Conan nelítostný,
 |
Juraj Červenák: Conan nelítostný
Nejpochmurnější a nejkrvavější dobrodružství, jaké kdy Conan zažil! Hnán nepřízní osudu opouští Conan Brythunii a míří do ponurých lesů Vysočiny. Klany v tomto divokém kraji se chystají do války, aby zastavily rozpínavost uctívačů temné bohyně Elderoth. Svatyně nečitého kultu jsou cítit shnilým lidským masem, síly zmaru a rozkladu jsou na vzestupu a chladná ocel touží být zahřáta horkou krví…
Burácející vír temnoty sestupoval k zemi. Točil se v čím dál
menších kruzích – a najednou to už nebyla ohromná oblačná spirála,
ale tisícihlavé hejno havranů. Ti se s chraplavým krákáním snesli mezi
duby, až koruny stromů i bíle oděné postavy druidů zmizely v záplavě
černých perutí. V kruhu se náhle zvedl vítr, rozdmýchaný divoce
bušícími křídly.
Conan a Ergil se pevně chytili větví, a cedíce skrz zuby Cromovo a Mitrovo
jméno, snažili se chránit si hlavy a současně se nenechat černým
příbojem srazit ze stromu. Vzduch byl plný peří, klovajících zobáků a
ostrých spárů. Krákání drásalo uši. Zvuk tisíců třepotajících
křídel splynul v ohlušující jednolité hučení. Temnota, protkaná
modrými záblesky ohně, zastírala zrak.
Pak najednou zaslechli Gwyrnallův panovačný hlas. Havrani znenadání opět
vzlétli k výšinám, kde je děsivý vír strhl do své náruče, pohltil
všechna zběsile se zmítající černá křídla, až zmizel i poslední
pták a vír konečně ochabl a rozpadl se na cáry. Nakonec zůstaly jen
obyčejné temné mraky, hnané severním větrem k horám na jihu.
Plameny v kotli opět změnily barvu a modrý svit vystřídalo přirozené
zlatavé světlo ohně. Ďábelské zvuky utichly. Svištění větru
v korunách stromů najednou znělo jako konejšivá píseň.
Conan a Ergil pomalu zvedli hlavy, vlasy plné peří, tváře poškrábané.
Mýtinu pokrývala vrstva havraního peří. Z mrtvého býka zůstala jen
kostra obalená zbytky masa a rozcupované kůže – vypadalo to, jako by si
každý pták odnesl v zobáku kousek oběti. Nehybná těla druidů ležela
rozházená kolem Nejstaršího stromu.
„Jsou mrtví?“ zeptal se Ergil zaraženě.
„Nevím,“ vyplivl Cimmeřan z úst černý chuchvalec.
Pak se ale ozvalo kýchnutí a druidi se jeden po druhém s námahou a
mumláním začali zvedat ze země. Gwyrnall s pomocí mladšího kněze vstal
na nejisté nohy a přibelhal se k obětnímu dubu.
Étain visela na kmeni stejně bezvládně jako předtím. Vlasy měla plné
peří a na krvavé obrazce se nalepilo drobné černé chmýří. Gwyrnall vzal
dívku za bradu a nadzvedl jí hlavu. Rty i krví pomalovaná pokožka byly
stále mrtvolně bledé.
„Nevypadá o nic živěji,“ zabručel Ergil a sevřel v dlani rukojeť
Walrondu. „Jestli ji ti vědmáci opravdu nechali zemřít, přinutím je, aby
toho trpce litovali…“
V tom okamžiku ukřižovaná otevřela oči.
„Lugh!“ vystrašeně ucouvl mladý druid vedle Gwyrnalla, zakopl
o krvavou býčí kostru a jen tak tak, že nespadl na zadek.
„U Croma,“ sykl Conan. „Ergile, podívej se na její oči!“
Když Gwyrnall stáhl ruku, dívčina hlava zůstala zvednutá. Její oči
neměly bělmo ani zorničky – byly celé černé jako zrak démona, který
nikdy nespatřil denní světlo. Barbar a rytíř na ni bez dechu zírali.
Étain, zjevně při vědomí, nahá, pomalovaná krví, doširoka rozkročená
a přibitá hřeby ke kmeni stromu, hleděla strašlivýma, nelidskýma očima
někam za hranice tohoto světa a času. Conan už při svých toulkách viděl
hrůzy, které by jiné obraly o rozum, ale toto mu připadalo ohavnější
než cokoli, co dosud zažil.
