ČERVENOU KNIHOVNU BYCH PŘEKLÁDAT NEMOHLA! rezolutně odmítá brněnská překladatelka Leona Malčíková, jejíž jméno si čtenáři fantasy spojují zejména s překlady románů z temného světa Warhammeru či Terraršského cyklu Williama Kinga. A zdůvodňuje to tím, že naprostou většinu hlavních hrdinek čtiva tohoto typu obvykle nenávidí už na straně patnáct. Naštěstí pro nás má Leona k fantasy příběhům a jejich protagonistům mnohem kladnější vztah, takže se i její zásluhou daří nakladatelství Polaris upokojovat alespoň ty nejúpornější choutky fanoušků světa Válečného kladiva…

Jak ses vlastně dostala k překládání knih a co tě na téhle práci zaujalo?
K práci překladatele mě přivedla Tamara Spoustová, dříve Dvořáková. Pracovala tehdy jako jazyková redaktorka v nakladatelství Návrat. Já jsem dělala ve školství a měla jsem pocit, že dostatečně nevyužívám své znalosti, protože jsem pořád učila jen základy. Navíc pubertální žáci byli opravdu „nadšení“ a já jsem byla protivná učitelka, co chtěla, aby se učili. Po dvou letech ve školství jsem ocenila, že knížky neřvou, nejsou drzé, nevyhazují sešity z okna a nesnaží se na školním výletě navzájem přivést do maléru.

Byly začátky těžké? Jak šlo shánění prvních zakázek?
Začátky byly velmi těžké a bolestné. Překlady jsou úplně jiná práce než výuka nebo práce v kanceláři, což si neumí představit nikdo, kdo to nezkusí. Taky jsem zažila reakce typu – co chceš, vždyť tu větu jen vezmeš a přepíšeš ta slova do češtiny. První zakázku mi domluvila právě Tamara v nakladatelství Návrat. Tam jsem se prokousala začátky, ale i tak mi nakladatelé z Polarisu zpočátku museli vytýkat spoustu chyb, kterých jsem se pak snažila vyvarovat. V Návratu jsem žádnou zpětnou vazbu neměla. Nicméně je pravda, že knížky z té doby po sobě číst nedokážu, protože dneska bych si nad tím rvala vlasy a celé to přepsala.

Proč sis vybrala fantastiku jako pole působnosti? Překladatelé technických textů či beletrie hlavního proudu přece berou o dost větší honoráře.
To je ale poťouchlá otázka! No, hlavně proto, že fantastiku jsem vždycky hodně četla a hrála jsem Dračí doupě. Navíc jsem se několik let věnovala aktivně a spoustu let pasivně historickému šermu, takže si třeba bojové akce dokážu představit.

Kterou knížku ze žánru jsi přeložila jako první? Vzpomínáš si ještě, jak to probíhalo?
Jako první jsem překládala Paladina od C. J. Cherryh. Probíhalo to strašně, nešlo mi to, protože jsem se u toho učila psát na počítači, byla jsem poprvé těhotná a myslím si, že Cherryh je na prvotinu hrozně těžká. Vzpomínám si, že jsem se učila formulovat věty a občas ze mě vypadla perla typu – vítr k ní přinesl pach kouře a koně – to musel být hurikán, když nosil koně, co?

U čtenářů jsi zapsána zejména jako dvorní překladatelka knih Williama Kinga. Jak ses k nim dostala?
Žádala jsem o práci v nakladatelství Polaris a náhodou jsem dostala jako prvního Zabíječe draků. Když jsem si knížku přečetla, tak jsem jen nasucho polkla, protože Warhammer má zavedené výrazy, které jsem tehdy neovládala a tápala jsem v tom, co znamenají. Naštěstí nakladatelé fungovali jako poradna. Teprve později jsem se dozvěděla, že někteří kamarádi ze šermu Warhammer hrají, jenže ti taky neporadili – hra používá spoustu anglických slov, a to se v literatuře použít nedá, nebylo by to ke čtení, i když podle názoru hráčů by byly ty jediné přesné a správné…

Čím je Billova gotrekovská série specifická z překladatelského hlediska? Co se ti na příbězích Gotreka a Felixe líbí, a co tě naproti tomu nejvíce irituje?
Občas mě rozčiluje to, že je to zavedený svět a musím se držet už použitých názvů. Musím dodržet třeba dialekt Malakaie Makaissona, který vymyslel někdo jiný, a já bych to třeba řekla jinak. Ale je příjemné, že například název chaotit vymyslel někdo dřív, je to dobrý nápad a líbí se mi.

