Brandon Sanderson, Elantris, škola recenzentů 2
 |
Škola recenzentů 2
Brandon Sanderson: Elantris
autor: Carlos
K městské fantasy jsem vždy přistupoval velmi rozpačitě. Pokud nepočítám sérii Zeměploch, pak mě téměř žádné (á) z nich neoslovilo (a). Přesto jsem se rozhodl překonat a sáhl jsem, po doporučení známého, po Elantris. Snad se na mě nikdo nebude zlobit, když už takhle na začátku prozradím, že to byla volba vynikající! (Typicky fanouškovský úvod, čtenáře nezajímá, jestli má recenzent městskou fantasy rád, nebo ne, vynechal bych, že si recenzent knihu přečetl na doporučení známého. Mimochodem, Elantris zcela určitě není městská fantasy, ale klasická high fantasy. A Zeměplocha také primárně ne. Městská fantasy není automaticky ta, která se odehrává ve městě.)
Příběh se odehrává v království Arelon (,) konkrétně ve městě Kae, jež je součástí světa, který autor sám navrhl (Použil bych termín vymyslel, navrhl je spojeno spíš s prací architekta, ne spisovatele; navíc z dalšího kontextu vyplývá, že autorův svět se vyhýbá typickým klišé fantasy literatury, což je podstatnější informace než to, že si svět autor navrhl-vymyslel – to dělá většina spisovatelů, formulace proto ve výsledku vyznívá neobratně a použil bych jenom vhodně upravenou pasáž ze závorky o originalitě) (budiž mu k dobru přičtena originalita), nesetkáme se tedy se žádnými elfy, trpaslíky, gobliny a podobnou havětí, pouze s lidmi rozdílných ras. Království se zmítá v mnoha problémech (Potýká s mnoha problémy, aby tvar dotyčných problémů za pomlčkou byl jazykově správný.) – nemocí jménem Shaod, která promění lidi v jakési inteligentní zombie, s nadutým králem (,) zároveň bývalým obchodníkem, s invazními tendencemi sousedního království ovládaného fanatickou náboženskou sektou atd.
Sledujeme příběh prostřednictvím tří postav. Arelonského prince Raodena, který byl nakažen Shaodem a jako každý takový uvržen do Elantris, bývalého města zbožňovaných bytostí s čarovnou mocí, (Dal bych sem minimálně středník, aby se složité souvětí trochu rozkouskovalo a bylo na první pohled jasné, že se jedná o další ze tří jmenovaných postav.) princezny (Ta princezna nemá jméno?) z jiného království, která, dříve než se mohla vůbec vdát, byla oficiálně prohlášena vdovou, a nakonec vysoce postaveného kněze jménem Hrathern, jehož úkolem je obrátit na svou víru co nejvíce lidí dříve, než do Arelonu vtrhne sousední Fjorden.
Princ, který je ve všech ohledech dokonale kladnou postavou (,) se snaží zachránit trpící a nemocný lid Elantris (čili vyvržence z města) a ve skrytu duše doufá, že dokáže rozluštit tajemství aonů – kouzelných značek – a s jejich pomocí přijít na kloub tomu, odkud se nemoc vzala a zda se dá vyléčit, v tomto nelehkém snažení mu vypomáhá svérázný přítel Galladon, jehož jsem si já oblíbil asi nejvíce. (Tuto formulaci bych pro její příliš emotivní zabarvení nepoužil, a když už, tak vysvětlit, proč si právě tuto postavu autor recenze oblíbil nejvíce; to, že si recenzent nějakou postavu oblíbí, povětšinou nemá s kvalitou knihy jako takové nic společného.) Společně vytvoří jakousi komunitu uprostřed dokonale shnilého města. (Dokonale kladná postava, dokonale shnilé město, těch přívlastků je moc, navíc v tomto případě jsou použity nefunkčně. Z poslední věty vyplývá, jako kdyby tu komunitu tvořili sami dva, což nejde, komunita je skupina lidí.)
Princezna Sarene je znechucena poměry u arelonského dvora a přidá se ke skupině spiklenců (,) kteří se snaží stávající nespravedlivý aristokratický režim svrhnout (paradoxně jsou všichni šlechtici). Jejími pomocníky jsou seon Ashe – létající mentorující koule – a její strýc Kiin. (Příliš mnoho použitých jmen, která čtenáři recenze příběh nikterak nepřiblíží, naopak jsou spíš matoucí.)
