Nastal Zlatý věk pirátství a Nový svět volá. Edward Kenway – drzý mladý syn obchodníka s vlnou, snící o zlatě – nedokáže odolat vábení života plného slávy na moři. Když je přepadena usedlost jeho rodiny, zdá se, že nastala vhodná chvíle k útěku, a Kenway se brzy proslaví jako jeden z nejnebezpeč­nějších bukanýrů své doby. A když začnou na povrch vyplývat důkazy o děsivém spiknutí, které ohrožuje vše, co je mu drahé, Kenway nedokáže odolat touze po odplatě. Ocitá se tak přímo uprostřed spiknutí a zrady, vtažen do prastaré bitvy mezi asasíny a templáři.

Každopádně jsem si zjistil, kde se bude Caroline jednoho slunečného odpoledne nacházet. Jak? No, dalo by se říct, že jsem si vybral jeden dloužek. Vzpomínáte si na Rose, komornou, kterou jsem pomohl zachránit před osudem horším než smrt? Připomněl jsem jí to, když jsem ji jednoho dne sledoval z Hawkins Lane na trh, kde s košíkem v ohbí lokte procházela mezi stánky, umně se vyhýbala pokřikujícím kupcům a já dostal šanci představit se.

Ovšemže mě nepoznala.

„Vím jistě, že vás neznám, pane,“ řekla trochu zaskočeně a očima těkala všemi směry, jako by se bála, že z uličky mezi stánky vyskočí její zaměstnavatelé.

„No, já vím přesně, kdo jsi, Rose,“ řekl jsem. „To mě kvůli tobě zmlátili minulý týden před Auld Shillelagh. Byla jsi sice namol, určitě si ale pamatuješ svého dobrého samaritána, ne?“

Zdráhavě kývla. A ano, možná není právě džentlmenské využít takto žoldáckým způsobem neštěstí mladé dámy k… no, nezašel bych tak daleko, abych řekl vydírání, přinejmenším ale k tomu, abych z ní vypáčil informace. Byl jsem poblázněný, a protože jsem neuměl psát, rozhodl jsem se, že setkání tváří v tvář s Caroline bude nejlepším způsobem, jak získat její srdce.

Přece dokážu vymámit z jalové krávy tele, ne? No, zabíralo to na obchodníky a občas i na nějakou tu mladou ženu v hospodě. Tak proč ne na někoho urozeného?

Od Rose jsem zjistil, že se Caroline ráda prochází v úterý odpoledne bristolským přístavem. S rychlým pohledem vlevo a vpravo mě však varovala, že bych si měl dát pozor na pana Hagueho. Na něj a na jeho sluhu Wilsona. Podle Rose si pan Hague dělal na Caroline velký zálusk a hlídal ji.

A tak jsem se postaral, abych následující dopoledne vyrazil do města. Co nejrychleji jsem se zbavil zboží a zamířil do přístavu. Vzduchem se tam nesl pach mořské soli, hnoje a vřící smůly, křik racků a neustálé povykování těch, kdo v docích pracovali: námořníků, kteří na sebe hulákali při vykládání a nakládání lodí, jejichž stěžně se pohupovaly ve vánku.

Pochopil jsem, proč se tu Caroline líbí. V přístavu to žilo. Od mužů s koši plnými čerstvých jablek nebo s bažanty pověšenými na provazech kolem krku přes kupce, kteří jen nosili koše na břeh a pokřikovali na posádky, až po ženy s látkami, které se snažily námořníky přesvědčit o výhodné koupi. Byly tu i děti, které prodávaly kytky nebo dříví na podpal, nebo běhaly mezi nohama námořníků a vyhýbaly se kupcům, skoro stejně anonymní jako psi, kteří se plížili podél přístavních zdí a čenichali kolem hromad odpadků a hnijícího jídla, které tam byly včera vymeteny.

A mezi všemi těmi lidmi byla Caroline s mašlí na čepci, slunečníkem přes rameno a s Rose, jež šla v uctivé vzdálenosti několika kroků za ní, a vypadala jako skutečná dáma. Přesto jsem si všiml – držel jsem se zatím dál a čekal na správnou chvíli – že nepohlížela na ruch okolo sebe shůry, což dozajista mohla. Nezavítala sem z chlípného zájmu. Z jejího chování jsem poznal, že stejně jako já miluje život ve všech jeho podobách. Napadlo mě, jestli taky občas hledí na třpytící se moře, na něžně se kolébající stěžně lodí, na racky letící tam, kde začíná svět, a přemýšlí, jaké příběhy by mohly vyprávět obzory?

