Cesty Ryhopským lesem Roberta Holdstocka,
 |
Když se na počátku 90. let objevila v Ikarii novela Roberta Holdstocka Za domem je les a ten je plný kostí, málokdo čekal, že se ze série o Ryhopském lese stane pro české čtenáře takový – nebojím se to napsat – kult. Od té doby Holdstock v podvědomí milovníků fantastiky pevně zakořenil, a tak neuškodí trochu si tuto výjimečnou sérii připomenout.
Robert Holdstock má nehynoucí podíl na tom, že pojem „fantasy“ získal už v době, kdy jsme se s ním v tehdejším Československu jen pozvolna seznamovali, jiný význam než čistě „tolkienovsko-howardovský“. Právě cyklus o tajemných bytostech, nazvaných mytága, které se v prostředí prastarého, prvotního lesa zhmotňují z lidského podvědomí v podobě archetypálních hrdinů nebo míst, jednoznačně ukázal, jak široké řečiště může tento žánr mít a jak rozličné mohou být inspirativní zdroje (zde teorie individuálního nevědomí švýcarského psychologa Carla Gustava Junga). Netřeba dodávat, že proslulost a oblíbenost Ryhopského cyklu je o to pozoruhodnější, že v žádném případě nejde o jednoduché nebo prvoplánově dobrodružné či akční čtení.
Ryhopský les je evidentně prvotním lesem, fragmentem pralesa, který vyrostl po poslední době ledové a který – za využití sil, jež jsme ještě neodhalili – si vytvořil vlastní obranu proti zničení. Člověk se příliš hluboko nedostane. Konečně můžu proniknout dál než k tajemné mýtině, na níž se nachází Svatyně koní. Nejsem jediný návštěvník tohoto božiště, ale moji přátelé „uctívači“ přicházejí samozřejmě zevnitř lesa, ze zón a skrytého světa, který mi zůstává nepřístupný. Abych ta stvoření ze zapomenutých legend mohl popsat, vytvořil jsem slovo mytágo. Od „imaga“ mýtu nebo imaginace, zpodobnění mýtu. Nejrůznější hrdinové starých časů jsou formováni neslyšnou, neviditelnou komunikací mezi naším obyčejným lidským nevědomím a citlivou, skoro hmatatelnou myslí samotného lesa. Les pozoruje, naslouchá a vytahuje na svět naše sny… (Les kostí)
Vítejte v Lese mytág
Ryhopský les mohutně rozrazil dveře fantasy literatury románem Les mytág (jemuž předcházela stejnojmenná novela, která byla v podstatě totožná s první částí románu). Jeho děj se odehrává na anglickém venkově těsně po skončení druhé světové války. Vypravěč, Stephen Huxley, se vrací do rodového sídla, Dubového srubu, aby zjistil, že jeho otec, George Huxley, zemřel a bratrovi Christianovi zmizela žena. Z Christiana se navíc stal „divný patron“ nesmírně podobný otci, který v době Stevenova dětství často na dlouhou dobu mizel v lese (na první pohled nijak zvláštním a rozlehlém), rozprostírajícím se hned za domem.
Stevenova snaha život v Dubovém srubu znormalizovat je však od začátku narušována podivnými událostmi, z nichž je postupně více než jasné, že otec nebyl pouhý blázen. Z lesa se stále častěji vynořují podivné bytosti z dávné minulosti, které rozhodně nemají přátelské úmysly. A stejným nebezpečím se pro Stevena posléze stává i zdivočelý a podivně zestárlý Christian…
Les mytág je založen především na principu tajemství. Holdstock krůček po krůčku odkrývá bohatou dějovou i myšlenkovou hostinu, již připravil (a to ve dvou rovinách, kde první, poměrně akční, je vyprávěna samotným Stevenem, a druhá, jakoby racionální a vědecká, se skrývá v zápiscích z Georgeova deníku). Les je zde magické místo obdařené vlastním životem, z něhož vyzařuje atmosféra strachu a nebezpečí, něčeho starého, děsivého, neovladatelného. Něčeho mytického, jdoucího až na dřeň lidského nevědomí – k prvotnímu archetypu vytvořenému Christianovou myslí, primitivní a vražedné verzi George Huxleyho, kančímu muži Urscumugovi.
