Cesta do Kettari, Max Frei
 |
Cesta do Kettari je stejně jako Cizinec složena z kratších oddílů, tentokrát ze dvou. I tady je zachován způsob vyprávění děje hlavním hrdinou, Maxem, původem z našeho světa, který po průchodu do paralelní reality udělal závratnou kariéru a stal se jedním z nejvýše postavených příslušníků místní tajné služby.
První část se jmenuje Oběť okolností a Max se v ní tak trochu vrací ke svému údělu smolaře. Jak jinak než smůlou se totiž dá nazvat situace, kdy vlivem místních zvyklostí a taky objektivních příčin nemůže dojít naplnění jeho čistý cit k Melamori. Tedy vlastně může, ale pouze jednorázově a bez možnosti pokračovat.
Jinak se ovšem Max již vcelku aklimatizoval ve svém novém domově a smířil se se svou novou rolí, i když si na ni ještě nezvykl. S potěšením využívá možností, které mu tento svět poskytuje, ale jedna věc mu chybí: cigarety. Aby k nim měl přístup, je ochoten udělat ledacos. Třeba se vydat do Kettari, města, s nímž je zjevně něco v nepořádku. Cesta do Kettari a peripetie s ní spojené jsou obsahem části druhé.
Tak jako obálka prvního dílu navozovala atmosféru společnosti, v níž se Orient snoubí s barokním Španělskem – což víceméně odpovídalo situaci v knize – obálka dílu druhého vzbuzuje dojem, že se děj přesune někam blíže k našim současným zvyklostem. Není tomu tak. Začínáme stále ve stejném Jechu, sledujeme stále stejnou skupinu postav, a i když se později vydáme na onu titulní cestu do Kettari, se vzhledem dámy z obálky to ani trošku nekoresponduje. Pokud ilustrace na obálce měla dokumentovat situaci, s níž se musí Max v průběhu děje vypořádat, pak budiž. Ale já jsem si podle popisu v ději lady Marilyn představovala docela jinak.
Samozřejmě se objevují i noví hráči, nebo naopak někteří z těch známých tak trochu vymizí, ale jinak je v podstatě vše při starém. Max si stále ještě není vědom všech možností, které mu přechod do paralelního světa dává, ještě pořád naráží na zvyky a zákony, které v našem světě nemáme. Že to občas způsobí poněkud bizarní střety a kulturní šoky, to je vlastně základem zápletky.
Děj se tváří akčně, ale protože to, co se tady odehrává na o něco více než 250 stranách, by průměrně úspěšný účastník CKČ dokázal zvládnout v kategorii krátkých povídek, je ta akčnost prokládána velkým množstvím vaty. Jsou to hlavně rozhovory kdekoho s kdekým na nejrůznější témata, ale všechny jsou vlastně o… o ničem.
Autorským záměrem zcela jistě bylo, aby to v nich jiskřilo vtipem. Jenže… nějak se to nepovedlo. Slovní hříčky tady moc nehledejte, situační humor je poněkud těžkopádný, vtípky nemastné neslané, a když se k tomu přidá děj řídký jak rybářská síť a zápletky, u nichž je předem jasné, kam míří, je nabíledni, že s tím humorem to zase tak slavné nebude. Prostě napsat opravdu dobrou humoristickou knihu je úkol, který dokáže splnit jen málokdo.
Přes tyto výhrady se nedá říct, že by kniha byla psána nějak kostrbatě, jen občas se čtenář může zadrhnout o exotická jména, která se navíc podobají jedno druhému. Alespoň mě to párkrát zarazilo a musela jsem si ověřit, o kom že se to vlastně právě mluví. Přesto si myslím, že si Maxovy příhody své příznivce mohou najít, jen já mezi ně patřit nebudu, a mám-li být upřímná, oblibu tohoto fenoménu v zemi jeho původu tak úplně nechápu. Je ovšem možné, že dílo je plné místních a dobových narážek, které nám jako nezúčastněným unikají a tím pádem pro nás část vtipů nejsou vtipy.
- Max Frei: Cesta do Kettari
- vydal: Triton, Praha 2008
- přeložila: Veronika Mistrová
- obálka: Milan Fibiger
- 264 stran / 289 Kč
