(Čtenářova) cesta peklem

První dojmy
Každý čtenář si tam může najít to svoje – boje na zemi, ve vzduchu i na moři. V Atlantiku i v Pacifiku. A také na řekách, v poušti i na sněhu, taktéž v bažinách, v horku i v mrazu, v suchu i v dešti.
A válečné strádání civilů v týlu – hlavně manželek a rodin vojáků t. č. na frontě. Je tu všechno: hlad a chlad, buzerace od úředníků, šikanování od policie, nemravné návrhy zarostlých opilců i mravné návrhy uhlazených gentlemanů (směřující samozřejmě k témuž cíli).
Ba i sex „v přímém přenosu“, bohužel jenom takový ten utahaný manželský.
Baže, každý čtenář si tam může najít to svoje. Jenom jedno tam žádný čtenář nenajde – pointu, nějaké zakončení či završení příběhu. Nenajde, protože nic takového tam není. Ale sebe-poutavější epizody (či spíše epizodičky) omrzí v okamžiku, kdy čtenář konečně pochopí, že kniha nikam nesměřuje. Takovýchle bichlí by mohl Turtledove napráskat desítky a čtenářům by mohlo být jedno, zda tu kterou z nich přečtou nebo přeskočí – děj se v nich nepohne ani o chlup.
A když říkám děj, nemám na mysli nesmyslné tahanice jako v té anekdotě, kde v pondělí dobudeme lesík my, v úterý ho získá nepřítel, ve středu zase my, a tak pořád dokolečka. Čtenář se těší na neděli, kdy by měl přijít hajný a z lesíka obě party vyhnat. Ale žel, hajný nepřichází a nepřichází a (zde je spoiler!) ani nikdy nepřijde. Ani jakékoli jiné rozuzlení nepřehledně fragmentovaného děje.
Ne že by v knize čas úplně stál. Fronta se občas pohne, o pár metrů (v lepším případě mil) sem nebo tam. Vojáci jsou přezbrojeni modernějšími zbraněmi, velitelům padne pár podřízených a jsou nahrazeni jinými, domy, farmy, městské čtvrti lehnou popelem a obyvatelé se musí přestěhovat o pár metrů vedle.
Po pár stech stránek i nedovtipný čtenář pochopí, že děj se nehýbe z místa. Může rezignovat ihned, nebo doufat, že někde na konci, kdesi u stránky 500 (je to fakt tlustá bichle!) konečně – konečně! – dojde k nějakému rozhodujícímu zvratu. Doufá marně, k ničemu nedojde ani tam, kniha skončí jako díl nekonečného televizního seriálu – bláhovou nadějí, že v příštím dílu by – dejme tomu – mohlo k něčemu dojít.
Cha!

Objektivní údaje
Z webových diskusí získávám dojem, že čtenářům těchto recenzí chybí objektivní údaje. Čtenáři recenzí si přejí objektivní údaje.
A budou je, hrome, mít!
Turtledove knihu rozčlenil do dvaceti kapitol a já naprosto netuším, podle jakého kriteria. Je to podle plynutí času? Nevím. Ale vím, že to není podle místa – děj i v rámci jedné každé kapitoly zběsile skáče napříč kontinentem, ba i z Atlantiku do Pacifiku a zpátky, z Unie do Konfederace a ještě do Kanady, z fronty do týla, z velkoměsta do pustiny, z bažiny do pouště, ze stíhačky do ponorky, z říčního monitoru na oceánskou bitevní loď. Hop, hop, hop!

Děj je podáván z pohledu vybraných postav, těch postav je devatenáct. Z těchto devatenácti postav – pozorovatelů – nositelů děje je 11 seveřanů, 6 jižanů a 2 Kanaďané, případně 8 civilů a 11 vojáků, a z těch vojáků 1 letec, 3 námořníci a 7 blátošlapů, případně z týchž 11 vojáků jsou 4 důstojníci, 2 poddůstojníci a 5 řadových.
Lze ještě konstatovat, že z 19 Turtledovových hlavních postav jsou 4 ženy a 15 mužů.

