Černý arcimág, Světlonoš 1 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Brent Weeks
 |
Gavin Guile je arcimágem, nejmocnějším mužem světa. Je to velekněz a vládce, muž, jehož síla, důvtip a kouzlo udržují jinak vratký mír. Ale arcimágem nebude věčně a Guile ví přesně, kolik života mu ještě zbývá: pět let, během nichž má dosáhnout pěti nemožných cílů. Ale když Guile zjistí, že má syna, narozeného v dalekém království po válce, která mu dopomohla k moci, musí se rozhodnout, jak vysokou cenu je ochoten zaplatit, aby ochránil tajemství, jež by mohlo rozervat jeho svět na kusy.
Tři ťuknutí. Tři šelesty. Tři brány mezi ním a svobodou. Šachta vyplivla vězni do tváře rozlomený bochníček chleba. Chytil ho a téměř se na něj nepodíval. Věděl, že je modrý jako tiché vody hlubokého jezera za časného rána, když na nebi ještě panuje noc a vzduch se ani neopovažuje dotknout vodní hladiny. Bylo těžké zhmotnit tuto modrou tak, aby se do ní nevloudila jiná barva. Horší bylo, že její zhmotňování vězně nudilo, zbavovala ho emocí, udržovala v takovém klidu a harmonii, že se smiřoval i s tímto místem. A on dnes potřebuje oheň nenávisti. Dnes uteče.
Po letech strávených v téhle kobce někdy skoro neviděl barvy, jako by se probudil do světa vymalovaného v šedi. První rok byl nejhorší. Jeho oči, jinak tolik navyklé vnímat drobné rozdíly, tak zběhlé v rozkládání celého světelného spektra, ho začaly zrazovat. Blouznil o barvách. Snažil se je zhmotnit, aby se dostal ze zajetí. Ale představivost nestačila k tomu, aby vytvořil magii; k tomu bylo zapotřebí světla. Skutečného světla. Býval arcimágem, takže si vypomohl jakoukoli barvou mezi ultrafialovou a infračervenou. Sbíral tu trochu tepla z vlastního těla, upíral oči do infračervené a mrštil ji pak proti jednotvárně modrým stěnám.
Jistěže stěny byly zpevněné, aby odolaly tak žalostnému množství tepla. Zhmotnil modrou dýku a řízl se do zápěstí. Tam, kde krev skapala na kamennou podlahu, byla okamžitě zbavena barvy. Příště se pokusí zachytit vlastní krev do rukou a zhmotnit červenou, ale nepovede se mu získat dost barvy, když jediné světlo v cele bylo modré. Nepomohlo ani, když nechal krev stékat na chléb. Přirozeně hnědá barva chlebového těsta byla vždy potřísněna modrou, takže přidáním červené dosáhl jen tmavého, nahnědlého nachového odstínu. A z toho pochopitelně nešlo zhmotňovat. Jeho bratr myslel na všechno. Ostatně jako vždy.
Vězeň se posadil vedle kanálku a začal jíst. Kobka měla tvar koule se zploštělým dnem: stěny a strop měly dokonalý kulovitý tvar, podlaha se neklenula v tak ostrém úhlu, ale přesto se směrem k prostředku svažovala. Stěny byly osvětleny zevnitř a celý povrch vydával stejně zbarvené světlo. Jediný stín v kobce vrhal sám vězeň. Byly zde jen dva otvory: šachta nad ním, z níž na něj padalo jídlo, a jedna stružka, ve které nepřetržitě tekla voda. Tudy měly odtékat jeho tělesné tekutiny, a v kanálku pod ní měl skončit ostatní odpad.
Neměl zde žádné nástroje, žádné náčiní kromě svých rukou a vůle, své věčné vůle. S ní by mohl z modré zhmotňovat cokoli, co chtěl, přestože by se to rozpadlo hned, jakmile by to jeho vůle pustila, a zbyl by jen prach a slabý závan prsti a pryskyřice.
Dnes ale nastane okamžik jeho pomsty, první den svobody. Tento pokus neselže – už o něm odmítal smýšlet jako o „pokusu“ – a má před sebou práci. Vše muselo jít popořadě. Už si nevzpomínal, jestli byl takový vždycky, nebo jestli už je nasáklý modří natolik, že ho od základů změnila.
