Cesta nožů, Kolo času 8 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Robert Jordan
 |
Seanchané se zmocnili Ebú Daru. Nyneiva, Elain a Aviendha míří do Caemlynu, aby Elain mohla poprávu usednout na trůn, ale cestou narazí na nepřítele mnohem horšího než Seanchané. V Illianu Rand přísahá, že Seanchany zažene, jako to už jednou udělal, třebaže se mezi asha'many začínají projevovat známky šílenství.
V Ghealdanu Perrin čelí intrikám bělokabátníků, Seanchanu, rozprášených Shaido Aielů i samotnému prorokovi. Perrinova milovaná žena Faile by mohla zaplatit svým životem a Perrin sám možná bude muset zaprodat svou duši, aby ji zachránil. Mezitím vzbouřené Aes Sedai pod velením své mladé amyrlin Egwain z al'Vereů stojí proti vojsku, které se jim snaží zabránit v cestě do Bílé věže, ale Egwain je odhodlána svrhnout samozvanou amyrlin Elaidu a sjednotit Aes Sedai. Jen ještě neví, jakou cenu za to budou muset ostatní – i ona sama – zaplatit.
Nesouhlasný výraz Merilille a ostatních sester se změnil, jakmile bylo Ispan Šefar vidět do obličeje. Sareitha Tomares, která svůj šátek s hnědými třásněmi nosila jenom pár let a stále ještě neměla bezvěké rysy, se mračila tak znechuceně, že by to Stínuzvěda mělo na padesát kroků stáhnout z kůže. Adeleas a Vandene stiskly sukně a snažily se ovládnout nenávist k ženě, která byla jejich sestrou a zradila je. Ale pohledy, které vrhaly na šicí kroužek, nebyly o moc lepší. Ony byly rovněž přesvědčené, že rodinka stojí hluboko pod nimi. Bylo toho víc, avšak zrádkyně byla jednou z nich, takže na ni nikdo kromě nich neměl právo. Aviendha souhlasila. Děva, která zradila své sestry oštěpu, neumírala rychle, ani bez hanby.
Nyneiva Ispan Šefar přetáhla pytel zpátky přes hlavu. „Zatím jste si vedly dobře a budete v tom pokračovat,“ nakázala rodince rázně. „Jestli se začne probírat, nalejte do ní trochu tý směsi. Bude se motat jako ožralá koza. Podržte jí nos, kdyby nechtěla polykat. Dokonce i Aes Sedai polkne, když jí podržíte nos a pohrozíte, že jí dáte pár facek.“
Reanne spadla brada a vykulila oči jako ostatní z rodinky. Jen Sumeko kývla, pomalu, ačkoliv supěla skoro jako ostatní. Když rodinka řekla Aes Sedai, znělo to jako Stvořitel. Představa, že drží Aes Sedai nos, i když je to Stínuzvěd, je k smrti vyděsila.
Podle toho, jak kulily oči Aes Sedai, se jim to taky nelíbilo. Merilille otevřela ústa, ale v té chvíli k nim došla Elain a šedá sestra se obrátila k ní a na Birgitte se jen krátce zamračila. To, jak je podrážděná, prozrazovalo, že místo aby hlas ztišila, zvedla ho. Merilille byla normálně velmi diskrétní. „Elain, musíš si s Nyneivou promluvit. Ty ženy jsou už tak zmatené a vystrašené k smrti. Nepomůže jim, když je bude ještě víc rozčilovat. Jestli je amyrlinin stolec skutečně hodlá přijmout do Věže,“ pomalu kroutila hlavou, jak se to snažila popřít, „jestli to chce udělat, musí mít zcela jasnou představu o tom, jaké bude jejich místo, a…“
„Amyrlin je tam chce,“ přerušila ji náhle Elain. Od Nyneivy byl pevný hlas jako pěst pod nosem, od Elain to byla chladná jistota. „Dostanou příležitost zkusit to znovu, a pokud neuspějí, stejně je nepošleme pryč. Žádná žena, která dokáže usměrňovat, už nikdy nebude odříznutá od Věže. Všechny se stanou součástí Bílé věže.“
Aviendha nedbale hladila nůž u pasu a uvažovala o tom. Egwain, Elainina amyrlin, řekla v podstatě totéž. Byla taky kamarádka, ale rozhodla se, že bude Aes Sedai. Aviendha nechtěla být součástí Bílé věže. A silně pochybovala, že by to chtěla Sorilea nebo kterákoliv moudrá.