Rád bych ještě doplnil nějaké členění oněch hlavních postav na postavy kladné a záporné, ale zde mám jisté pochybnosti. Obávám se, že moje nazírání kladných a záporných postav je asi odlišné od autorova. Totiž, autor si s kladnými a zápornými postavami nejspíš vůbec neláme hlavu a líčí se stejným odstupem počínání vraha a přísedícího revolučního tribunálu, i naivní revolucionářky, která si uprostřed světové války chce v New Yorku vybudovat svůj vysněný socialismus, i vojáků, kteří bojují za vlast v zákopech či na palubách válečných lodí.
Turtledove sestavuje mozaiku svého příběhu z jednotlivých střípků – pohledů jednotlivých postav – věru zvláštním způsobem. Ten děj totiž setrvá u jedné postavy průměrně tak čtyři stránky. Čtyři stránky, a střih! A jsme někde jinde. Jiné místo, jiné postavy, jiné problémy. Kniha má 510 stránek – je to pěkně tlustá bichle – a těch prostřihů je tam 120. Slovy jedno sto dvacet. To je hodně.
Teď opustím objektivní ukazatele a subjektivně prohlásím, že to je nejen hodně, ale že to je něco šíleného. Nepřehledná změť, tříšť příběhů a osudů, v níž – i kdyby tam nějaký byl, což až na dvě či tři vyjímky není – nelze nalézt a dále sledovat žádný záměr.
Kniha nemá obsah (míněno seznam kapitol a stránek, na kterých se nacházejí), a i kdyby měla, nebyl by k ničemu, protože podle kapitol stejně nelze v knize nic vyhledat.
Hledáte třeba slavnou „bitvu tří loďstev“? I když vám prozradím, že propukne v desáté kapitole, tedy někde mezi str. 234 a 259, bude se vám na těch dvaceti šesti stránkách hledat blbě, protože kapitola začíná v okupovaném Quebeku a končí na pláních Texasu. A někde mezi tím je střih do Pacifiku a bitva, a také někde tam je střih do Bostonu a co si o té bitvě pomysleli tam.

Ale zpátky k objektivním údajům: vedle již zmíněných devatenácti hlavních postav, pozorovatelů či nositelů děje se v knize vyskytuje 204 (ano, dvě stě čtyři) postav, které mají jména. Do toho nejsou započítány postavy bezejmenné, taxikáři vezoucí postavy na důležité schůzky, pošťáci doručující povolávací rozkazy, zdravotní sestry zachraňující hrdinům život, stráže, atd. apod… I když třeba vedou zajímavé dialogy či provádí pro děj důležité úkony.
Z těch postav, které započítané jsou, některé jsou pro děj nepostradatelné téměř stejně jako postavy hlavní, další jsou epizodní a ještě další mají v knize pouhý štěk. Nicméně je jich 204, k čemuž subjektivně dodávám, že to je strašně mnoho, až nesmyslně mnoho, a čitelnosti knihy to nepřispívá.
Mezi hlavními postavami se tentokrát nevyskytuje, na rozdíl od předchozího dílu, Theodore Roosevelt. Stal se prezidentem, vystupuje jako vedlejší postava, ale nikde nevysvětluje svoji situaci a svoje záměry. Mezi hlavními postavami se vyskytuje jeden důstojník generálního štábu a jeden pobočník velitele První armády, ale ani jejich prostřednictvím se čtenář nedozví nic užitečného o situaci a záměrech Spojených států. Proč páchají to a proč pomíjejí ono, jaká je cena za ten či onen zisk, nic. O válce čtenář získává pouze „pohled ze dna zákopu“, případně, jako v případě „bitvy tří loďstev“, pohled škvírou z dělové věže. To je z hlediska žánru military málo, zoufale málo!

