Nancy Varian Berberick: Bouřný meč

Prolog

Jako každý pěvec slyší slabě, avšak neomylně prchavou melodii a skryté tóny písně, pro kterou se mu dostalo hlasu, jako každý vypravěč zná hluboko ve svém nitru slova i odmlky příběhu, k jehož vyprávění se narodil, tak trpaslík Isarn Kladivec věděl, že skutečný důvod, proč se dal na kování zbraní, je zhotovení Bouřného meče. Ten meč, který měl být jeho mistrovským dílem, se vlastně tiše skrýval za každou zbraní, kterou kdy ukoval, a trpělivě čekal na zrození.
Čekal, až se Isarn Kladivec bude cítit hoden.
Až bude ukován, až povstane z plamenů a chladící lázně k dokonalé vyváženosti a k chladné modré kráse, nabídne ho Isarn svému pánovi Hornfelovi z Hylarů.
Pokud ho Hornfel shledá dobrým, prokáže mistru kovářovi stejnou čest, jakou pánové prokazují už po celá pokolení – vystaví meč vedle zbraní z nejstarších dob.
Až se tak stane, Isarn už žádný další meč nezhotoví a kovárna, ve které tolik let pracoval, připadne jeho učni a mladšímu příbuznému Stanachu Kladivcovi. Isarn odloží kladivo, kleště i všechny ostatní nástroje, které tolik let znal a miloval, a počestně v ústraní dožije svůj život.
Protože se ten meč měl stát jeho nejskvělejším dílem, ztělesněním jeho představ a jedinečných dovedností, použil jen tu nejčistší ocel, kterou vlastnoručně vytavil z pevného černého železa.
Přestože jako mistr kovář rudu pro své dílo vybírat nemusel, vydal se sám do dolů, neboť věděl lépe než kdokoliv jiný, jak vypadá ta nejdokonalejší. Věděl, jaká je na dotek, a znal její hořký zápach. Ve světle pochodní procházel temnými chodbami a hledal v žilách nejčistší rudu. Ta pak byla pod jeho dohledem vykutána.
Když se vrátil do kovárny v Thorbardinu, nikdo ho mnoho dní neviděl. Po celou dobu seděl hluboko v srdci hory a promýšlel Bouřný meč. Nikdy přitom nesáhl po inkoustu a pergamenu, neboť obraz Bouřného meče uchovával ve svém srdci a duši. Věděl, jak bude meč vypadat. V rukou už cítil, jaký bude na dotek, a v uších mu už zněl zvuk kladiva, kovadliny, praskání ohně a syčení páry.
Pak mu přinesli rudu. Zbývalo už jen najít správné drahokamy k ozdobení meče. Zhotovení jílce dostane na starost jeho učeň Stanach Kladivec, neboť to byl tradiční projev důvěry mistra kováře v následníka.
V Thorbardinu nebyli jen zbrojíři, ale i klenotníci, zlatníci a stříbrníci, a tak se Isarn vydal mezi své druhy, mistry těchto řemesel. Od mistra klenotníka získal pět dokonalých safírů. Čtyři z nich měly barvu oblohy za soumraku a pátý hrál temnou půlnoční modří s tisíci hvězd. Isarn usoudil, že se budou na jílci meče dobře vyjímat. Pak sehnal nejskvělejší zlato a zářivé stříbro, do kterých budou drahokamy zasazeny.
Meč byl promyšlen a připraven ke zrození, a tak Isarn Kladivec přistoupil jen za pomoci učedníka ke svému mistrovskému dílu.
Když postavili výheň, naplnili dvě kádě – jednu vodou k chlazení železa, druhou olejem k chlazení oceli. Stanach začal pravidelnými pohyby rozdmýchávat měchem oheň přesně tak, jak ho to Isarn učil. Když se oheň konečně rozhořel, Stanach pozoroval, jak zářivé světlo zaplavuje hladké kamenné stěny kovářské výhně. Tímto úkolem nebyl pověřen od svých úplných začátků plných tápání. Teď mu to připadalo známé, ale přesto jiné!
