Císařství masek, Dragon Age 4, Patrick Weekes
 |
Císařovna Celene Orlesiánská se dostala na trůn díky své moudrosti, důvtipu a bezohledné manipulaci. Nyní je císařství, které vedla do věku osvícení, ohroženo zevnitř kvůli hrozící válce mezi templáři a mágy, zatímco se mezi utlačovanými elfy šíří povstalecké myšlenky. Aby Orlais zachránila, musí si Celene za každou cenu udržet trůn.
Velkovévoda Gaspard, zkušený bojovník a člen legendárních orlesiánských kavalírů, vyhrál pro císařství a císařovnu bezpočet bitev. Když se však rozpadne Kruh a šíří se chaos, Gaspard začíná pochybovat, že Celenin diplomatický přístup k problémům Orlais zajistí císařství bezpečí. Možná nadešel čas, aby povstal nový vůdce, který žije podle pravidel Kodexu kavalírů a učiní Orlais znovu silným.
Briala je Celeninou služebnou od doby, kdy obě byly ještě děti, a využívá svého postavení, aby zlepšovala životní podmínky orlesiánských elfů. Je Celeninou důvěrnicí, vyzvědačkou a milenkou, ale když politika přinutí císařovnu volit mezi právy elfů a orlesiánským trůnem, musí se Briala rozhodnout, komu skutečně patří její věrnost. Rodí se aliance a porušují přísahy, zatímco Celene a Gaspard bojují o trůn Orlais. Nakonec to však možná budou elfové, kteří se schovávají v lesích nebo hladoví v odlukách, kdo rozhodne o osudu císařství masek.
Lemet procházel pochodněmi osvícenými slumy Halamshiralu, dával pozor na zloděje a lidi. Slyšel, že ve Fereldenu, a možná i v některých částech Orlais, jsou elfové zavíráni v malých městských čtvrtích zvaných odluky. Tady v Dálii však bylo víc elfů než lidí, a proto to byli lidé, kdo se zamykal v Horní čtvrti.
Zajímalo by ho, jak elfové v odlukách žijí. Když je jich tak málo, znamená to, že se lidé neobtěžují posílat do nočních ulic hlídky, aby uštědřily výprask každému, koho chytí? Možná elfové v odlukách mohli volně chodit po všech ulicích své části města, a ne jen po těch, co vedly od bran do Horní čtvrti.
Lemet o tom však upřímně pochyboval.
„Dnes v noci ses choval jako hlupák, můj příteli,“ řekl Thren, při chůzi se potácel.
„Nepovídej.“ Lemet si povzdechl a zavrávoral, když uvolněná dlažební kostka podklouzla v bahně. Procházeli sousedstvím, kde většinou žili elfští obchodníci a řemeslníci a ulice se tu neopravovaly celé roky.
„Mohl sis užívat příjemný večer s Jinette, místo aby ses trmácel domů se mnou,“ pokračoval Thren, „ale tys ji musel naštvat.“
„Jinette příliš mluvila,“ odsekl Lemet a rozhlédl se. „Vykládala o dobách starých stovky let. O Dálech.“
„To jsou hospodské řeči, co nikdo nebere vážně.“ Thren chytil Lemeta za rameno a oba elfové se podívali do uličky, odkud je sledovala trojice mladíků, ruce na dýkách. Thren a Lemet se pak drželi na druhé straně ulice a neotočili se, dokud uličku nenechali za sebou.
„Jinette příliš přemýšlí o historii,“ řekl Lemet, aby zahnal ticho, když znovu osaměli. „Dostane ji to do potíží.“
„Jak? Ta hospoda byla plná elfů.“ Při Lemetově výrazu Thren zakoulel očima. „Dobře, bylo tam i pár tupoušek, ale ty víš, co tím myslím. Chceš vyčítat Gestanovi a Thale, že se jejich matky zapletly s nějakým mladým šlechticem a zplodily míšence? Jako by mohli žít v lepší části města, protože vypadají jako lidé. Nikdo tady nebude donášet šlechtě, že si elfové vyprávějí povídačky o dobách, kdy vládli tomuhle městu.“
„To si nemyslím,“ ohradil se Lemet a zmlkl, když ulici před nimi přeběhl mladý kluk, stín ve zrádném světle pochodní. Nemohlo mu být víc než osm. Tak dlouho po západu slunce musel spolupracovat se zloději. Jejich směrem se nepodíval. „Ale těmi řečmi lidi jen provokují. Mladí hlupáci slyší o slávě Dálů a jak nás ti zatracení shemlenové zradili, a pak už se jen doslechneš, že někoho napadlo udělat nějakou hloupost.“
„Hloupost jako hádat se, když šlechta odmítá zaplatit za opravu kočáru?“ zasmál se Thren.
