Černá vlajka, Assassin’s Creed 6, Oliver Bowden
 |
Nastal Zlatý věk pirátství a Nový svět volá. Edward Kenway – drzý mladý syn obchodníka s vlnou, snící o zlatě – nedokáže odolat vábení života plného slávy na moři. Když je přepadena usedlost jeho rodiny, zdá se, že nastala vhodná chvíle k útěku, a Kenway se brzy proslaví jako jeden z nejnebezpečnějších bukanýrů své doby. A když začnou na povrch vyplývat důkazy o děsivém spiknutí, které ohrožuje vše, co je mu drahé, Kenway nedokáže odolat touze po odplatě. Ocitá se tak přímo uprostřed spiknutí a zrady, vtažen do prastaré bitvy mezi asasíny a templáři.
Potkal jsem ji v Auld Shillelagh, v hospodě na půl cesty mezi Hathertonem a Bristolem, která se stala mojí pravidelnou zastávkou, a někdy v létě, když matka s otcem doma dřeli a stříhali ovce a já jezdil do města častěji, jsem se tu zastavil dokonce několikrát denně.
Přiznávám, že jsem si jí napřed nevšiml, což u mě nebylo obvyklé, byl jsem pyšný na to, že jsem přesně věděl, kde se v okolí nachází všechny mladé krasavice, a kromě toho nebylo Shillelagh místo, kde byste pěknou ženu čekali. Ženu ano. Jistý druh ženy. Tahle byla ale jiná: byla mladá, asi mého věku, a na sobě měla bílý čepec a šaty. Vypadaly velmi domácky.
Mě ale neupoutal její oděv, nýbrž silný hlas, který se k jejímu vzhledu vůbec nehodil. Seděla u stolu se třemi muži, všichni byli starší než ona, a já je hned poznal: byli to Tom Cobleigh, jeho syn Seth a Julian Kdovíjak, nepamatoval jsem si jeho příjmení, ale pracoval s nimi. V minulosti jsme spolu prohodili několik slov, na rány ale zatím nedošlo – patřili k lidem, kteří na mě hleděli shůry a měli mě asi stejně rádi jako já je, což znamená velmi málo. Předkláněli se na židlích a upírali na dívku chlípné, vlčí oči, které prozrazovaly jejich temné úmysly, třebaže se usmívali, bušili do stolu a pobízeli ji, aby vypila korbel piva až do dna.
Ne, nevypadala jako jedna z žen, které hospodu obyčejně navštěvovaly, zjevně ale byla odhodlaná chovat se tak. Korbel byl skoro stejně velký jako ona, a když ho vypila, hřbetem ruky si utřela ústa a zabušila s ním o stůl. Muži zajásali, dožadovali se, aby si dala další, a určitě je těšilo, že na stoličce lehce vrávorala. Asi nemohli uvěřit svému štěstí. Taková krasavice.
Díval jsem se, jak dívka pije a oni jásají nad jejím úspěchem, když ale korbel vyprázdnila, utřela si ústa a zavrávorala ještě silněji, vyměnili si pohledy. Jako by říkali: Hotovo.
Tom a Julian vstali, aby ji, jak tvrdili, doprovodili ke dveřím, protože toho hodně vypila, tak co kdyby ji doprovodili domů?
„Do postele,“ uculil se Seth přesvědčený, že svá slova tiše zamumlal, slyšela ho ale celá hospoda. „Uložíme vás do postele.“
Pohlédl jsem na hospodského, který sklopil oči a vysmrkal se do zástěry. Host u baru kousek ode mě se odvrátil. Parchanti. Napadlo mě, že jsem stejně dobře mohl požádat o pomoc kočku; a tak jsem si povzdychl, praštil korbelem o pult, slezl ze stoličky a následoval Cobleighe ven na silnici.
Když jsem vyšel z tmavé hospody do jasného slunečního svitu, zamrkal jsem. Můj vůz se pekl na slunci; hned vedle stál druhý, který, jak mi došlo, patřil Cobleighovým. Na opačné straně silnice se nacházela usedlost s dvorem, dům ale stál daleko a po majiteli nebylo ani vidu, ani slechu. Byli jsme tu sami, jen já, Cobleighovi, Julian a samozřejmě dívka.
„No, Tome Cobleighi,“ řekl jsem, „co člověk nevidí za krásného odpoledne. Třeba to, jak se se svými poskoky naliješ a ubohou, bezbrannou holku opiješ ještě víc.“
Dívka se nahrbila, když Tom Cobleigh pustil její paži, obrátil se ke mně a zvedl prst.
„Ty se do toho nepleť, Edwarde Kenwayi, ty mladý budižkničemu. Jsi stejně ožralý jako já a i tvoje morálka už dávno vzala za své. Nepotřebuju, aby mě někdo jako ty poučoval.“
I Seth s Julianem se otočili. Dívka byla úplně mimo, jako by už její mysl usnula, přestože tělo bylo pořád vzhůru.
