Vélin Al Sorna, obávaný bojovník, se loučí. Předtím ho však čeká ještě jedno poslední dobrodružství; souboj, který byl předurčen. Prorok a falešný bůh musí být i se svými následovníky poražen. Jenže cesta je dlouhá a výsledek nejistý. A podobně nejistí budou zřejmě i čtenáři, zejména ti, kteří mají zkušenosti s konci Ryanových ság!

Anthonyho Ryana už mohou milovníci fantasy (a vlastně i steampunku) nějaký ten pátek znát a obdivovat – vždyť Píseň krve je dodnes doporučována pravověrnými milovníky fantastiky jako žánrová pecka, i když vyšla již v roce 2014. O této knize mluvíme tak trochu záměrně, protože aktuální dvoudílná série Čepel krkavce navazuje na trilogii Stín krkavce, ve které jste se mohli s Vélinem Al Sornou setkat poprvé, a jejíž je Píseň krve prvním dílem.

Ano, tentokrát je celý příběh rozdělen pouze do dvou dílů/knih, a Anthony Ryan se nechal slyšet, že touto knihou se s oblíbeným hrdinou nadobro rozloučí. Než však Vélin pověsí své zbraně na hřebík, ještě pro ně v Černé písni najde spoustu využití.

Lépe, ale…

Předchozí kniha, Volání vlka, pomyslný restart série, vlil doslova novou krev do žil hrdiny, který u mnoha čtenářů díky neslanému nemastnému závěru předchozí série poztrácel spoustu bodů. Napodruhé však Ryan udělal vše dobře – přesunul hrdinu na nový kontinent s novými pravidly hry, nechal ho zachraňovat svoji dávnou lásku a čelit zmetkovi, který si myslí, že je bůh a buduje armádu svých věrných. V mnoha ohledech klasika vsázející na prověřený námět, postupy vyprávění a držící se toho nejlepšího z žánru meč a magie. Ryan je navíc velmi schopný vypravěč, takže lze říci, že získal opět zájem čtenářů, a vrátil Al Sornovi trochu lesku.

Ve velmi podobném duchu se nese i Černá píseň. Děj pokračuje tam, kde skončil v předchozí knize, a nemění se ani ostatní věci. Opět prožijete velké dobrodružství spějící k závěrečnému střetnutí. Snad jediniu změnu představuje fakt, že hlavní hrdina a jeho nepočetný doprovod jsou v rolích štvanců a po většinu knihy se schovávají, utíkají a bojí se (občas nepříliš přesvědčivě) o své životy. Přitom se však učí, objevují a odhalují, takže i jejich „pasivní“ role má svůj smysl a opodstatnění.

Mezi novinky také patří, že Al Sornovi se vrátil jeho dar – píseň krve. Jenže ta jeho je černá, temná. Nejlépe ji přirovnat k berserku – v bojovém zápalu touží zabít vše, co se hýbe. S „novou“ verzí písně však Vélin není spokojen a snaží se požehnání (nebo snad prokletí?) bránit, utlumit ho a naučit se ho ovládat. Nechce se změnit v nelítostnou bestii, chce zůstat člověkem a udržet si své morální zásady. Ale i tahle snaha něco stojí.

Pohled z druhé strany

Ačkoli většinu příběhu sledujeme z pohledu Vélina, podíváme se i do druhého tábora. Podobně jako v předchozí knize se totiž i v nachází Černé písni pasáže psané kurzivou zachycující dění pohledem Obvara, pobočníka Al Sornova největšího protivníka, samozvaného boha Kehlbranda. Opět – v autorových knihách nic originálního, ale příběh to značně oživí, a navíc se jedná v podstatě o paralelní dějovou linii.

Tím se dostáváme k Achilově patě Ryanových knih, respektive ság. Ano, mluvíme o závěru. Zatímco Obvarův příběh končí možná až moc „šťastně“ po tom všem, co se uděje, epická závěrečná bitva mezi vlkem a lvem, která byla předpovězena a musí zkrátka přijít, je… taková nijaká. Už to sice není okatá snaha sfouknout závěr příběhu na pár řádcích, ale pořád nenaplňuje čtenářova očekávání vzbuzená předchozím dějem. Díky tomu se Čepel krkavce přesunuje z kategorie „ten konec to totálně pohřbil“ do kolonky „bylo to fajn, ale něco tomu prostě chybělo“. I ta epika už se nesměle hlásí o slovo, ale dalo se z toho vytřískat o něco víc.

Rozhodně se nesluší zakončit recenzi takhle rozporuplně. Takže: pokud se čtenář bude ohlížet za celou sérií Čepel krkavce, musí uznat, že Ryan je talentovaný vypravěč a dokázal postavu Vélina Al Sorny restartovat se ctí. Děje se toho spousta, příběh má hlavu a patu, soustředí se víceméně jen na postavu hlavního hrdiny, tudíž drží směr a není roztříštěný. Zkrátka, vše je dobře, zápletka nepřekvapí ale styl vyprávění vás udrží u stránek, a díky tomu samotný slabší závěr nepředstavuje až takový problém. Smysl dává, a ačkoli můžeme mít připomínky, převládne po dočtení dobrý pocit ze zábavného a svižného dobrodružství. Možná se přidají i spekulace ohledně otevřených vrátek a definitivním loučení s autorovým oblíbeným hrdinou, ale to už je úplně jiná píseň než ta Černá.

• Anthony Ryan: Černá píseň (Čepel krkavce 02)
• Host, 2021
• Překlad: Jakub Němeček
• 557 stran, 459 Kč (v e-shopu Fantasye již za 413 Kč)