Lemet zrudl. „Lord Bencour nezaplatil za novou nápravu a teď chce opravit přední kola. Jeho člověk mi tvrdil, že po skončení práce všechno zaplatí najednou.“
„Nebylo by příjemné být lordem v těch dávných dobách?“ zeptal se Thren. „Jen si to představ. Poslal bys svůj kočár do slumu k nějakému lidskému nuzákovi a řekl mu, že zaplatíš, až bude všechno hotové?“
„Tehdy tu žádní lidé nebyli,“ opravil ho Lemet. „Jen elfové, úplně v celém městě.“ Zastavil se. „Slyšel jsi to?“
Thren zamžoural. „Koně.“
Oba zahnuli do nejbližší uličky. Žádný obchodník by nebyl tak pošetilý, aby po setmění jel s vozem po těchto ulicích, což znamenalo člověka v kočáru.
Každý elf v Halamshiralu věděl, že se má držet z dohledu, když do slumu přijedou lidé.
„Nemyslíš si, že někdo v hospodě mluvil?“ zašeptal Thren. Klapot kopyt a kol na dlažebních kostkách zesílil.
„Myslel jsem, že tam byli samí elfové.“ Lemet se podíval na svého přítele a pak se pohledem vrátil k ulici, mžoural do tmy. Ulička byla slepá, končila hromadou odpadků a prodlouženou zdí, jak se někdo snažil rozšířit svůj obchod.
„Prostě zůstaň potichu,“ zamumlal Thren a přikrčil se za bednou. Lemet si lehl na břicho, doufal, že hmota prosakující košilí je bahno, a snažil se to ignorovat. Společně potichu čekali, zatímco lidský kočár projížděl ulicí.
Když se objevil ve výhledu, leskl se novou barvou, bílou se zlatými okraji, malé lampy na každé straně kozlíku zaháněly stíny. Kočí byl mohutný muž s pouzdry na nože všitými do kožené vesty a na obou stranách kočáru viseli strážci ve zbroji. Šlechtice uvnitř Lemet neviděl – s výjimkou pruhu zlatého světla vnitřek vozu zakrýval závěs z červeného sametu. Koně vypadali stejně, kvalitní zlaté deky a bílé hřívy.
Kočár projel kolem nich, jeho rachocení bylo jediným zvukem v ulici, a Lemet si tiše oddechl.
Ze tmy vyletěl kámen a zařinčel na rameni jednoho strážného.
Thren, který už se začínal zvedat, zapadl zpátky, když strážný zaklel a rázně zabouchal na bok kočáru. Lemet přimhouřil oči. Kámen přiletěl z protější uličky. Po chvíli rozeznal elfského chlapce, jak stojí ve stínech a připravuje se hodit další kámen. Jeho tvář byla zkřivená vztekem, druhou ruku měl zaťatou v pěst.
Nepracuje se zloději z vlastní vůle, uvědomil si Lemet, když vstával. Když nemáte rodinu, která by se o vás postarala, zloději mohou být tím jediným mezi vámi a pomalou smrtí přicházející se zimou.
Koně zařehtali a kočár se zastavil.
Přikrčený Lemet přeběhl ulici, nevšímal si Threnova šokovaného šepotu za zády. Chytil kluka za rameno, zkazil mu další hod. Kluk se otočil a pokusil se ho praštit. Lemet ho popadl za zápěstí.
„Zabili mi mámu,“ syčel kluk, pokoušel se Lemetovi vytrhnout.
„Buď zticha.“ Lemet se ohlédl ke kočáru, slyšel zapraskání jeho závěsů, když strážci seskočili na ulici. Kočí by je měl promazat, poznamenala část Lemetovy mysli.
„Nemůžou jezdit touhle ulicí po tom, co udělali,“ vzpíral se mu kluk. „Nemůžou!“
„Zmlkni!“ Lemet chlapce odstrčil zpátky do uličky. Kluk uklouzl v bahně a plácl sebou na zem. Jeho velké oči se rozšířily strachem. Lemet vyrazil za ním. Tahle ulička slepá nebyla. Když poběží…
Zdrcující síla přirazila Lemeta na zeď, upadl. Převalil se, když ho do žeber tvrdě zasáhla bota, zíral na vzteklý obličej jednoho strážce – nebyl to ten, kterého trefil kámen.
„Našel jsi ty mizerné zbabělce?“ ozval se z kočáru znuděný hlas.
Strážce se podíval na Lemeta, pracovní šaty stále šly poznat i přes bahno, a pak na chlapce v ukradených hadrech, který pořád držel v ruce kámen.
Lemetova žebra byla v jednom ohni, cítil krev na obličeji, jak narazil do zdi.
Strážce vykročil k chlapci.
Lemet ho chytil za nohu.
„Kolik jich tam je?“ ozval se znovu z kočáru hlas.
Strážce vrhl na chlapce zamračený pohled, pak na Lemeta a nakonec nepatrně přikývl.
„Jen tenhle jeden, lorde Mainseraji,“ ohlásil strážce a vytáhl Lemeta z uličky.
Když druhý strážce, kterého trefil kámen, zamířil k Lemetovi s vytaženým mečem, elf zavřel oči a děkoval Stvořiteli, že někteří lidé jsou lepší než ostatní.
- Patrick Weekes: Císařství masek (Dragon Age 4)
- FANTOM Print, 2014
- překlad: Jakub Mařík
- obálka: Electronic Arts