Nápad a zaujatost
Turtledove je na obálce uveden jako velmistr žánru alternativní historie. Tím jistě je. Ten nápad, který tuto řadu odstartoval, totiž že Konfederace přežije občanskou válku, je zajisté mistrný. I nápad, na němž byl postaven druhý díl, odprodej mexických severních teritorií Konfederaci, unesl mnoho. Unesl i to, co mi připadalo jako Turtledovova zjevná předpojatost ve prospěch jižanů.
Bohužel, v „Cestě peklem“ nový výrazný nápad chybí (spojenectví s císařským Německem bylo naznačeno již v předchozím dílu) a autorova předpojatost mi zde připadá ještě nápadnější. Dokonce soudím, že ho tentokrát dokážu „chytit za ruku“ přímo při činu, při nadržování jižanům: v okamžiku, kdy se na frontě poprvé objeví tanky seveřanů, duchapřítomní jižané je zničí přímou palbou polních děl. Ale když se na frontě poprvé objeví tanky jižanů, zbabělí seveřané zpanikaří, prchnou a seveřanská fronta se zhroutí. Ha ha ha.
I jinak dopřává Turtledove oběma stranám alternativně historického válečného strádání dosytosti, zejména neschopných velitelů a zabedněných generálních štábů, ale „kupodivu“ to jižanům zas až tak moc nevadí. Ač trpí nedostatkem všeho (kromě příslovečné jižanské drzosti), jižané leckde pronikají na území Unie a jinde se úspěšně brání proti přesile seveřanů. Naopak seveřané vlastní neschopností mrhají časem, lidskými i materiálními zdroji. Nejen že neporazí Konfederaci, ale nevědí si rady ani s propastně slabší Kanadou! Přestože Toronto (a další významná města) mají jen „přes řeku“, svádí s Kanaďany nesmyslné boje kdesi u Winnipegu. Přestože na velkých jezerech operuje seveřanská křižníková eskadra, o přerušení kanadské transkontinentální železnice se seveřané pokouší kdesi v průsmycích Skalistých hor. Zatímco jižanské ponorky operují před New Yorkem a úspěšně pronikají třeba do Chesapeackého zálivu, a zatímco seveřané vysílají bitevní flotilu do Pacifiku, nedokážou zablokovat lodní dopravu mezi Británií a Kanadou.
Takovouhle četbu už nedokážu brát vážně. Čeho je moc, toho je příliš. S takovouhle tlačenkou od autora by v alternativní historii musely tři stovky Lakedaimonských nejen uhájit Thermopyly, ale pobít celou perskou armádu i s králem králů včetně.

Jazyk politicky nekorektní
Ti, kdo se v češtině dlouhé roky nazývali černoši, v USA v šedesátých letech Afroameričané, později kdvíjak jinak a dnes politicky korektně čert-ví-jak, tak ti jsou u Turtledova prostě negři a šmytec. Že by někdo nevěděl, o koho jde, nehrozí.

Sex a (žádné) násilí
Autor nám dopřává dvakrát sex „v přímém přenosu“. V obou případech jde o takový ten utahaný sex manželský. V jednom případě mají ty sexuální hrátky jakýsi význam pro příběh, ve druhém nikoliv.
Proč to autor popisuje? Mohu připustit, že ze všech devatenácti hlavních postav právě jen tyto dvě měly reálnou pravděpodobnost (v příběhu, tak jak ho autor zkonstruoval) se oné aktivitě věnovat. A snad tedy autor chtěl popsat život svých fiktivních postav v plné šíři.
Budiž.
Mám tu pár výhrad. Ta první, rodinná: Až jednou budu lákat svoji vnučku k zájmu o ušlechtilou literaturu zvanou SF a nabídnu jí „Cestu peklem“, asi se velice zapotím, dočkám-li se od ní dotazu „A dědečku, co to tam ten pán s tou paní na str. 381 provádí?“
Druhá výhrada, úplně podružná: Orální sex? V USA na začátku 20. století? Věru odvážná hypotéza!
Třetí výhrada, rovněž celkem podružná: Válečný konflikt probíhá většinou ve více či méně hustě osídlených oblastech. Vojáci i civilisté válčících stran se intenzivně nesnáší. Nicméně v knize není zaznamenán ani jediný případ násilného či nedobrovolného sexuálního styku. Povstalečtí negři se o možnosti znásilnit bělošky zmiňují, ale skutek utek. Ostatní vojáci o tom ani nemluví. Vysvětlení chybí. Má-li to snad být proto, že Unie i Konfederace podobné chování zakazují, pak je v knize uveden nejméně jeden příklad, že vojáci na frontě na předpisy kašlou. A Negerská socialistická republika zcela jistě žádný zákaz nevydala.
Odpustím si subjektivní úvahy, zda je to dobře nebo špatně, a zda je to uvěřitelné či nikoli, a omezím se na objektivní konstatování: ani jeden případ.
Čtvrtá výhrada, závažná: Situace: manžel se staví na chvíli doma z fronty, poté co se v podstatě „znovu narodil“. Psychický nápor na něj i na manželku byl značný, přirozeně uvítání je bouřlivé. Nicméně zpozdilý manžel (nezná zásadu „zatloukat, zatloukat…“) se přizná k návštěvě bordelu a manželka spustí nekonečné vyčítání. Toto je přirozená a nejspíš nevyhnutelná ženská reakce, nic proti tomu. Avšak manžel ono ohavné vyčítání od manželky pasivně snáší, a to je reakce pro mne neuvěřitelná. Očekával bych spíše něco v duchu Astonovy „Tmy“: Panuje-li hluboký mír desítky let, pak si ženy mohou hrát na emancipované. Ale jakmile nastane dlouhodobá konfliktní situace, kdy muži jsou nuceni dnes a denně nasazovat život při ochraně své země (a potažmo svých rodin), pak tito muži nejsou pranic zvědavi na to, jak si na ně manželky budou vyskakovat.
Takže se domnívám, že Turtledovem nastíněný manželský problém by záhy vyřešilo (v lepším případě) pár facek od manžela.