 |
Les mytág měl punc něčeho nepoznaného, šokujícího, a to především ve velice funkčním propojení současnosti (či spíše nedávné minulosti) se světem mýtů a legend. Ukázal, kam až může fantasy zajít, jak sebevědomým a pestrým žánrem se může stát a že nemusí být založena pouze na recyklování několika oblíbených schémat.
Ztělesněný mýtus Lavondyss
Les mytág zanechal spoustu otázek a obrovský prostor k dalšímu rozvíjení samotného nápadu „živého a tvůrčího lesa“. Holdstock se naštěstí nevydal cestou „vysvětlit za každou cenu“, a tak další jeho knihy týkající se Ryhopu přinesly kromě nutného zpřesnění a rozšíření legendy i spoustu dalších otázek.
Tak kupříkladu novela Les kostí, která je jakými prequelem Lesa mytág (hlavním hrdinou je George Huxley a děj se odehrává v době, kdy Steven a Christian byli dětmi), ukazuje další podstatnou funkci magického prostoru – totiž čas nejen různě ohýbat, ale i otáčet zpátky. Huxley v ní při pátrání po svém ztraceném věrném souputníkovi a příteli, rovněž vědci Wynne-Jonesovi, potkává sám sebe ve formě mytága, které je však přesvědčeno o tom, že je živým člověkem, a nárokuje si mimo jiné i právo na Huxleyho ženu Jennifer.
 |
Hlavní hrdinkou je Tallis, malá sestra letce Harryho Keetona, který se v románu Les mytág vydal se Stevenem Huxleym do hlubin Ryhopu a ztratil se tam. Tallis má pocit, že ji bratr stále volá, protože je v lese uvězněný, a ona je jediná, kdo mu může pomoct ven. Za pomoci mytické postavy z legend, mladíka Scathacha, a deseti masek, které si vytvořila, proniká do hlubin Ryhopu a vydává se na cestu, z níž není návratu, na jejímž konci ji však možná čeká vytoužené setkání s bratrem…
Lavondyss je po formální stránce nesmírně složitá kniha. Pryč je jakákoli snaha vyprávět lineární příběh, vše je převedeno do podoby mnoha navzájem propletených mýtů (často sdělovaných jen formou fragmentů), v nichž se jednotlivé časové i prostorové roviny překrývají a mísí. Zároveň se zde poprvé detailněji objevuje princip hloubení, který umožňuje pronikat do nižších vrstev lesa – lidské mysli (což Tallis dokáže právě pomocí vlastnoručně vyrobených masek) – ke stále starším a starším variantám legend. Až na konci pak čeká vysněná, avšak ve skutečnosti nesmírně krutá země Lavondyss – neboli jakýsi pre-Avalon, v níž je uložen prvotní „hřích“, ze kterého vytryskly a v lidské představivosti se začaly přetvářet všechny ostatní příběhy.