Jsem romantik, pravda, nejsem ale romantický blázen, a ode dne před hospodou mě nejednou napadlo, jestli má sílící náklonnost ke Caroline není jen výplodem mé mysli. Koneckonců mě zachránila. Jak jsem se ale procházel přístavem, znovu jsem jí propadl.

Očekával jsem, že si s Caroline promluvím v oděvu chovatele ovcí? Jistěže ne. Opatřil jsem si šaty na převlečení a špinavé boty vyměnil za střevíce se stříbrnými přezkami, oblékl si hezké bílé punčochy a tmavé spodky, košili jsem schoval pod čistě vypraný kabátec a rezavě hnědý klobouk nahradil třírohým, který ladil s kabátcem. Mohu říct, že jsem vypadal jako skutečný džentlmen: byl jsem mladý, pohledný a sebevědomý, syn váženého kupce. Kenway, to jméno něco znamenalo (navzdory mým snahám pošpinit ho). A taky jsem si s sebou vzal mladého rošťáka jménem Albert, kterému jsem zaplatil, aby pro mě něco udělal. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, co jsem po něm chtěl: měl mi pomoct na krásnou Caroline zapůsobit. Když jsem pak uzavřel obchod s prodavačkou květin, měl jsem všechno potřebné.

„Dobře, pamatuješ si plán?“ zeptal jsem se Alberta, který ke mně vzhlédl zpod klobouku. Jeho oči byly mnohem starší, než byl jeho skutečný věk, a tvářil se znuděně, jako by už všechno viděl a slyšel.

„Správně, kamaráde, dáš tu kytičku tamté krásné dámě. Zastaví se a poví ti: ‚Ach, mladíku, proč mi dáváš ty květiny?‘ A ty ukážeš sem.“ Ukázal jsem na místo, kde jsem plánoval stát pyšný jako páv. Caroline mě buďto pozná, nebo aspoň bude chtít tajemnému ctiteli poděkovat a požádá Alberta, aby mě pozval blíž, načež použiju svůj šarm.

„Co z toho kápne mně?“ zeptal se Albert.

„Co z toho kápne tobě? Co třeba to, že ti nedám za uši?“

Ohrnul ret. „Co kdybys skočil z mola?“

„Dobrá,“ řekl jsem a uznal porážku, „dostaneš půlpenci.“

„Půlpenci? Na nic lepšího se nezmůžeš?“

„Vlastně nezmůžu, kamaráde, a protože chci, abys jen prošel přístavem a předal krásné ženě květiny, je to ta nejsnadněji vydělaná půlpence, jakou kdy získáš.“

„Nemá s sebou nápadníka?“ Albert natáhl krk a rozhlédl se.

Brzy se samozřejmě ukázalo, proč se Albert ptal na Carolinin doprovod. V tu chvíli jsem ale jeho zájem považoval za obyčejnou zvědavost. Plané řeči. A tak jsem mu řekl, že ne, nemá, dal jsem mu kytku a půlpenci a poslal ho za ní.

Teprve když se za ní vydal, všiml jsem si, že drží něco v ruce, a uvědomil jsem si, jakou chybu jsem udělal.

Byl to malinký nožík a oči upíral na její paži, ze které jí na stuze visela kabelka.

Ach bože, uvědomil jsem si. Zloděj. Mladý Albert byl zloděj.

„Ty malý prevíte,“ zašeptal jsem a vyrazil za ním.

V tu dobu už byl v půli cesty k ní, a protože byl malý, proplétal se davem mnohem rychleji. Viděl jsem Caroline, která si vůbec nebyla vědoma hrozícího nebezpečí – nebezpečí, které jsem na ni nechtěně seslal já.

Další, čeho jsem si všiml, byli tři muži, kteří rovněž mířili ke Caroline. Znal jsem je: byli to Matthew Hague, jeho vyzáblý písař a strážce Wilson. Uvnitř jsem se přikrčil. A ještě víc, když jsem uviděl, jak Wilson zatěkal pohledem mezi Caroline a Albertem. Byl fakt dobrý. Během jediného úderu srdce odhadl, co se stane.

Zastavil jsem se. Na vteřinu jsem zůstal úplně ochromený a nevěděl jsem, co mám dělat.

„Hej,“ křikl Wilson a jeho drsný hlas prořízl nekonečný vřískot, mluvení a pokřikování.

„Hej, ty!“ Vyrazil kupředu, Albert už ale byl na místě, téměř nemožně rychlým a plynulým pohybem přeřízl stuhu na Carolinině kabelce a hedvábná taštička mu spadla do ruky.