A co ti tyhle knihy říkají jako čtenářce?
Kdysi dávno jsem četla Vlčí jezdce a Gotrek s Felixem mě zaujali. Pak jsem se s nimi dlouho nesetkala, vlastně až u toho Zabíječe draků. Některé díly se mi líbí moc, obvykle ale ne ty, co se líbí všem ostatním. Já mám třeba ráda většinou neoblíbeného Zabíječe upírů, protože je prostě jiný, a to je mu vytýkáno. Já jsem si tu jinakost naopak užila, a upíři jsou navíc mé oblíbené téma. Kdysi, dávno tomu, jsem viděla film Dracula od Coppoly, což pro mě byl zlom v náhledu na upíry. Zpracování filmu mi připadalo velmi působivé.

Kingův vlastní Terraršský cyklus jsi také dělala ty. Jak se ti překládal a co si o něm myslíš?
Terraršský cyklus se překládal dobře. Spoustu názvů jsme si stvořili s nakladateli sami, nebyly nijak zavedené. Zaujalo mě to, že jsou reáliemi zasazené jakoby do napoleonské doby, což u fantastiky není až tak obvyklé, většinou to spíš bývá fiktivní středověk. Děj měl spád, a hlavně postava lady Asey se zařadila mezi mé oblíbené.

Pomyslné žezlo u Gotreka po Billu Kingovi převzal Nathan Long. Jak vidíš jeho knihy, které jsi zatím měla možnost překládat, tedy Zabíječe orků a Zabíječe lidí?
Jsou jiné. Nedají se srovnávat. Long je scénárista a myslím si, že je to na jeho knihách vidět, děj je víc přímočarý. Přesto si myslím, že jim to nijak neubírá, má dobré nápady (třeba ta scéna s Gotrekem, kterého vezou do útoku na trakaři, ta mi dlouho nemohla zmizet z hlavy). Navíc píše hovorovějším a současnějším jazykem, což se já musím snažit při překladu zachovat, i když mi to někteří vytýkají, že takhle postavy ve fantasy přece nemluví!

Většinou překládáš romány ze světa Warhammeru. Jak na tebe tento navýsost temný svět působí?
Někdy velmi živě, a někdy moc špatně. To záleží na mém rozpoložení. Dokážete si představit, jak se asi překládá knížka, když máte rýmu jako trám a máte vylíčit scénu v chrámu, kde je oltář z hlenu?

Zatím poslední warhammeráckou sérií, kterou děláš, je Malus Temná čepel, což je poněkud drsnější druh čtiva. Čím je dvojka Abnett-Lee specifická?
Jazyk téhle autorské dvojice je pestrý, ale někdy docela spletitý. Svět temných elfů je drsný a násilný, což se někdy v češtině vyjadřuje trošičku hůř než v angličtině.

Co říkáš na Maluse?
Malus je mizera, intrikán a úplně vevnitř trochu zbabělec. Já mám radši kladné postavy, a hlavně chytré postavy, jako je lady Asea z Terrarchů nebo upírka Genevieve. Malus těží ze svého postavení a nijak zvlášť chytrý není. Z knih o Malusovi mám ráda třeba některé vedlejší postavy, například bývalého vraha Arletha Vanna, a mé sympatie má i potměšilý démon Tz´arkan.

Co je podle tvého názoru u překládání nejdůležitější?
Číst. A to hlavně česky. Znalost angličtiny je nezastupitelná, ale znalost češtiny je důležitější. Poslouchat. Jenže tak se nakonec propracujete k tomu, že při sledování televizního seriálu vřeštíte vzteky nad tím, kdo to proboha překládal? Takhle se to přece neříká!

A když jsi nakousla tu četbu, co čteš ty? Jaké knihy se ti líbí?
Můj muž říká, že v případě nouze přečtu i telefonní seznam, jen když to má písmenka. Ale ne, vážně – mám moc ráda Pratchetta, Eddingse, Feista, Morressyho, Lynn Flewelling, Alexandru Pavelkovou a určitě spoustu dalších nevyjmenuju… Ale čtu i jiné žánry, třeba detektivky, v poslední době mám v oblibě případy bratra Cadfaela a sestry Fidelmy, s nadšením jsem přečetla případy soudce Ti, taky mám ráda Agátku Christie – takže detektivy, co mají k dispozici jen logiku. Moc mě zaujaly knížky Fredericka Forsytha. A když mám splín, čtu starou čínskou poezii.

Překládání je poměrně osamělá činnost. Čím to kompenzuješ?
Učím v jazykovce a ve firmách. A poslední tři roky dělám karate, jen tak rekreačně, abych třeba dokázala nepřítele kopnout za ucho. No a taky jsme si na Mikuláše nadělili psí slečnu kavalírka, takže život v osamění a vysedávání doma mi rozhodně nehrozí.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).