Jen on a mistr kovář Isarn uvidí, jak se Bouřný meč zrodí. Věděl, že tak silně pocítí kouzlo kovářského umění, až když za mnoho let sám vdechne život nepolapitelné představě vlastního mistrovského díla.
Ocel tvoří čtyři živly světa. Nejprve se vykutá jako ruda, aby ji pak oheň a voda proměnily v železo. Stanach teď sledoval, jak železo, tmavé a pevné, vzniká pod Isarnovýma rukama. Každý pohyb mistra byl opatrný a uvážený. Isarn, který už kov tavil tisíckrát se samozřejmou dovedností kováře, jehož ruce se pohybují téměř bezděčně, teď postupoval opatrně krok za krokem jako nějaký učeň, kterému poprvé dovolili přistoupit k výhni.
Stanach hleděl na svého mistra, který působil dojmem, že ková zbraň poprvé. Tohle si zapamatuji, pomyslel si. V žáru kovářské výhně se začínal potit, a tak si otřel tvář hřbetem ruky, aniž přitom z Isarna spustil oči. Tohle si navždy zapamatuji.
A navždy, pomyslel si, když se ruda vynořila z plamenů, si zapamatuji pohled Isarnových očí. Byl to pohled kováře, který neměl oči pro nic jiného než pro to, co miloval.
Mlčeli, zatímco se železo chladilo. Nebylo třeba nic říkat, neboť Stanach neměl žádné otázky a Isarn cítil jen pouto mezi svou duší a živly světa. Když železo konečně zchladlo a ztvrdlo do hrubé černé hmoty, Isarn ho položil do hliněné nádoby, která si sama dosud pamatovala dotek ohně.
Pak Stanach nádobu, která byla těžká i kvůli množství prachu z dřevěného uhlí, vzal a postavil k peci přesně tam, kam jeho mistr ukázal. Po tváři mu neustále stékal pot. Husté černé vousy už měl celé smáčené a vlasy se mu lepily ke krku. Protože volnou kovářskou košili už dávno vyměnil za koženou zástěru, bylo vidět, jak se mu mohutné svalnaté paže ve světle plamenů zlatavě lesknou.
Rozpálená výheň připomínala oheň, o kterém se říkalo, že neustále hoří v nitru Krynnu. V tom obrovském žáru se prach z dřevěného uhlí v hliněné nádobě mísil se železem a vytvářel tvrdý zářivý povrch – ocel.
Stanach přitáhl z nejvzdálenějšího koutu kovárny vědro s vodou, která byla teplá, jako by stála na slunci, přestože byla ještě před několika hodinami chladná. Stanach nabral vodu naběračkou, aby se Isarn mohl napít, a pak se napil sám. Voda jim ve vyprahlých hrdlech chutnala jako víno.
Pak Stanach nabral ještě jednu naběračku a vylil si ji na hlavu. Když mu teplá voda stékala po krku a zádech, přepadl ho náhle smutek. Poprvé od chvíle, kdy toho dne přišli do kovárny, si uvědomil, že až bude Bouřný meč konečně víc než jen pouhá představa, nebude už s Isarnem pracovat bok po boku.
Isarn nebyl jen jeho mistr a příbuzný, ale také přítel. Jako mrak plující oblohou mu srdce zahalil stín osamění. Postavil prázdné vědro před kovárnu, aby ho chlapec, který dělal pomocníka, mohl znovu naplnit, a pak se vrátil do mihotavého světla kovářské výhně. Sledoval mistra, starého trpaslíka, jak trpělivě čeká, až se ze železa stane ocel, jak s vírou očekává ten zázrak, kterým Reorx svým dětem prokazuje přízeň už od dob, kdy si první trpasličí kovář otevřel kovárnu.