Klekl si vedle jediné věci v cele, kterou nevytvořil jeho bratr. Jediná mělká prohlubeň v podlaze – jako miska. Nejdříve třel prohlubeň holýma rukama a vtíral do kamene žíravý maz z vlastních konečků prstů tak dlouho, jak si troufl. Zhmožděná tkáň totiž neprodukovala maz, takže musel přestat dřív, než si rozedřel prsty do masa. Přejel dvěma nehty rýhou mezi nosem a tváří, dalšími dvěma mezi ušima a hlavou a nabral více mastnoty. Kdekoli se dala nasbírat mastnota z těla, udělal to a vetřel do prohlubně v podlaze. Ne že by tím způsobil nějakou markantní změnu, ale po dlouhé době se jeho důlek prohloubil tak, že do něj mohl ponořit prst po druhý článek. Jeho věznitel vyskládal pekelné kameny, na nichž bledla barva, do podlahy v pravidelné mřížce. Cokoli, co překročilo jednu z těch čar, ztratilo téměř okamžitě barvu. Ale pekelný kámen byl nehorázně drahý. Jak hluboko asi sahá?
Jestli mřížka zasahovala jen několik palců hluboko do kamene, jeho prsty se můžou každou chvíli prohrabat níže. Svoboda pak nebude daleko. Ale jestli jeho věznitel použil pekelný kámen na jednu stopu hluboko, pak si vězeň sdíral prsty téměř šest tisíc dní pro nic za nic. Zemře tady. Jeho bratr jednoho dne sejde sem dolů, uvidí tu malou prohlubeň – jedinou stopu, kterou po sobě na světě zanechá – a bude se smát. Ten smích mu zazněl v uších a spolu s ním se mu v prsou zažehla jiskřička hněvu. Rozdmýchal tu jiskru a vychutnával si její teplo. Byla dost žhavá na to, aby mu pomohla pohnout se, aby vytvořila protiváhu ke zdejší nesnesitelně klidné, ubíjející modři.
Když skončil, vymočil se do prohlubně. A sledoval, co se stane.
Na malý okamžik projela proklatým modrým světlem zelená, filtrována žlutí jeho moči. Zatajil dech. Čas ubíhal a zelená zůstala zelenou… zůstala zelenou. U Orholama, on to dokázal. Dostal se dostatečně hluboko. Zlomil moc pekelného kamene!
A pak zelená zmizela. Přesně za dvě vteřiny jako každý den. Bezmocně vykřikl, ale i jeho bezmoc byla příliš slabá a výkřik byl spíš ujištěním, že ještě něco slyší, než projevem zloby.
Přesto z toho přicházel o rozum. Poklekl vedle prohlubně. Bratr z něj udělal zvíře. Psa, který si hraje s vlastními výměšky. Ale tenhle pocit už byl příliš otřepaný a zakoušel ho potolikáté, že z něj nemohl načerpat opravdové teplo. Za šest tisíc dní už byl natolik ponížen, že vůči tomu necítil nelibost. Ponořil obě ruce do moči a začal s ní třít prohlubeň tak, jak to dělal svou mastnotou. I když zbavena veškeré barvy, byla to pořád moč. Měla v sobě kyseliny. Měla by rozrušit pekelný kámen rychleji než kožní maz sám o sobě.
Nebo by moč mohla neutralizovat maz. Možná že den svého útěku tímhle jen oddaluje. Neměl tušení. A to ho právě přivádělo k šílenství, nikoli to, že musí máčet prsty do teplé moči. Stačilo.
Vyšplíchl tekutinu z prohlubně a tu osušil smotkem modrých hadrů: svým oblečením, polštářem, nyní načichlým močí. Žil s tím pachem tak dlouho, že už ho to ani neobtěžovalo. Nezáleželo na tom. Šlo jen o to, že prohlubeň musela do zítřka vyschnout, aby se mohl pokusit znovu.
Další den, další neúspěch. Zítra vyzkouší infračervenou. Od posledního pokusu s ní uplynula dlouhá doba. Snad se z něj již zotavil. Měl by na to mít dost sil. Když už nic jiného, tak ho bratr naučil, jak silný ve skutečnosti je. A možná právě kvůli tomu nenáviděl Gavina úplně nejvíc. Byla to však nenávist stejně chladná jako jeho cela.
- Brent Weeks: Černý arcimág (Světlonoš 1)
- Fantom Print, 2013
- překlad: Petra Kubašková
- obálka: Lubomír Kupčík
- 512 stran