„Vidím…“ vydral se z hrdla Étain – jestli to vůbec byla ona –
chraplavý hlas. „Vidím…“
„Zmlkněte!“ okřikl Gwyrnall užasle mumlající druidy. „Do její mysli
vstoupil Lugh! Mluv, vyslankyně Havrana! Co vidíš svým jasnozřivým
zrakem?“
„Vidím… rozklad! Nezadržitelný, nenasytný, nemilosrdný. Ničivý
příliv hniloby pohlcující zemi! Lidská sídla mizí v páchnoucí slizké
mlze, všechno živé hnije, maso odpadává od kostí a mění se v mazlavý
hnus. Lesy práchnivějí, pole se mění v plísní pokrytou pustinu. Koryty
řek se místo vody valí hustý kal. Země se stává obrovským rozbahněným
močálem…“
„To je ona,“ zachraptěl Gwyrnall. „Elderoth, vládkyně zkázy, mocnost
mrtvolného rozkladu! Vystoupila z temnot a chystá se zaplavit svět! Mluv! Co
ještě vidíš?!“
Étaininy zuby byly ohavně vyceněné, v koutcích úst jí pěnily sliny.
„Ze zemských trhlin vystupují démoni… Vzdáleně se podobají lidem,
avšak z tlam jim trčí tesáky, zvyklé trhat maso. Někteří mají křídla
a jejich těla jsou potažena bílou kůží jako těla mrtvol nebo bytostí,
jež se odjakživa pohybovaly v podzemních světech bez slunce…“
„Draglinové,“ promluvil druid slabým hlasem. „Jsme ztraceni. Řekni,
dcero Havrana, není naděje na záchranu?“
„Svět zhltne hniloba,“ odpověděla Étain děsivě stručně, zavřela
oči a opřela hlavu o strom, jako by si potřebovala na chvilku
zdřímnout.
Druidi stáli jako přikovaní a neodvážili se promluvit. Gwyrnall sklonil
hlavu a žalostně svěsil ramena, takže vypadal ještě chatrněji než
předtím. Trvalo hodnou chvíli, než se narovnal a pohlédl na strom.
„Můžete ji sundat, bratři.“ Jeho hlas, předtím zvučný a plný
důrazu, byl náhle slabý jako poslední sten na rtech umírajícího
člověka.
Když však druidi přikročili k Nejstaršímu stromu a jeden z nich uchopil
do velkých kleští hřebík, držící dívčinu levou nohu, Étain opět
zvedla víčka. Muži v bílém zaskočeně ucouvli. Druidčiny oči už byly
normální a naprosto příčetným, soustředěným pohledem zkoumaly okolní
les.
„Nejsme zde sami,“ řekla.
Ergil, který celou scénu sledoval jako uhranutý, sebou při těch slovech
trhl leknutím – okamžitě však pocítil na rameni pevné sevření
Conanovy ruky. Podíval se na barbara. Nehýbej se, přečetl si
z Cimmeřanových bezhlesně se otevírajících úst. Tázavě povytáhl
obočí. Conan mu nepatrným kývnutím hlavy naznačil, aby se podíval dolů.
Ergil opatrně poslechl. Chvíli trvalo, než zrak pronikl tmou v houštinách
kolem stromu. Pak to uviděl.
Dubový háj byl plný kradmých stínů.
Meddhelmec pohlédl na Conana, ve tváři nechápavý výraz. Mohutný bojovník
zavrtěl hlavou na znamení, že ani on netuší, o co jde. Ergil se přitiskl
k silné větvi dubu těsněji než k žádostivé milence a znehybněl.
„Jsou všude kolem nás,“ zvýšila Étain hlas. „Vidím…
vidím…“
Lughovi uctívači se začali zmateně rozhlížet a v dlaních křečovitě
svírali rukojeti srpů.
„Vidím…“
Postarší druid s dlouhými tmavými vousy udělal pár kroků k lesu.
„Smrt!“ zaječela Étain.
Hrot oštěpu nehlučně prořízl chladné povětří, rozčísl druidův
plnovous a se slyšitelným prasknutím několika žeber se zanořil do hrudi.
Bílé roucho potřísnila krev, srp vypadl z ochablých prstů. Muž
rozpřáhl ruce a zhroutil se bratrům k nohám.
