Cesta hněvu, Kniha a meč 1, Antoine Rouaud
 |
Dun-Cadal velkou část svého života propil. Zrazen přáteli – kteří se odvrátili od svých ideálů a zaprodali se nové republice – a pronásledován žalem nad ztrátou svého učedníka, který mu na bojišti zachránil život a kterého pak za odměnu cvičil, aby se mohl stát rytířem, skoncoval s politikařením, s dobrodružstvím i s lidmi. Lidé ale neskončili s ním – ještě ne.
Křik vojáků přehlušilo hluboké dunění připomínající kroky obra.
„Rouarg!“ zvolal Kay s hrůzou a tasil meč.
Nebyl to jen jeden rouarg, bylo jich dvacet. Nahrbené hřbety se jim ježily černými bodlinami, z tlam jim kapaly bílé sliny a dlouhýma, mocnýma předníma nohama rozrývali mokřady. Zuřivé bestie se řítily vpřed a za nimi postupovala ohnivá stěna. Povstalci ze Slaniska je vykouřili z doupat a probudili v nich destruktivní zuřivost. Venkovani se velikosti císařské armády nemohli vyrovnat… měli ale k dispozici zdroje celé oblasti.
„V kohoutku mají přinejmenším tři metry,“ podotkl Negus, když se odstrčil od Azdekiho. „Šest tun vzteku.“
Rovněž tasil meč a položil Dun-Cadalovi na rameno pevnou ruku.
„Příteli, jak vzrušující životy vedeme!“
Vyměnili si úsměvy a připojili se k ostatním v zákopech na okraji tábora. Na místě se pak pustili do organizování obranných linií. Rouargové byli pouze první ochutnávkou toho, co mělo přijít; za nestvůrami pochodovaly nepřátelské jednotky. Několik rytířů zůstalo v táboře, aby koordinovalo muže pověřené hašením požárů. Koule potažené hořící smůlou dál v pravidelném rytmu padaly z nebe. Najednou se ale rozhostilo naprosté ticho. Pod bílými mračny se ve větru vlnil tmavý závoj kouře. Vzápětí ho rozcupovala salva šípů. Císařští lučištníci u zákopů rychle vložili do luků nové šípy.
„Připravit!“ rozkázal Tomlinn pochodující za nimi s taseným mečem. „Pal!“
Hvízdání, řev, praskání… žádný zvuk ale nedokázal přehlušit bušení srdcí vojáků, kteří v hrůze sledovali, jak obrovští rouargové útočí na jejich posty. Byli už příliš blízko, než aby lučištníci stačili vypálit, i kdyby ale mohli, kůže nestvůr byla příliš tuhá, než aby ji malé kovové hroty prorazily. Hvízdání, řev, praskání… a pak křik a ohlušující náraz, jak nestvůry se zuřivě zkroucenými tlamami přeskočily zákopy. Černý kouř se roztrhal na zvlněné stuhy. Mezi rouargy se běloba mračen mísila se šedí kovu, jiskřící zbroj s hnědí kabátců. A potom začala krev barvit půdu doruda.
V dálce začaly dunět bubny, jak se povstalecké jednotky vydaly na pochod.
Několik rouargů císařské linie neprorazilo, holá břicha jim totiž rozpárala kopí. Avšak ti, kterým se to podařilo, mohli po vůli běsnit, divocí netvoři totiž žíznili po krvi, kousali, drtili a trhali na kusy všechno, co se ocitlo na dosah jejich obrovských čelistí. Jedna nestvůra sevřela v zubech vojáka, který ječel, dokud si nezničil hlasivky, poté byl vyhozen do vzduchu. S tupou ranou dopadl těžce na zem o několik stop dál. Jeho zlomené tělo nevydalo už ani hlásku. Po bledé tváři mu z koutku úst stékala stružka jasně červené krve.
Přestože rouargové napáchali mezi císařskými obrovské škody, hnal je jen vlastní strach z ohně za sebou. Děsivé nestvůry byly samy vyděšené. Většina uprchla dál do močálů a na zadních nohách s sebou odnesla potrhané stany, zlomené vozy… a ochablá těla císařských vojáků.
„Z cesty! Z cesty!“ křičel Dun-Cadal, když vojáci obklíčili osamělého rouarga.
Cenil zuby, široké, vzhůru obrácené nozdry se mu chvěly a černé štětiny na hrbatých zádech měl naježené. Zvíře přimhouřilo oči a zaútočilo. Dun-Cadal měl sotva čas ukročit stranou a v poslední chvíli se tak vyhnul jedné z předních nohou. Tři jeho muži takové štěstí neměli a byli vyhozeni do vzduchu jako chomáče slámy.
