2024
• překlad: Richard Podaný
• 424 stran, 598 Kč