Caroline si krádeže nevšimla, čeho si ale všimnout musela, byla obrovská postava Wilsona, který se k ní řítil, a překvapeně vykřikla, když se prosmýkl okolo a drapl Alberta za ramena.

„Tenhle malý darebák má něco, co patří vám, slečno,“ zařval Wilson a zatřásl Albertem tak silně, že hedvábná taštička spadla na zem. Pohlédla na kabelku, pak na Alberta.

„Je to pravda?“ zeptala se, třebaže měla důkaz přímo před očima, vlastně ležel na hromádce kobylinců přímo u jejích nohou.

„Zvedni to, zvedni to,“ pobízel Hague hubeného společníka, protože i když sotva dorazil, choval se, jako by mladíka s nožem chytil on, ne jeho šest a půl stopy vysoký strážce.

„Uděl tomu darebákovi lekci, Wilsone.“ Hague zamával rukou, jako by se snažil rozptýlit pronikavě páchnoucí pšouk.

„S radostí, pane.“

Pořád jsem mohl zmizet. Wilson Alberta pevně držel, chlapec ale obrátil vyděšené oči ke mně, a když se naše pohledy setkaly, prosebně se na mě zadíval.

Zaťal jsem zuby. Ten malý parchant, chystal se zničit všechny mé plány, a teď žebral o pomoc. Taková drzost.

Pak mu ale Wilson, který ho držel zezadu za krk, zasadil ránu pěstí do břicha a tím to pro mě skončilo. Ovládl mě stejný pocit nespravedlnosti jako tehdy v hospodě a během vteřiny jsem se začal prodírat davem Albertovi na pomoc.

„Hej,“ zavolal jsem. Wilson se ke mně otočil, a přestože byl vyšší než já a mnohem ošklivější, právě jsem ho viděl uhodit dítě a pěnila ve mně krev. Nebyl to sice právě džentlmenský úder, neznal jsem ale rychlejší a čistší způsob, jak vyřadit muže z boje, zažil jsem ho na vlastní kůži, a dokonce ho v minulosti i sám použil. Zaútočil jsem kolenem a nabral ho do koulí tak rychle a tvrdě, že v jednu chvíli byl Wilson obrovský vrčící rváč připravený k útoku, a vzápětí už kvílel, držel se rukama za rozkrok a svíjel se na zemi.

Zatímco Matthew Hague pobouřeně ječel, chytil jsem Alberta. „Omluv se dámě,“ přikázal jsem mu a pohrozil mu prstem.

„Promiňte, paní,“ poslechl Albert.

„A teď padej,“ řekl jsem a ukázal na přístav. Další výzvu nepotřeboval a během vteřiny byl pryč, načež Matthew Hague začal protestovat ještě hlasitěji, a já děkoval Bohu, že aspoň Albert byl pryč a nemohl mě potopit.

Uchránil jsem Alberta před ošklivým výpraskem, moje vítězství ale trvalo jen krátce. Wilson se zvedl zpátky na nohy, a třebaže ho koule musely děsivě bolet, zdálo se, že necítí nic kromě zuřivosti. A byl rychlý, než jsem totiž stačil zareagovat, už mě držel. Snažil jsem se vykroutit, sehnul jsem rameno a udeřil ho pěstí do bránice, neměl jsem ale dost síly a on mě zablokoval tělem. Bručel uspokojením i námahou, když mě vlekl přístavem a lidi před ním prchali. Ve férovém souboji bych měl šanci, on ale využil nadřazenou sílu a rychlost, kterou mu propůjčil vztek, a v následující chvíli už jsem kopal nohama do vzduchu, jak mě shodil dolů z mola.

No, vždycky jsem se chtěl vydat na moře. Za zvonění smíchu v uších jsem následně připlaval k nejbližšímu provazovému žebříku a začal šplhat nahoru. Caroline, Rose, Hague a jeho dva muži byli pryč; někdo mi podal ruku, aby mi pomohl nahoru.

„Tady, kamaráde, chyť se,“ řekl hlas. Vděčně jsem vzhlédl a chystal se samaritánovy ruky chopit, zjistil jsem ale, že se na mě z mola šklebí Tom Cobleigh.

„No, co jeden nevidí, když vyrazí ven bez muškety,“ řekl a já nemohl nic dělat, když mě praštil pěstí do obličeje a svrhl mě z provazového žebříku zpátky do vody.

• Oliver Bowden: Černá vlajka (Assassin’s Cre­ed 6)
• Fantom Print, 2014
• překlad: Kateřina Niklová
• obálka: Ubisoft