Věrohodnost, uvěřitelnost
Turtledove nabízí situace a děje, které jsou na hranici uvěřitelnosti. Budiž, od toho je to fikce.
V jednom okamžiku jedna z postav sama sebe uvrtá do situace, kdy si snad každý čtenář pomyslí „nemá pud sebezáchovy!“.
Slouží Turtledovovi ke cti, že tuto mimořádně nebezpečnou situaci nechá „sklapnout“ (nebo „vybouchnout do ksichtu“, který český výraz je pro to nejvhodnější?).
Fajn. A že to ta postava přece jenom přežije, dokonce bez jediného škrábnutí?
Inu, to už je zase to Turtledovovo přijatelné balancování na hraně uvěřitelnosti.

Překlad a redakce
Překlad mi připadá obstojný a zcela určitě přiměřený žánru a literární kvalitě originálu. Nemám téměř nic, co bych překladu vytknul.

Jenom abych nevyšel ze cviku (a také abych dokázal, že jsem knihu četl dost pečlivě), našel jsem si na str. 375 tuto perličku: běžná situace – potenciální ženich dcery je pozván do rodiny a podroben standardnímu výkrmu. Překlad říká:
„poté, co zvládl základní potravinovou pomoc, znovu naplnila talíř. Druhá porce zmizela stejně rychle.“
Copak to je, ta potravinová pomoc? Nemám k dispozici anglický originál, ale hlodá ve mně podezření, že jde o nevydařený překlad výrazu „helping“, což ale není „pomoc“, ale porce, hovorově „nášup“.

Podobné je to s redaktorskou prací. Nalezl jsem dvě drobnůstky, jedna z nich je na str. 358, rozdělení slova „Railroad“ na „Rai-lroad“. Divné, ale nedivil bych se, kdyby to bylo převzato z originálu.
Naopak chybějící zápor na str. 406 vypadá na chybičku domácí provenience. Dvě chyby na celou jednu knihu, to je slušné.

Obálka
Obrázek na obálce je velice působivý. Nádherná scéna vzdušného boje, nejspíš nad mořem.
Ten nádherný obrázek má jednu zjevnou a jednu potenciální vadu.
Ta zjevná: nikde v knize se nevyskytuje vzdušný boj nad mořem. A i kdyby se vyskytoval, stíhačky seveřanů jsou jednoplošníky. Jenže na obrázku jsou dvouplošníky.
Ta potenciální vada: Ten obrázek je velice akční, a mohl by v zájemci vzbudit mylnou představu, že podobně akční je celá kniha. Není.
Těch pár bojových scén v knize zdaleka není vylíčeno tak půvabně, jako se to povedlo malíři. Až na dvě akce na okrajovém bojišti čtenář nezíská celkový pohled na dění, většinou jde o ten utahaný nezáživný „pohled ze dna zákopu“. Vojáci se snaží přežít, ale čtenář netuší, pokud se jim to podaří, k čemu to bude dobré.

Srovnání
Turtledove je v žánru alternativní historie dobrý, ale není ten nejlepší. Zde se srovnání se Stirlingovou „Drakou“ přímo vnucuje. A vychází pro Turtledova katastrofálně. Všechny knihy cyklu „Draka“ posunují děj principiálně kupředu. Nikde mezi nimi není kniha, kterou můžete klidně vynechat a nepřijdete o žádný klíčový vývoj, o žádný klíčový posun situace.
Bohužel, „Cesta peklem“ je takovou knihou.
Nestojíte-li o dlouhé recenze, a zejména nestojíte-li o moje dlouhé recenze, nečtěte dál. Vše podstatné bylo již uvedeno. Fakta, počty, nálezy.
Co následuje, jsou jen moje zcela subjektivní úvahy.