Je to zázrak, pomyslel si. Smlouva i pouto. Smlouva s bohy a pouto mezi živly světa. Tohle ho Isarn naučil jako první. Věř v bohy, poznej živly světa a důvěřuj svému umu. Vykování i té nejjednodušší zbraně je vlastně vzdání pocty bohům. Isarn jim takovou poctu vzdával celý život.
Když Stanach vytáhl ocel z výhně, byla rudá jako Lunitár a plála jako slunce, a tak musel proti prudkému žáru přivřít oči. Když ocel položil na kovadlinu, Isarn zvedl v mohutných rukách jemně kladivo, aby začal se zhotovením Bouřného meče.
Ocel se neosekává jako dřevo, ale položí se na kovadlinu a kladivem se vyková do potřebné délky a tvaru. Přestože Isarn už zhotovil bezpočet mečů a jeho ruka zcela splynula s kladivem, počínal si teď velmi obezřetně a každý úder kladiva pečlivě zvažoval. Jeho úvaha však vždy byla rychlá, neboť se zakládala na znalostech a citu. Nelze železo nechat natolik vychladnout, aby se už nedalo tvarovat.
Celou kovárnou zněla oslavná píseň, kterou radostně zpívaly údery Isarnova kladiva, a Stanachovo srdce se vznášelo až někam k oblakům. Slyšel píseň mistrovského díla a věděl, že Isarnovo kladivo a kovadlina ještě nikdy takto nezněly. A znít ani nebudou, dokud on sám nezačne kovat to své mistrovské dílo.
Píseň neměla žádná slova, jen ta, jež mistr kovář a jeho učedník slyšeli v duších. Byl to chvalozpěv na dlouhý štíhlý meč, o kterém Stanach už podle jeho vzhledu soudil, že bude v Isarnově ruce dokonale vyvážen. Když ho Isarn začal opracovávat pilníkem a struhákem, piliny se snášely ke kamenné podlaze kovárny jako stříbrný prach.
Stanachovi meč náhle začal připadat jako stříbřitý paprsek hvězdného svitu.
Když byl meč hotový, musel ještě jednou putovat do plamenů, aby se ocel zakalila. „Teď,“ řekl Isarn Kladivec učedníkovi, „se meč naposledy ocitne v plamenech, naposledy si mezi nimi zatančí.“
Stanach ta slova už slyšel – a kolikrát! Přesto mu však teď, když sledoval, jak Isarn klade meč do výhně, připadala nová a neznámá.
Isarn si i při posledním rozžhavení a posledním zchlazení počínal stejně obezřetně jako doposud. Stanach už předtím rozdmýchal oheň přesně na správnou teplotu a teď se ještě přesvědčil, zda má správnou teplotu i chladivá lázeň. Pak spokojeně pohlédl na mistra a na meč.
Když se meč naposledy rozžhavil, proměnil se z paprsku hvězdného svitu na rudé dítě slunce, krvavě zbarvenou ruku plamenů. Když pak Isarn zbraň ponořil do oleje, Stanach pozoroval, jak rudá záře chladne a pohasíná. Z rozpáleného železa se stala stříbrná ocel, která byla čistá jako sníh a pevná jako samotná hora. Pak Isarn meč jemně vytáhl z kádě. Plíce měl plné horké páry a tvář i mohutné paže se mu leskly potem.
Když ze svého díla stíral malým hadříkem blyštivý olej, vypadalo to, jako by ho něžně hladil. Pak meč položil na kovadlinu tak opatrně, jako kdyby kladl novorozeně matce do náruče.
Stanachovi se divoce rozbušilo srdce, když sledoval, jak se nejčistší ocel leskne ve světle plamenů, jak se ostří jasně blyští. Okouzleně vstoupil mezi oheň a kovadlinu.
Ani v jeho stínu však ocel neztratila lesk.