Merilille si povzdechla a sepjala ruce, i když, ačkoli se navenek tvářila, že to přijímá, hlas stejně neztišila. „Jak říkáš, Elain. Ale ohledně Ispan. Prostě nemůžeme dovolit…“
Elain rázně zvedla ruku. Pouhou jistotu nahradil rozkaz. „Přestaň, Merilille. Vy máte hlídat Větrnou mísu. To je dost pro každého. A vám to bude stačit.“
Merilille otevřela ústa, pak je zase zavřela a lehce se uklonila. Elaininu upřenému pohledu se podvolily i ostatní Aes Sedai. Třebaže se některé netvářily nadšeně. Sareitha rychle zvedla ranec obalený vrstvami bílého hedvábí, který jí ležel u nohou. Když si přidržela Větrnou mísu na prsou, skoro ji ani neobjala. Jen se nejistě usmála na Elain, jako by chtěla ukázat, že ji opravdu hlídá.
Ženy Mořského národa ranec hladově pozorovaly a skoro se předkláněly. Aviendhu by nepřekvapilo, kdyby po míse skočily. Aes Sedai si toho očividně všimly taky. Sareitha uchopila bílý balík pevněji a Merilille se postavila mezi ni a Atha’an Miere. Hladké rysy Aes Sedai se napínaly úsilím zůstat bezvýrazné. Věřily, že jim mísa patří. Všechny předměty využívající či manipulující s jedinou silou podle nich patřily Bílé věži bez ohledu na to, kdo je zrovna vlastnil. Jenže tu byla ta dohoda.
„Slunce postupuje, Aes Sedai,“ promluvila Renaile din Calon, „a nebezpečí hrozí. Aspoň to říkáte. Jestli si myslíte, že zdržováním se z toho nějak vykroutíte, tak si to promyslete znova. Pokuste se porušit dohodu, a přísahám na srdce svého otce, že se okamžitě vrátím na loď. A tu mísu si vyžádám jako náhradu. Od Rozbití světa byla naše.“
„Dávej si pozor na jazyk, když mluvíš s Aes Sedai,“ vyštěkla Reanne, pohoršená od modrého slamáku po pevné boty, vyčnívající zpod zelenobílých spodniček.
Renaile din Calon ohrnula pysk. „Medúzy zřejmě mají jazyk. Ale překvapivé je, že ho dokážou použít, i když jim k tomu žádná Aes Sedai nedala svolení.“
Vzápětí už se nádvořím rozléhal jekot, mezi rodinkou a Atha’an Miere létaly urážky jako „divoženka“ a „bezpáteřná“, a zhoršovalo se to, pronikavý řev přerušil Merililliny pokusy utišit Reanne a její společnice jednou rukou a druhou uklidnit Mořský národ. Několik hledaček větru přestalo jen hladit dýky za šerpami a rovnou je uchopily. První, potom další jasně oděnou ženu obklopila záře saidaru. Ženy z rodinky se zatvářily polekaně, třebaže to jejich tirádu nezpomalilo, pak pravý zdroj popadla Sumeko, po ní Tamarla a ohebná Chilares s laníma očima, a brzy všechny, stejně jako všechny hledačky, zářily, zatímco si stále vztekleji vyměňovaly nadávky.