Soužití ras
Ve věci soužití ras odbočila Turtledovova alternativní historie od té skutečné maximálně. V reálu faktické soužití bílých s černými započalo někdy v 60. letech XX. století, bylo víceméně úspěšně dovršeno v 80. letech a stalo se vlastně irelevantním na přelomu století, neboť soužití všech ostatních s Hispánci bude úplně jiná pohádka. Černí jsou desetiprocentní menšina, Hispánci za pár let budou většina.
V reálu se integrace černých do většinové bílé společnosti uskutečnila pod silným tlakem a naléháním masy seveřanů v roli, která se někomu může zdát velmi podobná roli tzv. „užitečných idiotů“. Většina těchto naléhajících bílých seveřanů v životě nejspíš neviděla jediného černocha a zcela jistě nikdy nežila v jejich blízkosti. (Dost podobně jako evropští bojovníci proti diskriminaci menšin.) Kdyby to záleželo na samotných jižanech, žádná integrace by se nekonala. Kdo nevěří, nechť si zjistí něco o působení guvernéra George Wallace.
Jenže v Turtledoveově alternativním světě žádný tlak neználků ze severu na soužití ras neexistuje. V alternativním světě chtějí seveřané porazit jižany a negři je zajímají pouze jako prostředek ke zničení Konfederace. A pro jižany nejsou negři ti nepříjemní lidé z opačného konce města, co s jejich spratky musí naše slušné děti nuceně chodit do stejné školy (jako to bylo v šedesátých letech), ale vrazi, kteří zabili strejdu. Že by zrovna těm dobrovolně dali volební právo a ostře nabité armádní pušky?
Tomu nevěřím.

Požadavky žánru
Když autor věhlasu Turtledova píše o Světové válce, očekávám, že kniha bude mít jisté minimální kvality military sci-fi. Tahle kniha je nemá. Turtledove prezentuje válečné dění svým zvláštním způsobem, kterému říkám „pohled ze dna zákopu“. Chybí cosi pro kvalitní military nepostradatelné – celkový přehled. Když je seveřanská bitevní loď vystavena palbě celé britské eskadry, čtenář netuší, zda je to dobře, nebo špatně. Je to rozumná oběť, která odpoutává pozornost od zbytku severní eskadry, která díky tomu může v skrytu dělat něco užitečného? Nebo je to celé k ničemu? Když jižanská ponorka potopí seveřanský torpédoborec, je to pro Unii významná ztráta, neboť torpédoborců je málo, nebo naopak je torpédoborců dost, loděnice chrlí další a další, a naopak jižanům jejich ponorky docházejí? A kdyby se stateční jižanští námořníci snažili sebevíc, co když mají tak málo ponorek, že mohou napáchat jen zanedbatelné škody?
Snad je dostatečně jasné, že pokud kniha čtenáři tyto údaje neposkytuje, nemůže být plnohodnotnou z hlediska žánru military.