Bouřný meč, jenž byl vykován dokonale do poslední maličkosti, hořel vlastním plamenem, který se v podobě tenkého proužku rudého světla táhl chladnoucí ocelí a nic ho nemohlo zastínit.
Isarn široce otevřel oči a rozechvěle k meči natáhl starou mozolnatou ruku. Pak ji však odtáhl, jako by se nemohl nebo nechtěl ocele dotknout.
„Vidíš to?“ zašeptal. „Chlapče, vidíš to?“
Stanach nenašel vhodná slova, a tak jen přikývl a o půl kroku ustoupil. V tom okamžiku viděl jen tu nezměrnou krásu zbraně, která dosud byla bez jílce, a v mysli se mu ozvala slova prastaré básně, která se tak často citovala, a přesto se jim tak málo věřilo, že se z nich stala dětská písnička.
Skalní národ tohle ví. Takto král se rodí:
Otec Reorx Královský meč posvětí.
Duše v ohni bitev moudrou stane se.
Bájný Charas kladivo své v mlhách skrývá.
Královský meč, ukovaný pro krále, aby ho nosil po všechny dny své vlády a vzal si ho i do hrobu. Duše, která zmoudřela v bojích, v plamenech bitev, zkušenostmi, úsudky a zásadovými rozhodnutími. Dávno ztracené Charasovo kladivo, které od pokolení k pokolení stále méně trpaslíků pokládalo za něco víc než pouhý mýtus.
Ať už to však byl mýtus, nebo pravda, od dob, kdy se Charasovo kladivo ztratilo, nikdo se svým nárokem na titul nejvyššího krále skalních trpaslíků neuspěl.
Stanach se náhle zachvěl chladem, i když mu pot stékal po tvářích. Zavřel oči, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a znovu pohlédl na meč.
Rudý proužek uvnitř oceli lehce tepal, jako by to bylo skutečné srdce, které probudil k životu dotek Reorxovy ruky. Stanach hleděl na meč a tepání kovu mu začalo pronikat až do samé duše.
Podle pověsti takto dýchal jen skutečný Královský meč.
V Thorbardinu nikdo Královský meč nevykoval už tři sta let. Až teď…
Stanach zavrtěl hlavou.
Znal ty pověsti. Který trpaslík by je ostatně neznal? Kdysi tu byl celý rod panovníků. Poslední z nich, Duncan, vládl před tři sta lety v době válek o Trpasličí bránu. Jeho oblíbencem a přítelem byl „bájný Charas“, zmiňovaný v básni. Říkalo se, že právě on, jehož jméno v solamnijštině znamenalo „rytíř“, vykoval v Reorxových plamenech válečné kladivo. Podle pověsti nikdo nebojoval zručněji v těch zlých, krvavých časech po Pohromě, kdy se postupující armády lidí a horských trpaslíků snažily pod vedením záhadného mága Fistandantila proniknout do skalních království, aby se dostaly k domnělým bohatstvím Pax Sarkasu a Thorbardinu.
Thorbardin se útočníkům úspěšně ubránil, ale Pax Sarkas byl zničen. Byla to válka trpaslíků proti trpaslíkům a tento největší hřích Reorxe natolik rozzuřil, že ve svém hněvu udeřil tímtéž kladivem, kterým kdysi ukoval svět a které podle pověsti pomohlo Charasovi s vykováním železného kladiva. Pouhé zničení světa, který ho naplnil tak mocným vztekem, ho neuspokojovalo, a tak se ho rozhodl znetvořit.
Povrch Krynnu, který byl po Pohromě pokřivený a zničený, se znovu změnil. Dergotské pláně se proměnily v strašidelné bublající močály, jež jsou dnes známé jako Mrtvé pláně. Pevnost mágů Žaman, která se předtím hrdě tyčila k oblakům, se pod úderem božího kladiva zhroutila sama do sebe a zasypala krajinu spalujícím deštěm písku a kamení. Říkalo se, že její trosky, když je Charas poprvé uviděl, vypadaly jako obrovská zubící se lebka. Pod názvem Velká lebka teď dobře slouží jako náhrobní kámen pro tisíce těch, kteří zemřeli, když pobíjeli své vlastní druhy.