Byla zvedána, otáčena, ohýbána a vstřebávána. V nadpřirozeném zeleném světle se přímo před ní zjevil dub a jilm, oba začaly fantastickou rychlostí růst, protahovat větve, proplétat se. Habr se plazil ladně jako had, břečťan ovíjel kůru obrostlou mechem a natahoval se k ní. Jeho lehký dotek šimral, když ji začal obtáčet. Pak přišel hrubší, nepříjemnější pocit, jak jí něco násilím rozevírá nohy, drsná kůra jí přejíždí po těle, vráží do ní, odírá ji. Zkroutila se bolestí, ale proti stisku obnovujícího se lesa byla bezmocná, cítila, jak do ní něco proniká, jediným pohybem, který nikdy neustal, prostě ji naplnil, nafoukl, uvnitř roztrhal, prsty bolesti, střípky agonie, svíjejícími se hady tlaku, který zalézal až do konečků prstů na nohou, na rukou, stoupal páteří, kolem žeber a výš, vyplnil jí žaludek, plíce a potom hrdlo… (Lavondyss)
Lavondyss je kniha mrazivá, baladická, doslova teskná. Po jejím přečtení zůstane v člověku na duši hluboký žal spojený však s hřejivým pocitem, že se účastnil něčeho výjimečného. Není to kniha pro všechny, ale ty, kdo si ji nechají vniknout pod kůži, odmění jako málokterá jiná.
 |
Lavondyss svou výjimečností a genialitou připravil Holdstockovi nepěknou past. Dál už ve způsobu, jak experimentovat s formou, zajít nešlo, a tak se další román, Hloubení, musel zákonitě vydat jiným směrem. Troufám si tvrdit, že v tomto okamžiku začalo Holdstockovo dlouhé, skoro dvacet let trvající hledání, co si vlastně s Ryhopským lesem dál počít – které skončilo až pokorným „návratem ke kořenům“ ve vynikajícím Avilionu.
Hloubení dodrželo časový harmonogram – a posunulo děj románu o dalších deset let (Lavondyss se odehrával v padesátých letech). Postavy z předchozích románů jsou zde opět zastoupeny jen formou krátkých vstupů (otec Tallis Keetonové), či dokonce jen zmínek (George Huxley). Co je však nejdůležitější, Holdstock nejenže vrátil sérii takřka lineární formu vyprávění, ale pootočil i magii Ryhopu zpět od bezuzdného mytického reje k Huxleyho „vědeckým metodám zkoumání“. A to dokonce tak, že dovnitř lesa vyslal skupinu vědců, jejichž úkolem je systém hloubení a vůbec vzniku mytágového světa rozluštit.
Hlavními hrdiny jsou opět (jako v Ryhopském cyklu často) otec a syn, Richard a Alex Bradleyové. Alex je prostřednictvím jedné z masek, které zbyly po Tallis Keetonové, vtažen do Ryhopu, kde se uzavřen v pobořené katedrále, již sám vytvořil, brání před ataky zdivočelého mytága nazývaného Smíšek. Jeho otec Richard se domnívá, že Alex zemřel, a tak vzkaz od vědců, sídlících v hlubinách Ryhopu, že jej syn volá a potřebuje, zprvu nebere vážně. Nakonec se však rozhodne strastiplnou cestu podstoupit a syna zachránit…
 |
S Ryhopským cyklem však novelu spojují i další drobnosti. Tak především propojení mytického příběhu se současností (Vivien se vtělí do slepého a hluchého chlapce Daniela, který pak krade své matce magii, zde vyjádřenou prostřednictvím písně). A hlavně – i tady je tajemný, živý les, který však nevytváří mytága, ale vysílá mrtvé lidi na nekonečnou pouť po stezce vedoucí přízračným světem, pro oko obyčejného smrtelníka neodhalitelným.
Cyklus o Ryhopském lese
Přesně definovat, která díla patří do cyklu o Ryhopském lese, a která ne, není jednoduché. Z nejužšího pohledu série zahrnuje romány Les mytág (Polaris 1994) – který je rozpracovanou variantou stejnojmenné novely (č. The Magazine of Fantasy & Science Fiction, Czech Edition 5/1993), Lavondyss (Polaris 1994), Hloubení (Polaris 1995), Brána ze slonoviny, brána z rohu (Polaris 1998) a Avilion (Polaris 2010). K nim je nutné přiřadit ještě novelu Les kostí (ve sbírce Les kostí, Polaris 1996; čas. Ikarie 2/1992 – jako Za domem je les a ten je plný kostí).