„No,“ usmál jsem se, „možná nemám žádnou morálku, Tome Cobleighi, nepotřebuju ale lít holce do krku pivo, než si ji vezmu do postele, a už vůbec nepotřebuju, aby mi s tím další dva chlapi pomáhali.“
Tom Cobleigh zrudl. „Ty malý drzoune. Naložím ji na vůz a vezmu domů.“
„Nepochybuju o tom, že máš v úmyslu naložit ji na vůz a vzít domů. Starosti mi dělá to, co s ní plánuješ udělat mezi tím.“
„To ti dělá starosti? Starosti ti bude dělat přeražený nos a zlomená žebra, jestli si nezačneš hledět svého.“
Zamžoural jsem na silnici obrostlou stromy, které se na slunci zlatě a zeleně leskly, a v dálce jsem zahlédl na koni osamělou postavu, tetelící se a nejasnou.
Udělal jsem krok vpřed, a pokud jsem se předtím choval vřele nebo pobaveně, nyní už ne, mé pobavení zmizelo. Když jsem promluvil, zněl můj hlas tvrdě.
„Nech tu holku být, Tome Cobleighi, nebo za sebe neručím.“
Muži si vyměnili pohledy. V jistém ohledu mě poslechli. Pustili ji a dívka si skoro vděčně sedla na paty, položila ruku na zem a zvedla k nám kalné oči, vůbec nevnímala, že o ní mluvíme.
Já si zatím měřil Cobleighovy a zvažoval šance. Porval jsem se někdy se třemi chlapi najednou? No, ne. Protože v přesile tři na jednoho se nerveš, nýbrž dostáváš nakopáno. Ale no tak, Edwarde Kenwayi, řekl jsem si. Ano, byli sice tři, ale jeden byl Tom Cobleigh, který už nebyl žádný mladík, byl asi stejně starý jako můj otec. Dalším byl Seth Cobleigh, Tomův syn. Pokud si umíš představit člověka, který by pomohl otci opít mladou dívku, pak asi tušíš, jaký člověk Seth Cobleigh byl, odporná lasička, která spíše uteče z bitky s mokrými kalhotami, než aby zůstala a bojovala. A navíc byli všichni opilí.
Na druhou stranu jsem byl opilý i já. A navíc měli na své straně Juliana, který se o sebe uměl postarat, napovídal to jeho vzhled.
Dostal jsem ale jiný nápad. Osamělý jezdec v dálce. Pokud se mi podaří Cobleighovy zdržet, než dorazí, situace by se mohla změnit v můj prospěch. Pokud byl jezdec dobrý člověk, určitě zastaví a pomůže mi.
„No, Tome,“ řekl jsem, „jsi ve výhodě, to je jasné, nedokázal bych se ale podívat matce do očí, kdybych tobě a tvým poskokům dovolil to hezké děvče unést.“
Pohlédl jsem na silnici, osamělý jezdec se blížil. No tak, pomyslel jsem si. Necourej se.
„Takže,“ pokračoval jsem, „i kdybych měl skončit zkrvavený ve škarpě a vy si tu holku měli přece jen odvést, i tak udělám všecko, co budu moct, abych vám to ztížil. A možná vás pošlu pryč s monoklem nebo bolavými koulemi.“
Tom Cobleigh si odplivl a zadíval se na mě vrásčitýma, přimhouřenýma očima. „Skončil jsi? Nebo tam budeš celý den jen stát a prázdně tlachat? Protože čas nečeká na nikoho…“ Zle se zakřenil. „Musím navštívit nějaké lidi, postarat se o nějaké věci.“
„Jo, v tom máš pravdu, a čím déle budeš čekat, tím větší je šance, že ta ubohá holka vystřízliví, je to tak?“
„Poslyš, Kenwayi, tvoje žvanění už mě unavuje.“ Otočil se k Julianovi. „Co kdybychom tomu malému parchantovi udělili lekci? Ach, a ještě jedno, Kenwayi. Nejsi hoden ani toho, abys svojí matce pucoval boty, jasné?“
To mě tvrdě ranilo, nebojím se to přiznat. Fakt, že se někomu, jako byl Tom Cobleigh, který měl morálku vzteklého psa a polovinu jeho inteligence, podařilo sáhnout mi do duše, jako by moje vina byla otevřená rána, strčit do ní palec a způsobit mi ještě větší bolest, no, rozhodně to zesílilo mé odhodlání, když už nic jiného.
Julian vypjal hruď, zavrčel a vykročil. Dva kroky ode mě zvedl pěsti, sehnul pravé rameno a rozmáchl se. Nevím, s kým se Julian obyčejně rval, musel to ale být někdo míň zkušený než já, to bylo jisté, protože já už si všiml, že je pravák, a kromě toho nemohl dát své úmysly víc najevo, ani kdyby chtěl.
Zvířil jsem mračno prachu, když jsem lehce uhnul, ostře zvedl pravačku a nabral ho pod bradu. Vykřikl bolestí, a kdyby proti mně stál jen on, bylo by po boji, vzápětí na mě ale skočil Tom Cobleigh. Všiml jsem si ho koutkem oka, nestačil jsem ale zareagovat, a on mi tak uštědřil ránu klouby do spánku.