Nezměnil se však jen povrch světa. Brzy po válce Duncan zemřel a jeho synové se lačně pustili do boje o trůn ještě dřív, než byl pohřben. Když Charas, který truchlil nad smrtí přítele a krále, ten nelítostný boj viděl, rozhodl se, že vládcem nebude nikdo z nich.
Pohřbil Duncana ve velkolepé pohřební věži, která je teď známa jako Duncanova hrobka. To místo je plné žalu a magie, neboť je nějakým kouzlem zavěšeno do prostoru nad prastarým trpasličím pohřebištěm zvaným Údolí thénů.
Pak Charas své válečné kladivo s pomocí kouzel a samotného Reorxe ukryl a vyhlásil, že bez něj nebude žádný z trpaslíků vládnout jako nejvyšší král Thorbardinu.
Stanach si uvědomil, že ať už to byla pravda, nebo jen pověst, nejvyšším králem nebyl od těch dob korunován nikdo. V kronikách byla zaznamenána spousta příběhů o utrpení trpaslíků v časech, kdy bylo nejvyššího krále třeba, aby národu vládl. Taková doba je i teď, pomyslel si Stanach. Z Vnějšku pronikaly do Thorbardinu zprávy o válce, která tam zuří, a o postupujících dracích Královny Temnot.
Stanach si rozechvělou rukou setřel z čela studený pot. Nikdo nemohl vládnout bez Charasova kladiva a nikdo nemohl vládnout ani bez Královského meče. Jak roky plynuly, mnozí si nechali takový meč vykovat; někteří proto, aby s ním Thorbardinu vládli jako regenti , jiní v naději, že meč ukáže cestu k Charasovu kladivu. Přestože tyto meče byly nádhernými kovářskými díly, žádný z nich se nestal Královským mečem, neboť Reorx se jich nedotkl svou rukou a neobdařil je rudě planoucím ocelovým srdcem… až teď.
Mezi kováři se povídalo, že každý úder trpasličího kladiva o kovadlinu se bude navždy ozývat v obrovské Jeskyni ozvěn, kterou trpaslíci propojili Severní bránu s Thorbardinem. Pokud je ta pověst pravdivá, pomyslel si Stanach, tak Isarnovo kladivo teď v jeskyni udává tón věčné písně složené ze všech úderů kladiva za celá staletí.
Znovu se zachvěl. Když pak odvrátil pohled od bohem posvěcené oceli, uviděl, že Isarn pláče. Vždyť pro svého pána Hornfela z Hylarů vykoval Královský meč.

1. kapitola

Přestože v dávných dobách před Pohromou býval Thorbardin obyčejným městem vystavěným trpaslíky, byl nyní na Krynnu jako poslední z kdysi mocných trpasličích království jedinečný. Skrýval se v nitru hory v jeskyni, která měřila dvacet dva mil od severu k jihu a čtrnáct mil od východu k západu. Nebyl jen velikým městem, ale i nedobytnou pevností. Na jednom konci ho strážila Jižní brána s několika řadami opevnění. Z Mrtvých plání na druhé straně se do něj vstupovalo Severní branou, ze které se však dochovala jen pouhých pět stop široká skalní římsa tyčící se celých tisíc stop nad údolím. Zbytek byl zničen během Pohromy.
Zde horští trpaslíci po celá staletí žili mezi svými kovárnami, hospůdkami, chrámy, dílnami, obytnými domy i parky a zahradami. Před mnoha lety v období po válkách o Trpasličí bránu obyvatelé opustili pole za Jižní branou a začali sklízet úrodu v selské čtvrti, která se rozkládala hluboko pod samotným městem. Sluneční svit do města a k obdělaným polím pronikal křišťálovými průduchy, které procházely hluboko ve skalních stěnách a stropech.