Na cyklus velmi úzce navazují i novela Merlinův les (ve sbírce Merlinův les, Polaris 1999), která se odehrává v alternativním lese mytág ve Francii a podrobně rozvíjí jeden z příběhů vyprávěných v románu Hloubení, a povídky Silvering (v Les kostí, Polaris 1996) a Země a kámen (v Les kostí, Polaris 1996), které děj z Hloubení doplňují rovněž.
Motivy z Ryhopského cyklu se ale objevují i v dalších Holdstockových románech, které jinak nemají na sérii přímou návaznost – (Fantom, Dávné ozvěny), jež se zabývají lidskou psychikou a archetypy vystupujícími z lidského nevědomí; v trilogii Merlinův kodex (Keltika, Železný grál, Poražení králové) pak Holdstock rozvinul osudy mytických postav objevujících se i v Ryhopském cyklu – například Merlina, Peredura, Artuše nebo Iásona. Podobné tématické zaměření mají i mnohé autorovy povídky.
 |
Po několikaleté odmlce následovala Brána ze slonoviny, brána z rohu. A v chronologii cyklu – podobně chaotické jako časové paradoxy samotného Ryhopu – se vrátila do období mezi Lesem kostí a Lesem mytág. Jejím vypravěčem je Christian Huxley, starší syn George Huxleyho, který se po matčině podivné sebevraždě a po zmizení otcovy osudové ženy – mytága Guiwenneth – vydává do hlubin Ryhopu, a to z důvodů, jimiž si není jistý ani on sám. Na jedné straně touží najít Guiwenneth, do níž se zamiloval podobně jako jeho otec, na druhé straně se chce dozvědět pravdu o smrti své matky.
Holdstock zde na půdorysu poměrně jednoduchého příběhu o putování (ústředním mýtem je jedna z vedlejších součástí artušovské legendy vyprávějící o Kylhukovi, jenž v čele početné Legie plní nesmyslné úkoly, jen aby získal ruku své vyvolené) posunul hranice ryhopského světa opět o krok dál (nebo spíš stranou) – nejenže umožnil samotným mytágům měnit předurčení a základní osudy mytických postav, s nimiž se setkávají, ale zároveň vytvořil dva typy bran, založených na principu hloubení, kde jedna zobrazuje pravdu (brána z rohu) a druhá lež (brána ze slonoviny). A v tom také spočívá základní Christianovo dilema – musí odhalit podstatu toho, co vidí, co zažívá, a najít tu správnou cestu do minulosti.
Brána je z celého cyklu patrně nejsevřenější knihou, na druhou stranu tím, že identitu mytág posunuje opět o něco blíž k současnosti (na rozdíl od drsného a krutého prostředí neolitických předků lidstva v Lavondyss se zde pohybujeme v našem letopočtu, konkrétně mezi Kelty a v raně středověkém artušovském mýtu), trochu ztrácí ze své výlučnosti a snad nejvíce ze všech knih série se přibližuje klasickému pojetí fantasy.
Tím pravým návratem do Ryhopského lesa se vším všudy se tak stal až definitivně poslední román Avilion, v němž se Holdstock po více než deseti letech, kdy psal Merlinův kodex, jakoby smyčkou vrátil k Lesu mytág a napsal v podstatě jeho přímé pokračování.