V tu chvíli háj kolem mýtiny ožil.
Druidi se bleskově rozestavili kolem Nejstaršího stromu a zvedli mezi sebe
a nečekané útočníky řadu zahnutých zlatých čepelí. Těžko říci,
koho se snažili chránit více – Gwyrnalla, Étain, nebo posvátný dub.
Tváře jim potemněly odhodláním nepodlehnout bez boje.
Obětiště obklíčily zhruba dva tucty mužů, většinou oděných jen
v kalhotách nebo suknicích z hrubé lněné tkaniny. Skromné oblečení
vyvažovala bohatá výzbroj: každý z nich měl u sebe meč nebo sekeru,
někteří dokonce obojí, u opasků jim visely dýky s listovými čepelemi,
většina měla hruď nebo lokty chráněné bronzovými pláty. Masivní, po
stranách broušené hroty oštěpů se očividně daly použít i jako sečné
zbraně. Obnažené části těl měli muži hustě pomalované černou
barvou – rituální obrazce svědčily o tom, že jsou na válečné
výpravě. Navíc se z toužebně planoucích, krví podlitých očí dalo
vyčíst, že při lovu nepřátelských hlav zatím neměli štěstí, a
právě teď si to chtějí dosytosti vynahradit.
„Allarové,“ promluvil do ticha Gwyrnall a přelétl očima po kruhu
přikrčených, k útoku připravených postav. „Jednoho z vás poznávám.
Jsi to ty, Magraine, Odřezávači hlav? Ty, který patříš k družině toho
zrádného potkana Dutrachta?“
Vysoký, šlachovitý bojovník sklonil oštěp a vystoupil ze šiku. „Ano,
jsem. Oči ti ještě slouží dobře, starče. Už co nevidět budou civět
z výklenku na zárubni mého domu, kam umístím tvou hlavu.“
„Silná slova, Magraine,“ odsekl druid pohrdavě. „Budeš se muset
snažit, abys je naplnil. Ale než si začneme navzájem podřezávat krky,
prozraď mi, co přivedlo smečku allarských psů tak hluboko na sythgarské
území?“
„Já,“ ozval se hlas za Magrainovými zády. „Já jsem je sem
přivedl.“
Gwyrnall nenávistně zaskřípal zuby. Postava, která právě vystoupila ze
stínu, byla totiž zahalená v tmavě zeleném plášti a v kostnaté ruce
svírala přibližně sedm stop dlouhou železnou hůl. Drahokam na jejím konci
rozséval zelené záblesky. Mezi druidy se ozvalo záštiplné mumlání.
„Kněz prokleté Elderoth,“ zavrčel Gwyrnall.
„Správně.“ Na bledé tváři, lemované dozadu sčesanými černými
vlasy, se objevil úšklebek připomínající starou jizvu. „Jsem Khatrond,
pravá ruka Aelthana, nejvyššího kněze allaronského chrámu temné
bohyně.“
„Co tady pohledáváš, Hyperborejče?“
„Co myslíš?“ Jizva se otevřela a odhalila dvě řady vyceněných zubů.
„Přišli jsme ulovit pár hlav. Aelthan obdržel zprávu, že dnes v noci
budou všichni sythgarští druidi sloužit obřad na odlehlém místě
uprostřed lesů. Trochu nám trvalo, než jsme tu díru našli, ale jak
vidíš, nakonec jsme dorazili včas. Aelthan vydal rozkaz, abychom vás do
jednoho pozabíjeli. Ušetříme jen tu dívku. Aelthan z ní chce udělat
chrámovou otrokyni. Ransker trochu změkne, až zjistí, že držíme jeho
dceru jako rukojmí v Allaronu.“
Magrain, Odřezávač hlav, pozvedl oštěp a svaly se mu zavlnily. „Dost
řečí, knězi. Noc už pokročila a mí muži si před zpáteční cestou
potřebují ještě trochu odpočinout. Bude se jim dobře spát, když si
podloží hlavy měkkými sythgarskými mršinami.“
„Jen do toho,“ zavrčel Gwyrnall a narovnal se, jak mu to jen shrbená
postava dovolila. „Za to, že jste svými špinavými chodidly pošpinili
posvátný kruh, bude Lugh muset být usmířen vaší krví!“
„Mýlíš se, starče,“ zasmál se Khatrond štěkavě. „Dnešní noc
zasvětíme Elderoth. Tyto stromy rozklad vyvrátí z kořenů, hnilobná
břečka z vašich těl vsákne do země a vaše duše se stanou potravou pro
naši vládkyni!“ Hyperborejec obouruč švihl železnou holí a pronikavě
vykřikl. Z drahokamu vytrysklo cosi jako chuchvalec bezhvězdné tmy lemovaný
mrtvolně zelenou září. Letěl na Gwyrnalla, ale nejmladší druid
s výkřikem skočil před starce.