Přestože byl Thorbardin nazýván městem, tvořilo ho vlastně šest měst, šest panství, ukrytých v nitru hory. Všechna až na jedno ležela na břehu umělé vodní nádrže, kterou trpaslíci nazývali Urkhanským mořem.
Šestým a nejkrásnějším panstvím byl hylarský Strom života, který se ve tvaru krápníku zvedal přímo z moře až do výše dvaceti osmi pater. Z tohoto ústředního města, přístupného jen na člunu, se vládlo celému Thorbardinu, neboť v něm zasedala rada thénů za předsednictví formálního vůdce Hornfela. Rada byla jediným vládnoucím úřadem Thorbardinu po celá tři století.
Tady se rozhodovalo o osudu města, vedly se rozpravy a mnohdy skoro i souboje se zarputilostí nezávislých, nespoutaných lidí, protože trpaslíci pečlivě strážili svá práva a svobody a nestrpěli, aby do nich někdo zasahoval.
Thorbardin byl prastarým domovem horských trpaslíků, kteří celému zbytku Krynu včetně vlastních zemí kolem hory říkali Vnějšek.
Pod městem se táhly jeskyně, kam chodili jen mágové z řad theiwarských derrů. Tato místa se nazývala Hlubinná čtvrť, neboť byla hluboko pod žaláři a zemědělskou čtvrtí, hluboko pod širokou, vysokou jeskyní, ve které se v nitru hory rozprostíralo samotné město.
Provozovala se tu magie, černá magie.
Hluboko v tajemné říši Theiwarů ležela Síň Černého měsíce, ve které se světlo pochodní jako průsvitná krev rozlévalo po skalních stěnách a mizelo v prostoru pod vysokým stropem. Přestože síň na první pohled vypadala jako přírodní, v podstatě nedotčená jeskyně, byla ve skutečnosti výsledkem mnohaleté zručné práce.
Na stěnách visely pozlacené kovové pochodně ve tvaru pevně upletených košů, které byly vkusně zasazeny do výklenků vytesaných ve skále. Stěny byly hladce vyleštěné, aby vynikla krása jejich přirozeného zbarvení, v němž odstíny vytvářely svislé pruhy.
Podlaha na první pohled vypadala velmi nerovně. Když se však někdo podíval pozorněji, zjistil, že je hladká jako vyleštěné dřevo, poněvadž nerovnou skálu překrývala tlustá skleněná vrstva. Roztavené sklo vylité z kádě bylo magií usměrněno tak, aby nezateklo do přirozených prohlubní a děr, ale vytvořilo tlustou průhlednou vrstvu vznášející se jeden palec nad nejvyšším výčnělkem podlahy.
Přestože se po skle chodilo už čtyři staletí, nebylo možné najít místo, kde by bylo poškozeno. Říkalo se, že podlahu by nepoškrábala ani špička nejtvrdšího diamantu.
Uprostřed síně byl jednoduchý kulatý stupínek z pevného černého mramoru, který také vytvořila magie. Na stupínku stál průhledný skleněný stolek na mohutných nohách, jenž vypadal, jako by se vznášel ve vzduchu, a hluboká židle potažená jemným černým sametem.
Právě tady Realgar, theiwarský thén, studoval prastaré magické knihy, sesílal kouzla a osnoval vraždy.
Té noci, kdy Stanach se svým mistrem sledoval, jak v meči, který byl určen pro Hornfela, tepe ohnivě rudé srdce, však Realgar neplánoval vraždu.
Tentokrát osnoval krádež. Na vraždu, pomyslel si přitom s úsměvem, dojde později, až historie bude Hornfelovu smrt nazývat popravou zrádce.
Pro vládce Hylarů byl ukován Královský meč.