Může kniha být mizerná military, a současně dobrá alternativní historie? Že je „Cesta peklem“ mizerná military, tím jsem si jistý. A jak dobrá je jako alternativní historie, o tom mám pochybnosti. V alternativní historii mají známé postavy působit za změněných okolností. Když ve „Světoválce“ nechal Turtledove Skorzenyho unést Mussoliniho (za silně změněných okolností!), byla to mistrovská ukázka právě tohoto principu. Když v předchozím dílu nechal generála Custera velet vojsku a Teddyho Roosevelta organizovat válečné úsilí, bylo to dobré. Ale v „Cestě peklem“ Teddy Roosevelt vypadl z obrazu a notorický ťulpas generál Custer co? Inu, začal dostávat dobré nápady. Známých, a tudíž co do chování předvídatelných osobností je tu maloučko. Ale máme tu dva objekty – dva známé objekty! – jejichž chování by také mělo být předvídatelné – Unii a Konfederaci. Nezdá se mi, že by se Unie ve svých skutečných dějinách proslavila jako spolek neschopných tupců, kteří žárlivě střeží svoje ministerská a štábní křesílka a veškeré svoje úsilí věnují házení klacků pod nohy schopnějším. Turtledove to tak vídí a já mu nedokážu, že se mýlí.
Ale ještě je tu Konfederace, a to je, hrome, jinačí kafe! Turtledove ji vidí jako výkvět iniciativních, samostatných, statečných a i jinak všestranně schopných šikulů, kteří hrdinsky a vynalézavě vzdorují přesile mocného severního agresora.
Budiž.
Konfederace má autorovy sympatie. Ale Turtledove zřejmě tuší, že má-li v jeho alternativním světě Konfederace obstát a kniha zachovat jakous-takous věrohodnost, nepostačí k tomu fígl s jednou vyhranou bitvou. V konfliktu Konfederace a Unie „tak, jak je známe“ prostě Konfederace vždy prohraje. Turtledove se snaží: z Unie udělá stádo tupců, a pořád je to málo. Tak naordinuje Konfederaci radikální politickou meducínu. V předchozím díle propustil otroky na svobodu, v „Cestě peklem“ je povolává do jižanské armády a chce jim dát volební právo.
A tady ho chytám za ruku a řvu „prr!“. A mávám praporkem a volám ofsajd a aut a přešlap a faul. Tohle by nešlo!
Ze dvou důvodů: předně, psát alternativní historii o Konfederaci, která je úplně jiná než ta známá Konfederace historická, je prohřešek proti pravidlům alternativní historie. Podmínky se mají změnit, ale postavy musí zůstat takové, jaké je známe.
Chci to zobecnit a považovat za „postavu“ i celou Konfederaci.
Druhý důvod je reálně historický. Co bylo předmětem sporu v americké Občanské válce (v té skutečné)? Otroctví? Ano, také, ale ten spor byl obecnější. Šlo o to, do čeho všeho může ústřední (zde tedy federální) vláda jednotlivým státům kecat. Seveřané tvrdili, že do všeho, jižané soudili, že jenom do toho, do čeho si ty státy kecat nechají. A když se jim federální vměšování nelíbí, mohou se bránit, přičemž nejzazší formou obrany je vystoupení z federálního svazku. O toto právo se válčilo a na tomto právu (totiž nepřipustit zasahování ústřední vlády) byla založena Konfederace.
Je tudíž zřejmé, že v Konfederaci nelze otroky propustit na svobodu jedním škrtem pera jižanského prezidenta ve vládním paláci v Richmondu. Každý jednotlivý stát by musel souhlasit, a můžete vzít jed na to, že každý by nesouhlasil. Asi by se jinak zachovala frontová Virginie, kde by státní zákonodárci mohli usoudit, že už stejně nemají co ztratit, a jinak Georgie hluboko v týlu. Samozřejmě, přiznání volebního práva bývalým otrokům by podléhalo stejnému mechanismu. Akorát že by už byly k dispozici zkušenosti s osvobozením otroků: funguje jižanská společnost lépe tam, kde byli osvobozeni? Nebo je to jinak? Bouří se víc otroci, nebo formálně svobodní černoši? Prosperují otrokářské plantáže lépe nežli ty námezdní? Každopádně by to rozhodování bylo složitější, než jak si představuje Turtledove. Soudím, že i pomalejší.
Vzpomínáte na slavný film „Gone with the Wind“ ? Copak to tam bylo „odváto větrem“? Přece životní styl jižanů, ten nezaměnitelný životní styl, tolik odlišný od stylu seveřanů. I pro něj šli jižané do války. A podle Turtledova by se jej vzdali sami, z vlastní vůle, z vlastního rozhodnutí.

Dobrá, některé Turtledovem popisované děje by nemohly proběhnout tak rychle a některé by možná nemohly proběhnout vůbec.
Na druhou stranu právě za tuto cenu autor předkládá k řešení nebo aspoň k zamyšlení situace, které jsou velice zajímavé z hlediska současné nebo očekávané politické situace. Nejen v Americe.
Soudím, že předkládat témata k zamyšlení je závažnou funkcí SF literatury. A z tohoto hlediska je Turtledove nezpochybnitelným mistrem.

• Harry Turtledove: Cesta peklem
• vydal: Classic, Praha 2007
• přeložil: Josef Studený
• obálka: Jan Patrik Krásný
• 512 stran / 279 Kč

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).