Magická střela ho zasáhla přímo do tváře. Mladíkovu hlavu jako by v tu
chvíli zachvátil bleskově postupující mrtvolný rozklad. Dokonce i lebka
popraskala a kolem se rozprskla sražená černá krev a shnilé kusy mozku.
Bezhlavé tělo v slizem potřísněné kutně dopadlo Gwyrnallovi k nohám.
Khatrond se znovu rozmáchl holí a zuřivý škleb změnil jeho obličej ve
tvář krvelačné bestie.
„Pozabíjejte je všech… gchrrrrr!“
Čarodějův výkřik se zlomil uprostřed slova a zanikl v odporném
chrčení. Z krku těsně vedle ohryzku se vynořila špička ostré čepele.
Vytryskla krev. Hyperborejec se zapotácel a pokusil se otočit, ale uprostřed
pohybu se pod ním podlomila kolena a zhroutil se, nehty a patami rozrývaje
měkkou půdu.
Allarové zkameněli, jako by mágova blesková smrt i je samotné zbavila
života. Od koruny stromu nad mýtinou se oddělily dva stíny a seskočily na
okraj prostranství. Vzduchem zasvištěly ostré čepele. Nezaměnitelný zvuk
oceli, roztínající maso a kosti, umlčel překvapené výkřiky dvou
nejblíže stojících Allarů.
Černě pomalovaní bojovníci zaskočeně ucouvli a pozvedli zbraně, už ne
k útoku, ale k obraně. Robustní černovlasý muž přistoupil ke
zmítajícímu se Khatrondovi, šlápl na něj, shýbl se a vytrhl čaroději ze
zátylku svůj vrhací nůž.
„Hyperborejci,“ odfrkl si obr pohrdavě a otřel zakrvavenou čepel
o kabátec. „Odjakživa byli měkcí a poddajní jako měchy naplněné
kravskými lejny.“ S těmi slovy zvedl pravou nohu a vší silou dupl
Khatrondovi na krk. Křuplo to a čaroděj konečně znehybněl.
Magrainovi se do tváře nahrnula krev a jeho povel k útoku připomínal
vrčení vlka, větřícího čerstvou stopu:
„Otevřete jim břicha! Vykoupejte meče v jejich krvi! Rozšlapejte jejich
mozky!“
Allarové divoce zavyli a zaútočili jako démoni, kteří byli příliš
dlouho přikováni řetězy ke dnu pekelné propasti. Ve stejném okamžiku se
ale pohnuli i druidi, aby se přesvědčili, že nabroušené čepele srpů
pronikají do lidských hrdel mnohem snáz než do býčích.
Obětištěm se rozlehl křik, řinčení kovu o kov, sténání
umírajících. Walrond a těžký asgardský meč vtrhly do houfu polonahých
těl a roztočily se ve strašném víru smrti. Nepřátelské kopí sklouzlo po
Ergilově zbroji. Meddhelmec se pootočil, vrazil meč kopiníkovi do slabin a
mocně zbraní trhl, čímž soupeře rozpáral až k žebrům. Z rány se
vyvalily vnitřnosti a vykuchaného muže strhly k zemi. Ergil o krok couvl,
odrazil sekeru dopadající zprava a nasměroval meč na ruku, svírající
topůrko. Horký gejzír ze zmrzačené paže mu potřísnil obličej a na
okamžik ho oslepil. Zaklel, ustoupil, ale než si stihl utřít krev z očí,
zběsilé ječení ho upozornilo na další útok. Naslepo pozvedl meč, ale už
nebylo třeba – řev umlčel drtivý úder. Rytíř si konečně otřel
tvář a vzhlédl. Uviděl Allara, jak rozťatou hlavou klouže po čepeli
Conanova meče, dokud čelem nenarazil do záštity. Krátkého uváznutí
zbraně v krvavém záseku využil další kopiník a zaútočil na barbara
zezadu. Cimmeřan trhnutím uvolnil čepel a pohotově uskočil, ale hrot
oštěpu ho přesto škrábl do boku. To Conana, až dosud bojujícího
s chladnou rozvahou, rozzuřilo. S divokým vrčením přeťal nejprve násadu
zraňujícího oštěpu a vzápětí i hruď Allara, který ji držel. Surově
odkopl rozpolcené tělo, zuřivě zavyl a zatřásl mečem nad hlavou, až se
kolem rozlétly rubínové kapky.