Zvěd o žádném Královském meči nemluvil, protože asi nevěděl, co to na tom meči je za podivné znamení. Jen opakoval hospodskou povídačku, kterou vyslechl od chlapce, jenž v Isarnově kovárně nosil vědra s vodou.
„Podle toho chlapce byl ten meč nějak podivně poznamenán,“ řekl. „Ocel nezářila stříbrnou modří jako ostatní mistrovy zbraně, ale měla rudý pruh.“
Ne, pomyslel si teď Realgar, ten meč nezáří stříbrnou modří, neboť má ohnivé srdce jako meč legendárního Duncana. Byl to však Královský meč, který má korunovat nejvyššího krále a po jeho smrti s ním být pohřben? Žádný trpaslík přece Královský meč nevykoval od doby, kdy si Duncan před třemi sty lety vzal meč do hrobu, od doby, kdy Duncanův oblíbenec Charas ukryl své bohem vykované kladivo a znemožnil tak, aby byl korunován nový král, dokud nebude nalezeno.
Teď se však bohové pohybovali v pozemském světě a říkalo se, že brzy Krynn zachvátí válka, ve které se střetne Dobro se Zlem. Draci zla, temná stvoření Královny Temnot, byli spatřeni, jak kolem hory křižují noční oblohu. Realgar pomalu roztáhl rty a vycenil zuby v úsměvu. Dnes v noci mohl Thorbardin nějaký bůh klidně navštívit.
Požehnal tedy Reorx Isarnově kovářské výhni? Proměnil obyčejnou ocel v Královský meč?
Isarn si to určitě myslel. Přestože vyčerpaný z kovárny odešel, aby si odpočinul, nechal tam učně, aby zbraň opatřil jílcem, a podle toho chlapce, co nosil vědra, mu nařídil, aby s mečem zůstal po celou noc.
Kdyby to byl Královský meč, Isarn Kladivec by ho nenechal bez dohledu, ale postavil by stráž. Realgar zatnul ruku v pěst. Ano, nechal by ho přes noc dobře střežit a ráno by ho nově vykovaný a opatřený jílcem věnoval thénovi jako znamení boží přízně.
Hornfel by se však ani s Královským mečem nejvyšším králem nestal. K tomu by potřeboval Charasovo kladivo, o kterém ani on nemohl doufat, že se najde, neboť už to bylo příliš dávno, co ho Charas ukryl na tajném místě. To kladivo už nikdy nikoho na nejvyššího krále trpaslíků nepovýší.
Avšak Královský meč zářící ohnivými plameny by ze svého majitele udělal místokrále, a tím majitelem by byl Hornfel.
Mnozí z Rady thénů by to uvítali. Pokud vůbec někdo dokázal rozhádanou radu zkrotit, byl to právě hylarský thén. Samozřejmě ani jemu se to vždycky nedařilo, ale přesto to dokázal mnohem častěji než kdokoliv jiný, i když měl jenom dědičné právo radě předsedat a jinak nebyl ničím víc než ostatních pět členů. Rada thénů velmi často jednala, jak si Hornfel přál, a kdyby byl místokrálem, zcela by ji ovládl. Přestože by nebyl nejvyšším králem, vládl by Thorbardinu.
Realgar syčivě zaklel. Touha po moci mu proudila celým tělem tak, jako krev proudila v jeho žilách. Titul theiwarského théna nezdědil, ale pracně si k němu proklestil cestu vraždami, podvody a černou magií. Jeho nenávist k thénu Hylarů, který byl potomkem dávných nejvyšších králů, byla stejně přirozená jako nenávist k slunečnímu svitu.
Pomalu uvolnil sevřenou pěst. Pak rukou opsal půvabný magický oblouk a zašeptal slova přivolávacího kouzla. Před mramorovým stupínkem se objevil shluk stínů, který začal houstnout, až se proměnil v mlhavou postavu.
„Ano, pane,“ zašeptal jakýsi hlas, ještě než se ze stínů zcela vynořila postava.