Je zvláštní cítit, že někam patříte. A zároveň nepatříte. Je zvláštní mít pocit, že vás někdo volá, ale nevědět, co je ta bytost zač; neznat její povahu ani záměr. Domnívám se, že jsem byl nemocný a snil jsem. Rozhodně jsem plný zážitků ze svého průzkumu lesa a jeho podivných krajin, byť mnohé z nich jsou mlhavé. Možná je to vliv mého náhlého procitnutí. S domem není něco v pořádku. Je známý, ale zarostlý, a je tady nějaký duch. Cítím jeho přítomnost. Možná je to duch mé vlastní existence, navrácený ve slabé formě. A přivolaný… (Avilion)
 |
Avilion vypráví ve dvou základních dějových liniích příběh dětí Stevena Huxleyho a Guiwenneth, Jacka a Yssobel, bytostí, z nichž stejnou měrou vyzařují „maso a kosti“ lidského otce a matčino „dřevo a kámen“ – akorát, že Jacka to táhne z hlubin Ryhopu k lidské podstatě, „domů“ do Dubového srubu, a Yssobel spíš k formě mytágové, dál do hlubin, k Avilionu, místní variantě Lavondyss, k hrobu mytického bojovníka Peredura.
Holdstock jako kdyby se v Avilionu rozhodl posbírat všechno, po čem se mu z Ryhopu stýskalo, a uplést z toho zbrusu nový příběh – a tak se zde setkáváme s duchem Jackova dědečka George objevujícím se v pracovně Dubového srubu, s motivem dětí unášených nenávratně do Ryhopu, s atmosférou anglického venkova, se všudypřítomnými hrátkami s prostorem a časem, s Legií i Jaguthy, s putováním po stezce, s hloubením, s mýty v té nejprimitivnější, nejkrvavější a nejkrutější podobě, s bolestí, smrtí, utrpením, a vrací se dokonce i vražedný spor mezi Christianem a Stevenem o Guiwenneth.
Avilion je prostě Ryhop v krystalické podobě, oproštěný od jakýchkoli rušivých vlivů a snahy najít světu mytág nový, odlišný prostor.
Málokdy se stává, aby byl život spisovatele tak bytostně spjat s jeho texty, jako se to stalo v případě Roberta Holdstocka a Ryhopského cyklu. Jeden příklad (trochu mysteriózní, ale pravdivý) za všechny. Holdstockova pracovna vždy velmi připomínala pracovnu George Huxleyho v Dubovém srubu (bylo to úžasné doupě plné knih, časopisů, artefaktů a především poznámek, ve kterém kromě „pana domácího“ neměl nikdo šanci se vyznat, napsal mi Petr Kotrle, Holdstockův dvorní překladatel, který měl tu čest ji navštívit). Když spisovatel zemřel, jeho pracovnu po půl roce čekal osud té Huxleyho – střecha nad ní se propadla a všechny dokumenty z pozůstalosti zavalila…
Pro Holdstocka bylo psaní knih těžkou, pomalou prací. Také díky tomu, že ke svému poslání přistupoval tak zodpovědně a se svými postavami a příběhy doslova žil, po něm dnes zůstalo dílo, které lze bez přehánění označit za výjimečné.
Děkujeme, mistře, a Requiescat in pace.
 |
Robert Paul Holdstock (1948 – 2009)
anglický autor fantastiky, vystudovaný lékař. V 70. letech psal vesměs pod různými pseudonymy (například Ken Blake, Robert Faulcon) nenáročné horory nebo klasickou „howardovskou“ fantasy. Průlom nastal až v roce 1984 vydáním románu Les mytág, za který obdržel World Fantasy Award a British SF Association Award. V něm naplno zúročil svou dlouholetou lásku k folkloristice, psychologii nebo různým mytologiím. Českým čtenářům je kromě série o Ryhopském lese znám romány Fantom (Polaris 1996), Dávné ozvěny (Polaris 1997) a trilogií Merlinův kodex, do které patří romány Keltika (Polaris 2001), Železný grál (Polaris 2002) a Poražení králové (Polaris 2007).
Českou republiku navštívil dvakrát – v roce 1995 byl na ústeckém Bohemiaconu a v roce 2002 na chotěbořském Euroconu.
V listopadu 2009 podlehl v pouhých 61 letech bakteriální infekci.
Za pomoc při psaní článku děkuji Petru Kotrlemu.
Článek původně vyšel v časopise Pevnost.