Aviendha málem úpěla. Každou chvíli vytryskne krev. Hodlala se řídit Elaininým příkladem, ale její skoro-sestra se zlobně mračila na hledačky větru i rodinku bez rozdílu. Elain neměla s hloupostí trpělivost, u sebe ani u ostatních, a ječet nadávky, když se tu mohl každou chvíli objevit nepřítel, byla hloupost toho nejhoršího druhu. Aviendha sevřela nůž u pasu a po chvíli uchopila saidar. Naplnily ji život a radost, až se málem rozplakala. Moudré používají jedinou sílu jen tam, kde selžou slova, ale tady slova ani ocel nepomůžou. Hrozně ráda by věděla, koho má zabít jako prvního.
„Už dost!“ Nyneivino pronikavé zavřeštění zarazilo všem slova v hrdle. Obracely se k ní užaslé obličeje. Nyneiva nebezpečně otočila hlavu a ukázala prstem na šicí kroužek. „Přestaňte se chovat jako děcka!“ Ačkoliv upravila tón, bylo to o vlásek. „Nebo se tu snad chcete hašteřit, dokud si nějaký Zaprodanec nepřijde vyzvednout mísu i nás? A vy,“ ukázala na hledačky větru, „přestaňte se snažit vykroutit! Mísu nedostanete, dokud dohodu nesplníte do posledního písmenka! Nemyslete si, že ano!“ Obrátila se k Aes Sedai. „A vy…!“ Její slova, jež se setkala s chladným úžasem, se rozplynula do kyselého zavrčení. Aes Sedai se ke křiku nepřipojily, jen se ho snažily utišit. Kolem žádné nebylo vidět světlo saidaru.
Samozřejmě to nestačilo, aby se Nyneiva úplně uklidnila. Zuřivě se zatahala za klobouk, očividně v ní kypěl hněv, který chtěla vypustit. Ale ženy z rodinky civěly do dlažby, rudé jako raci, a dokonce i hledačky větru se tvářily poněkud zahanbeně – maličko – a cosi si mumlaly, nicméně se odmítaly podívat Nyneivě do očí. Kolem první a pak i dalších žen zhasínala záře, až pravý zdroj držela jen Aviendha.
Když se jí Elain dotkla, Aviendha doslova nadskočila. Začíná měknout. Dovolit, aby se k ní někdo připlížil, nadskakovat, když na ni sáhne.
„Krize je zřejmě zažehnána,“ prohlásila Elain. „Asi bychom měli vyrazit, než vypukne další.“ Trocha barvy na lících byla jediná známka, že se zlobila. U Birgitte taky. Ty dvě se od uzavření pouta chovaly v mnoha věcech podobně.
„Už jsme měli jít dávno,“ souhlasila Aviendha. Ještě okamžik, a stala by se z ní změkčilá mokřiňanka.
Všichni se na ni dívali, když vstoupila na volný prostor na nádvoří na místo, které si prohlédla a ohmatala, dokud ho neznala nazpaměť. Držet jedinou sílu a pracovat se saidarem jí poskytovalo radost, kterou by slovy vyjádřit nedokázala. Držet saidar, být jím držena, bylo jako být naživu víc než kdy jindy. Sebeklam, tvrdily moudré, falešná a nebezpečná představa jako fata morgána vody v Termoolu, a přesto skutečnější než dlažba pod jejíma nohama. Bojovala s touhou natáhnout víc. Už tak držela dost. Všichni se přiblížili, když začala splétat prameny.
To, že Aes Sedai mnoho věcí nedokážou, Aviendhu stále lekalo i po všem, co viděla. Několik žen ze šicího kroužku bylo dost silných, ale jen Sumeko a kupodivu i Reanne otevřeně studovaly, co dělá. Sumeko zašla až tak daleko, že setřásla Nyneivinu ruku, když se ji mladší žena snažila poplácat na uklidněnou – čímž si vysloužila polekaný pohled od Nyneivy, jehož si ani nevšimla, poněvadž upírala oči na Aviendhu. Všechny hledačky větru byly dost silné. Pozorovaly ji stejně hladově, jako zíraly na mísu. Dohoda jim na to dávala právo.