Kruh kolem zvířete se okamžitě opět uzavřel a Dun-Cadal si k útoku vybral jeho bok. Meč ale krunýř ani nepoškrábal. Rouarg zavyl, zaryl drápy do země a otočil se. Generál uskočil zpět. Kopí se lámala na hustě ochlupených bocích zvířete, které bylo čím dál vzteklejší. Kopalo všemi směry, až prolomilo kruh. Někteří vojáci byli rozdupáni, jiní roztrháni na kusy chňapajícími čelistmi, poté se zvíře vzdorně vzepjalo na zadní. Přes kouř Dun-Cadal spatřil jeho slabinu. Břicho. Žádné jiné řešení ho nenapadlo. Musel zasadit zvířeti přesnou ránu do míst, kde kůže byla tenčí a odhalovala tlusté fialové žíly. Zhluboka se nadechl, zadržel dech a vrhl se na zvíře.
„Ciť, animus, buď animus. *Ciť ho, Žabáku!*“
Srdce mu bušilo tak pomalu, že ho sotva slyšel. Každé gesto, každý pohyb okolo mu připadal stejně pomalý, jako když se slimák plazí přes list.
„Magie existuje. Je v každém tvém výdechu…“
Rouarg se znovu vzepjal a rozevřel dokořán tlamu.
„Je to jako s hudbou, Žabáku… Nestačí ji jenom poslouchat. Musíš ji i cítit… legato…“
Dun-Cadal se rozběhl, padl na kolena, sklouzl po vlhké zemi a srovnal vysokou trávu. Čas se pro něj zastavil. Ve vzduchu visely hořící uhlíky, jejichž rudá zář vystupovala na pozadí čistých bílých mračen.
„Staccato…“
Uhlíky se roztočily, tráva se narovnala a generálův tep se zrychlil. Cítil všechno, vnímal každý pohyb, předvídal každý čin. Zaklonil se, až se pozadím skoro dotýkal podpatků bot, a oči upřel na odhalené břicho zvířete. Vypustil vzduch z plic a zacílil mečem na hnědou kůži a vyduté žíly.
„Ciť animus, Žabáku. Dýchej s ním. Dýchej ve stejném rytmu… a udeř!“
Rouarg zvedl tlamu k nebi a zavyl bolestí, když mu čepel rozřízla tělo. Dun-Cadal se odkulil stranou, aby ho zvíře nerozdrtilo. Nestvůra se s mučivým smrtícím zachroptěním zhroutila.
„Přichází!“
„Zpátky na pozice! Halapartníci! Chci tady halapartníky!“
„Držte pozice!“
Rozkazy byly přes dunění bubnů sotva slyšet. Na kolenou v bahně zíral Dun-Cadal na stále teplé tělo rouarga. Než mohl vstát, do země jen několik palců od jeho pravé nohy se zabodl šíp.
„Dun-Cadale!“ volal Negus někde za ním. „Dun-Cadale!“
Jakmile se generál postavil, připojil se k příteli v zákopech. Blížily se tisíce vojáků v nesourodých stejnokrojích a pochodovaly do rytmu, který udával bubeník. Za nimi se ozývalo drnčení tětiv. Do vzduchu vylétlo mračno šípů a se syčením roztrhalo kouř. První vlna zasypala císařské vojáky, probodala zbroje a štíty a zapíchala se hluboko do vlhké půdy.
Byl to první úder zasazený v bitvě o Slanisko. První střet dvou armád. Byl krátký, ale krvavý. Císařství mělo výhodu přesily, povstalci momentu překvapení. Splašení rouargové na několika místech prorazili císařské linie a salva ohnivých koulí rozpoutala v srdci císařského tábora požáry. Povstalci následného chaosu dobře využili. Rytíři museli vynaložit veškerou disciplínu, aby jednotky přeskupili. Břinkot, hřmění, řinčení mečů, těla nabíhající jedno do druhého, křik… břinkot… hřmění… a animus… Ten povstalcům scházel, a všichni to věděli. Když císařští generálové použili animus, povstalci se dali rychle na ústup.
- Antoine Rouaud: Cesta hněvu (Kniha a meč 1)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Kateřina Niklová
- obálka: Raymond Swanland
- 336 stran, 299 Kč (v e-shopu Fantasye již za 209 Kč)