Nakonec Hrathern se, jak už jsem psal (Zbytečně zdvojená informace, když tak přeformulovat, nejlépe úplně vynechat; v této podobě to k tomu všemu vyznívá neobratně – což jen zdůrazňuje příslovce nakonec na začátku věty.), snaží obrátit co nejvíce lidí na víru v Dether a posléze připojit Arelon k dobyvačnému Fjordenu. Hrathen se jeví jako nejzajímavější postava s nejlépe rozpracovaným charakterem, ale bohužel, jeho pasáže jsou slabší. (Proč jsou jeho pasáže slabší, když je to potenciálně nejzajímavější postava? Vyargumentovat.)
Autor perfektně pracuje s napětím a skutečně, jak praví anotace, do poslední chvíle neznáme skutečná (Skutečně, skutečná, pozor na opakování slov. A hned v další větě příjemně a příjemný.) tajemství Elantris. Pasáže s princeznou Sarene jsou většinou příjemně odlehčené a proniká do nich i hezký a příjemný humor, což ale samozřejmě neznamená, že by princezna nesehrála svou velikou roli v příběhu. (Použitá forma a obsah jako takový jsou ve struktuře textu něco tak rozdílného, že nemohou být v protikladu, tato věta proto nedává smysl.) Vytknul bych snad kapitoly o knězi (Velice neobratná formulace, napsal bych spíš Výtky mám ke kapitolám o knězi, případně Hůře jsou na tom kapitoly o knězi.), které působí tak nějak jako spojnice mezi kapitolami princezninými a princovými. (Pro čtenáře recenze je to nesrozumitelná informace. Proč kapitoly o knězi působí jako spojnice mezi kapitolami o princi a princezně? Dějově? Tím, že v knížce jsou uprostřed? Proč to vlastně vadí?)
Ze začátku jsem byl trochu zmaten množstvím velice podobných jmen i těmi několika zeměpisnými názvy, ale velmi rychle jsem přivykl a pokračoval příběhem dál bez překážek vždy natěšen na to, co se dozvím. (Kromě informace o tom, že je v příběhu mnoho podobných jmen, která se pletou, nemá pro čtenáře recenze tento odstavec smysl.)
Nemohu se ubránit dojmu, že autor se nechal inspirovat skutečnými událostmi, což možná u fantasy zní trochu směšně (Nezní to směšně, viz historická fantasy.), ale hned to vysvětlím. Rozšiřování křesťanství ve středověku a potírání ,pohanství‘ je zde ukázáno jako nebezpečí vpádu Fjordenu; Ve (ve) Francouzské Revoluci (Termín francouzská revoluce je vždycky a za všech okolností malým – viz třeba první světová válka.) svrhli neschopné panstvo a šlechtu, zde se připravuje něco velmi podobného. (Každá revoluce, nejen ta francouzská, se snažila svrhnout stávající řád a nahradit jej jiným – proč by Elantris měla vycházet právě z té francouzské? Když už recenzent používá obdobné termíny, měl by vše náležitě vysvětlit.)
Hledáte-li příjemné odpočinkové čtení (třeba i pod školní lavici), pak Elantris by mělo být vaší volbou. Kniha nijak neboří mýty ve fantasy literatuře, je ale svým způsobem originální a rozhodně stojí za přečtení, za což ručím svým levým palcem. (Ta poslední věta je v recenzi velmi nevhodná.)
Názor Fantasye: Jedná se o typický příklad začátečnické recenze, ze které ještě nelze poznat, jaký potenciál její autor má. Mnohé formulace jsou neobratné, případně zcela nevhodné, rádoby vtipné či mylné. Argumentace zde není veskrze žádná, všechno funguje na bázi tvrzení, jimž čtenář může věřit, nebo nemusí. Na druhou stranu základní struktura recenze – zařazení knihy do kontextu (jakkoli zde špatné), stručný obsah, zhodnocení – je v pořádku. Autorovi bych doporučoval na sobě hodně pracovat, až napíše zhruba deset recenzí, bude jasné, jestli má smysl pokračovat.
24. dubna 2008, Carlos