V té chvíli se boj změnil v jatka.
Když nepřátelé viděli, že se černovlasého obra zmocnilo bojové
šílenství, začali ustupovat – rovnou pod srpy druidů nebo rychle se
míhající Walrond. Conan se houfem Allarů prosekával jako dřevorubec
hustým porostem. Na jeho nahé paže pršela krev, pod chodidly mu vlhce
mlaskaly vnitřnosti, v krvavé uličce za ním se vršily uťaté končetiny.
Netrvalo dlouho a meč posledního Allara mezi ním a Magrainem se roztříštil
na severské čepeli jako kus pálené hlíny. Mocné seknutí rozdělilo
nepřítele na dva kusy, trup narazil do kmene Nejstaršího stromu a ve spleti
střev dopadl mezi tlusté kořeny. Nohy spojené rozdrcenou pánví se
sklátily na zem a vychrlily páchnoucí příval krve, moči a výkalů.
Cimmeřan pohodil hlavou, aby si setřásl z tváře krví slepené vlasy,
obouruč pozvedl meč nad rameno a zaútočil na ječícího Magraina.
Meče se srazily jako ústa roztoužených milenců v nedočkavém
polibku – masivní šedivý břit, zrozený v plamenech aesirských výhní,
proti kratší a nepoměrně lehčí allarské čepeli. Nahá ocel, orosená
krvavými kapkami rozkoše, slastně vykřikla. Ostří od sebe okamžitě
odskočila, jakoby vylekaná pálivým zajiskřením, ale vzápětí rozťala
vzduch ještě dychtivěji. Nordheimský meč, vedený výbušnou silou
ocelových svalů, se divoce zakousl do nepřátelské zbraně. Kratší čepel
s bolestným zařinčením praskla.
Magrain se zapotácel, ztratil rovnováhu a zabořil pravé koleno do krví
nasáklé země. Seshora, jakoby z nesmírné dálky, k němu dolehlo
soupeřovo vítězoslavné zavrčení. Zmateně vzhlédl od zlomené zbraně
v ochablé ruce. Při pohledu do Conanových ledových očí mu na jazyk
mimovolně vyklouzla prosba o slitování. Zbytečně plýtval dechem. Krvavý
záblesk ohně na čepeli uťal jeho zbabělé kňučení uprostřed prvního
slova.
Cimmeřan překročil bezhlavé tělo, prudkým švihem setřásl z meče krev
a rychlým pohledem zhodnotil výsledek bitvy. Kromě něho, Ergila a pěti
druidů už nikdo nestál. Rytíř z Meddhelmu zabodl Walrond do země, sundal
si přilbu a rukávem si setřel z tváře pot a krev. Přeživší druidi
obcházeli raněné Allary a zkušenými tahy srpů, jakými jindy odřezávali
ze stromů jmelí, nyní přetínali nepřátelům krční tepny. Boj kupodivu
přežil i starý Gwyrnall – dokonce se zdálo, že bez vážnějšího
zranění. Na jeho kutně by se jen stěží našlo bílé místo a ze srpu
v žilnaté pěsti odkapávaly lepkavé tmavé krůpěje. Ten pohled Conana
utvrdil v přesvědčení, jež nabyl už ve chvíli, kdy viděl Gwyrnala
obětovat býka – a sice, že se v údech tohoto zdánlivě vetchého starce
skrývá více síly, než by se mohlo zdát.
Barbar pozdravil druida mečem pozvednutým k čelu. Mužík odvětil
kývnutím hlavy, ale i z tak skromného gesta se dala vyčíst úcta a
vděčnost.
„Hej!“
Ohlédli se za hlasem. Étain všechno pozorovala ze stromu. Vypadala
podrážděně.
„Sundá už mě konečně někdo?“ zeptala se a omdlela.
- přeložila: Anežka Bornová