Realgar však neřekl nic, dokud před ním zloděj nepoklekl. Pak s ním promluvil jen krátce – sdělil mu úkol a nechal ho odejít. Když byl znovu o samotě, začal plánovat Hornfelovu smrt.
Isarn to možná chápal jako znamení přízně svého boha, že v jeho kovárně byl ukován Královský meč, ale Realgar, jenž uctíval Takhisis, bohyni temnoty a zla, cítil, jak se ruka jeho paní pohybuje nočními proudy. Do rána bude mít Královský meč a stane se místokrálem šesti trpasličích království.

Skarn byl Realgarův zloděj, ale nikoliv oddaný služebník. Když si otíral ruce od krve, napadlo ho, že by učně, který ležel v bezvědomí na kamenné podlaze kovárny, mohl zabít, ale pak uviděl meč a rázem na Stanacha zapomněl.
Rovný, štíhlý Bouřný meč s novým jílcem zářil stříbrnou barvou Solináru a jeho ocelovým srdcem se táhl proužek rudého slunečního svitu. Ležel na kovadlině, kde se nad ním Stanach při závěrečných úpravách skláněl, než klesl pod úderem jílce Skarnovy dýky.
Skarnův plán dostal jasné obrysy. Realgarovi, kterého oslovoval „théne“, i když ho za svého théna nikdy nepokládal, dlužil odplatu, neboť na něj vždy pohlížel jako na toho, kdo způsobil smrt jeho syna.
Zacházel neopatrně s magií, řekl tehdy Realgar, ale nebyla to žádná omluva a jen sotva to vysvětlovalo, proč Tourm zemřel.
Přestože derrové tíhli k temným naukám, Realgar kolem sebe nesnesl žádné mágy, protože byl příliš pyšný na svou vlastní moc. Čas od času si však vycvičil pomocníky z derrů, kteří byli dostatečně nadaní, aby se naučili jednoduchá kouzla. Říkal jim kouzelníčci a to slovo vždy pronášel s pohrdavým výrazem ve tváři.
Tourm byl jedním z nich. Mohl to však dotáhnout mnohem dál. Kdyby se mu dostalo řádného výcviku, mohl by se vydat do Vnějšku a ve Věži Vysoké magie podstoupit u mistrů z Černých plášťů Zkoušku. Složil by ji, neboť mu v duši plál magický oheň a jeho život ovládala touha tančit v jeho plamenech.
Realgar to věděl. Určitě vycítil, jaká moc se v Tourmovi skrývá, a viděl v ní hrozbu. Proto Tourma požádal – ne, nařídil mu – aby se pokusil o kouzlo, které nedokázal ovládnout. Pak už jen přihlížel, jak Tourm s křikem umírá, když mu beztvaré temné stíny zrozené v Propasti ohlodávaly maso z kostí a trhaly duši z těla. Jistěže, Tourm to kouzlo na sebe seslal sám, ale udělal to na Realgarův příkaz.
Skarn čekal mnoho let na chvíli, kdy bude moci Tourmovu smrt pomstít. Teď se mu k tomu naskytla příležitost.
Vzal meč z kovadliny a chladně se usmál. Realgar ten meč chtěl. Skarn nevěděl proč a vlastně mu to bylo jedno. Věděl jen to, že když mu Realgar dával rozkaz, jeho oči doslova planuly touhou po meči. Bylo to něco víc než touha, pomyslel si. Realgar ten meč potřeboval.
Z Thorbardinu vedly i tajné cesty. Byly to temné stezky do Vnějšku, které neznaly ani pohraniční hlídky. Skarn je však znal, a tak nechal Stanacha ležet tam, kam pod jeho úderem upadl, a když se Realgar dozvěděl, že Královský meč není na cestě k němu, byl už z Thorbardinu pryč.

• přeložil: Jiří Fuchs

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).