Cesta hněvu, Kniha a meč 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Antoine Rouaud
 |
Dun-Cadal velkou část svého života propil. Zrazen přáteli – kteří se odvrátili od svých ideálů a zaprodali se nové republice – a pronásledován žalem nad ztrátou svého učedníka, který mu na bojišti zachránil život a kterého pak za odměnu cvičil, aby se mohl stát rytířem, skoncoval s politikařením, s dobrodružstvím i s lidmi. Lidé ale neskončili s ním – ještě ne. Viola je mladá historička, která hledá meč posledního císaře, a pátrání nejenže ji zavede k Dun-Cadalovi, ale také je oba zaplete do série nájemných vražd. Dun-Cadalovi zrádní přátelé totiž jeden po druhém umírají – jsou vražděni někým, kdo používá nezaměnitelný styl císařského asasína…
Teprve o několik týdnů později si Dun-Cadal uvědomil, jak moc se v Etiennu Azdekim mýlil. Tehdy ho totiž doopravdy poznal.
Kayovi se před smrtí nepodařilo postavit most, který by jim umožnil přesunout se přes řeku Seyman a hlouběji do Slaniska, pořád se ale toho nápadu nevzdali. Vyslali proto novou expedici v čele s Tomlinnem, Azdekim a Dun-Cadalem. Pokud měli mít šanci konflikt ukončit, museli dobýt město Aëdova Hlídka. A to leželo na protějším břehu řeky.
Výprava opatrně postupovala mokřady. Čítala pouze šedesát mužů a polovina jich navíc táhla už hotové části mostu. Tři velitelé jezdili sem a tam na koních a pobízeli vojáky ke spěchu. Málokdy se ale uchýlili k trestům, protože si byli dobře vědomi složitosti úkolu. Vojáky netížily jen zbraně a zbroj, nýbrž i dřevěné konstrukce. A kromě fyzické námahy se museli vyrovnat i s chorobným puchem močálu. V této oblasti totiž mokřady splývaly s bažinami.
Byli sotva hodinu cesty od řeky, když Dun-Cadalovu pozornost upoutalo něco v rákosí. Přitáhl koni uzdu, obrátil ho a vrátil se zpátky k Tomlinnovi v čele průvodu.
„Sledují nás.“
„Taky to cítím,“ souhlasil Tomlinn s ponurým výrazem. „Kolik jich asi je, co myslíš?“
„Nevím… možná tucet. Zvědi,“ nadhodil tiše.
Na západě, pod šarlatovými paprsky zapadajícího slunce, se rákosí mezi vysokými travami zvláštně vlnilo, jako by ho někdo opatrně rozhrnoval. Existoval jen jeden způsob, jak zjistit pravdu. Dun-Cadal střelil pobaveným pohledem po Tomlinnovi a pobídl koně patami. Odcválal ke kapitánu Azdekimu na opačném konci průvodu a varoval ho:
„Na západě jsme viděli pohyb. Udržujte těsnou formaci, ale připravte se na odražení útoku.“
„Obcházíme nepřítele z boku, generále Daermone. Určitě jsou to jenom divoká zvířata, ne povstalci. Vydat se za nimi by byla ztráta času.“
„To byl rozkaz,“ zamumlal Dun-Cadal, pak zaťal čelisti a zasyčel: „Kapitáne Azdeki.“
Přestože si byl mladý kapitán jistý, že má pravdu, rozhodl se poslechnout, a zatímco generál odjel zpátky k Tomlinnovi, varoval vojáky, kteří pomalu postupovali vpřed.
„Buďte obezřetní. Ze západu se blíží nebezpečí,“ řekl. „Až dojde na věc, buďte připravení rychle zareagovat.“
Divoká zvířata… nebo povstalci. Generála ani nenapadlo, že by Azdeki mohl mít pravdu. Arogantní mladý důstojník se vždy rozhodoval špatně. Proč by to mělo být tentokrát jinak? V doprovodu Tomlinna vyrazil pryč. Jeho kůň se plašil, jako by v blízkosti cítil nebezpečí. Chlácholivé poplácání po krku ho ale přimělo znovu vyrazit vpřed. Nic ve vysoké trávě nepůsobilo hrozivě. Okolo uší jim bzučeli komáři a zápach bahna byl skoro nesnesitelný. Nepřítele ale nikde neviděli.
Kopyta koní se bořila do bahna, což zdržovalo jejich postup. Ještě několik yardů, a už se z přírodní pasti močálu nedostanou. Generálové ale pokračovali dál a vysoká tráva se za nimi se syčením opět narovnávala. Brzy z vojáků v dálce zůstaly jen siluety za rákosím, které v horkém oparu skoro nebyly vidět.
Zafoukal vítr, ohnul divokou trávu a vytvořil vlnky na stojaté vodě. A s vánkem se ozvalo i dlouhé zavrčení.
„Dun-Ca…“
Z močálu vyrazil černý tvor a odnesl Tomlinna dřív, než stačil zareagovat. Kůň bez jezdce se vzepjal, zaržál a uprchl na západ. Znovu se ozvalo vrčení, druhé a třetí, a mířily pryč rákosím. Dun-Cadal vytrhl meč z pochvy, otěže sevřel pevně v ruce a spánky mu bušily jako bubny.
Viděl, jak se trávou valí stíny.
„Azdeki!“ zakřičel. „Azdeki!“
Na jeho volání ale nikdo neodpověděl. Trhl za uzdu a donutil koně nebezpečně se otočit. Jeho kopyta zapadla hlouběji do břečky.
„Azdeki!“
V dálce kapitán vydal mužům povel k postupu.
„Sakra!“ zaklel Dun-Cadal.
Konečně viděl stíny jasněji: byli to tři rouargové se zelenou srstí a černými skvrnami. Jejich řev zněl jako výzva.
„Tomlinne!“ zavolal a sekl mečem do vzduchu. „Tomlinne!“
Ve vzdálenosti několika stop uslyšel zpod nahrbeného hřbetu jedné z bestií výkřik bolesti. „Azdeki!“
Náraz byl tak tvrdý, že skoro slyšel, jak mu praskají žebra. Rouarg mu v čelistech sevřel chránič předloktí, ostrými zuby málem prokousl kov a v pádu ho strhl na zem. Spolu s nimi se na zem poroučel i kůň, ryčel přitom hrůzou a koulel očima, které vypadaly jako černé kuličky obklopené bělobou.
Po tvrdé ráně zazněl zvuk připomínající trhání látky, jak rouarg začal kuchat ležícího koně. Ozvalo se ostré prasknutí a Dun-Cadal cítil, jak mu váha zvířete zlomila nohu. Byl v pasti, hlavu měl skoro ponořenou v odporné břečce a viděl jen vršky vysoké trávy tančící ve větru.
„Azdeki!“
Všechno najednou ztichlo, chroptění žeroucích stvůr jako by doléhalo z velké dálky. Tichá byla i stružka krve, která vyrývala žlábek v bahně a mísila se s vodou v močálu, až vypadala jako víno…
„Žabák… budu ti říkat Žabák…“
Ostré, hořké víno s mírumilovnými vlnkami v poháru starého rytíře ztraceného v Masalii. Daleko, daleko od Slaniska.
„Žabák…“
- Antoine Rouaud: Cesta hněvu (Kniha a meč 1)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Kateřina Niklová
- obálka: Raymond Swanland
- 336 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 209 Kč)