Aviendha se soustředila a splétala prameny, vytvářela stejnost mezi tímto místem a místem, které s Elain a Nyneivou vybraly na mapě. Udělala pohyb, jako by odhrnovala stanovou chlopeň. To nebylo součástí tkaniva, které ji Elain naučila, ale bylo to v podstatě vše, co si pamatovala z toho, co sama kdysi udělala, dávno předtím, než Egwain vytvořila svůj první průchod. Prameny se srazily do čáry, získaly stříbrnou barvu a otočily se, takže se ve vzduchu objevil otvor vyšší než člověk a stejně široký. Za ním byla mýtina obklopená pět, šest sáhů vysokými stromy, míle na sever od města a na druhém břehu řeky. Hnědá tráva po kolena sahala až k průchodu a vlnila se ve vánku. Otvor se ve skutečnosti neobrátil, jen to tak vypadalo. Ale některá stébla trávy byla hladce podélně přeříznutá v půli. Vedle okraje průchodu byla i břitva tupá.
Průchod v ní vyvolal nespokojenost. Elain dokázala tohle tkanivo vytvořit jen s poloviční silou, nicméně od Aviendhy vyžadovalo téměř všechnu její sílu. Aviendha si byla jistá, že by ho dokázala splést větší, tak velký, jako ho dělala Elain, s pomocí tkaniva tkaniv, která bez přemýšlení udělala tenkrát, když prchala před Randem al’Thorem, což jí připadalo nesmírně dávno. Jenže ať se snažila sebevíc, vzpomínala si jen na útržky. Necítila závist – spíš pýchu nad tím, co její skoro-sestra dokázala – ale za své selhání se styděla. Sorilea nebo Amys by na ni byly tvrdé, kdyby se to dozvěděly. Kvůli té hanbě. Řekly by, že je moc pyšná. Amys by to měla pochopit. Ona bývala Děvou. Nezvládnout něco, co by měla být schopná udělat, byla hanba. Kdyby nemusela držet tkanivo, byla by utekla, aby ji nikdo neviděl.
Odchod byl pečlivě naplánovaný, a jakmile se průchod vytvořil, na celém dvoře to okamžitě vzkypělo činností. Dvě členky šicího kroužku vytáhly Stínuzvěda, stále s pytlem na hlavě, na nohy a hledačky větru se rychle seřadily za Renaile din Calon. Sloužící vyváděli koně ze stání. Lan, Birgitte a jeden z Kareaniných strážců, hubeňour jménem Cieryl Arjuna, okamžitě proskočili průchodem. Jako Far Dareis Mai i strážci si vždycky dělali nárok na právo jít na výzvědy. Aviendhu svrběly nohy touhou běžet za nimi, ale nemělo to smysl. Na rozdíl od Elain nedokázala ujít pět šest kroků, aniž by její tkanivo začalo slábnout, a totéž se stalo, když se ho pokoušela zavázat. Rozčilovalo ji to.
Tentokrát žádné skutečné nebezpečí nečekali, takže strážce okamžitě následovaly Aes Sedai a Elain s Nyneivou. Zalesněný kraj byl plný statků a mohlo by být nutné diskrétně odvést nějakého zatoulaného ovčáka či mladý párek hledající soukromí dřív, než uvidí příliš, ale žádná Duše Stínu ani Stínuzvěd nemohli o té mýtině vědět. Věděly to jen ona, Elain a Nyneiva, a ony o místě, které vybraly, nemluvily ze strachu, že je někdo vyslechne. Elain se zastavila v průchodu a tázavě se podívala na Aviendhu. Ta jí kývla, ať jde dál. Bylo třeba držet se plánu, pokud by nebyl dobrý důvod ho změnit.