Lehce jsem zavrávoral a ohnal se, abych útok odrazil, pěstmi jsem přitom mával divočeji, než se mi líbilo. Doufal jsem, že se mi poštěstí a zbavím se aspoň jednoho z nich, abych vyrovnal naše šance. Žádný z mých úderů ale nezasáhl cíl, protože Tom ucouvl a Julian se zatím děsivě rychle vzpamatoval a znovu se na mě vrhl.
Pravačkou mě trefil do brady, roztočil mě a já ztratil rovnováhu. Srazil mi klobouk, vlasy mi spadly do očí a byl jsem úplně mimo. A hádej, kdo do mě začal kopat? Ten červ Seth Cobleigh, který zároveň hlasitě povzbuzoval otce a Juliana. Malý parchant, ten ale měl štěstí. Nakopl mě do břicha, a protože už jsem vrávoral, zakopl jsem a spadl.
Nejhorší, co tě může v bitce potkat, je pád. Jakmile se ocitneš na zemi, je po všem. Přes jejich nohy jsem viděl osamělého jezdce, který se nyní stal mojí jedinou šancí na záchranu, možná na přežití. Z toho, co jsem viděl, mi ale pokleslo srdce. Na koni neseděl muž, žádný kupec, který by mi přispěchal na pomoc. Ne, jezdcem byla žena. Seděla na koni obkročmo, ne bokem, přesto bylo vidět, že je to dáma. Na hlavě měla čepec a na sobě světlé letní šaty, a to poslední, co mě napadlo, než mi Cobleighovi zakryli výhled a začali do mě kopat, bylo, že je krásná.
No a? Krása mě nezachrání.
„Hej,“ slyšel jsem. „Vy tři. Hned toho nechte.“
Otočili se k ní, smekli klobouky a postavili se tak, aby na mě, který jsem ležel na zemi a kašlal, neviděla.
„Co se tu děje?“ uhodila na ně. Podle hlasu jsem poznal, že je mladá, a i když nebyla šlechtična, rozhodně měla vychování – určitě tedy nebyla na cestách sama?
„Jenom jsme učili tady toho mladíka dobrým způsobům,“ zachraptěl Tom Cobleigh udýchaně. Ukopat mě napůl k smrti bylo vysilující.
„Na to není potřeba tří mužů, ne?“ odvětila. Konečně jsem ji uviděl a zjistil, že je ještě krásnější, než jsem si původně myslel, jak se tak mračila na Cobleighovy a Juliana, kteří tu stáli jako zpráskaní psi. Sesedla. „A navíc, co to provádíte s tou mladou dívkou?“ Ukázala na opilé děvče, které sedělo otupěle na zemi.
„Ach, madam, promiňte, je to naše mladá přítelkyně, která toho moc vypila,“ řekl Seth.
Tvář dámy potemněla. „Rozhodně to není vaše přítelkyně, je to moje komorná, a jestli ji nedostanu zpátky domů, než si matka všimne, že zmizela, přijde o práci.“
Významně pohlédla z jednoho muže na druhého. „Znám vás mužské, a asi dobře chápu, o co tu jde. Teď necháte toho mladíka být a půjdete si po svém, jinak si na vás budu stěžovat.“
Julian a Cobleighovi vylezli s mnoha poklonami a za hlasitého šoupání nohou na vůz a odjeli. Žena zatím poklekla a oslovila mě. Její hlas se změnil, mluvila tiše a ustaraně. „Jsem Caroline Scottová, moje rodina žije v Hawkins Lane v Bristolu, dovolte, abych vás tam vzala a ošetřila vám rány.“
„Nemůžu, má paní,“ řekl jsem, posadil se a pokusil se zakřenit. „Čeká mě práce.“
Vstala a zamračila se. „Chápu. Odhadla jsem situaci správně?“
Zvedl jsem klobouk ze země a ometl ho. Byl ještě víc ošoupaný. „Ano, má paní.“
„Pak vám dlužím dík, a stejně tak i Rose, až vystřízliví. Je to svéhlavá dívka a není s ní zrovna lehké pořízení, nechci ale, aby za svoji zbrklost zaplatila.“
V tu chvíli jsem se rozhodl, že je anděl. A když jsem jim pomohl nasednout na koně, Caroline přitom držela Rose, která se opile kolébala, před sebou, něco mě napadlo.
„Mohl bych vás znovu vidět, má paní? Abych vám mohl náležitě poděkovat, až budu vypadat víc k světu?“
Lítostivě na mě pohlédla. „Obávám se, že otec by nesouhlasil,“ řekla, švihla otěžemi a odjela.
Ten večer jsem seděl pod střechou chalupy a ve svitu zapadajícího slunce jsem hleděl na pastviny, které se vlnily okolo farmy. Obyčejně bych přemýšlel jak uniknout své budoucnosti.
Ten večer jsem ale myslel na Caroline. Caroline Scottovou z Hawkins Lane.
- Oliver Bowden: Černá vlajka (Assassin’s Creed 6)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Kateřina Niklová
- obálka: Ubisoft