Na mýtinu pomalu procházely hledačky větru, a každá viditelně znervózněla, když se přiblížila k věci, o níž se jim doposud nikdy ani nesnilo, a nadechla se, než prošla. Pak se náhle svrbění vrátilo.
Aviendha zvedla oči k oknům obráceným k nádvoří. Za složitými bílými mřížemi z litiny a vyřezávanými okenicemi se mohl skrývat kdokoliv. Tylin sice sluhům nařídila, ať se od těch oken drží dál, ale kdo by zastavil Teslyn, Joline nebo… Něco ji přimělo podívat se výš, na kupole a věže. Některé štíhlé vysoké vížky lemovaly úzké ochozy, a na jednom – hodně vysokém – uviděla černou postavu obklopenou jasnou září slunce, které měla za zády. Byl to muž.
Aviendze se zadrhl dech. Nic v jeho postoji, s rukama na kamenném zábradlí, nemluvilo o nebezpečí, ona však přesto věděla, že kvůli němu má ten divný pocit mezi lopatkami. Duše Stínu by si tu jen tak nestála a nedívala se, ale ten tvor, ten gholam… v břiše se jí vytvořila ledová koule. Mohl to být jen palácový sluha. Mohl, ale ona tomu nevěřila. Mít strach není žádná hanba.
Nejistě se podívala na ženy, které stále příliš pomalu procházely průchodem. Půlka hledaček větru byla pryč a šicí kroužek čekal za nimi se Stínuzvědem pevně v rukou. Neklid z průchodu se u nich svářel s dopalem, že Mořský národ dostal přednost. Kdyby nahlas vyslovila svá podezření, rodinka by určitě utekla – z pouhé zmínky o Duši Stínu jim vysychalo v ústech a vnitřnosti se jim měnily ve vodu – kdežto hledačky větru by mohly chtít Větrnou mísu hned. Pro ně byla mísa důležitější než všechno ostatní. Ale jen slepý hlupák by stál a škrábal se za uchem, když se ke stádu, které měl strážit, plíží lev. Chytila za rukáv jednu Atha’an Miere.
„Řekni Elain…“ Obrátila se k ní tvář jako z hladkého černého kamene. Té ženě se podařilo, že její plné rty vypadaly jako tenká čárka a oči jako černé oblázky, ploché a tvrdé. Jakou zprávu by mohla poslat, aby to nevyvolalo potíže, jichž se obávala? „Řekni Elain a Nyneivě, ať se mají na pozoru. Řekni jim, že nepřítel se vždycky objeví, když to nejmíň potřebuješ. Musíš jim to říct, přesně doslova.“ Hledačka větru kývla se špatně skrývanou netrpělivostí, ale kupodivu počkala, až ji Aviendha pustí, a pak neochotně prošla průchodem.
Ochoz na věži byl prázdný. Aviendha nepocítila úlevu – muž mohl být kdekoliv. Mohl sejít ke stájím. Ať to byl kdokoliv, ať byl cokoliv, byl nebezpečný. Nebyl to jen prašný vír tančící v její představivosti. Poslední čtyři strážci vytvořili čtverec kolem průchodu, stráž, která odejde poslední, a jakkoliv nenáviděla jejich meče, byla Aviendha vděčná, že kromě ní tu někdo ví, jak používat ostrý kov. Ne že by proti gholamovi, či hůř, proti Duši Stínu, měli větší naději než sloužící s koňmi. Nebo ona sama.
Zachmuřeně natáhla jedinou sílu, až sladkost saidaru hraničila s bolestí. Ještě vlásek, a bolest se změní v oslepující agonii na chvíli potřebnou k tomu, aby zemřela nebo navždy ztratila schopnost usměrňovat. Kéž by ty šourající se ženy zrychlily! Mít strach není hanba, ale ona se bála tolik, že jí byl strach vidět ve tváři.
- Robert Jordan: Cesta nožů (Kolo času 8)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Dana Krejčová
- 400 stran, 499 Kč (v e-shopu Fantasye již za 349 Kč)