Bohové zkázy, Posel smrti 2
 |
James Silke: Bohové zkázy
Rozeklané jazyky
Gath vytáhl sekeru a popohnal hřebce do klusu. Hlava v přilbě se ostražitě otáčela ze strany na stranu. Očekávala nepříjemnosti. Těšila se na ně.
Na předloktích se mu napínaly a tepaly žíly a z rukávů kroužkové zbroje stoupala pára, jak rostla teplota krve, která mu proudila tělem. Smysly mu zaostřily a vyslaly vibrace do kůže na hlavě a vlasů, pak do kovového povrchu přilby a skrze rohy až do jejich hrotů.
Barbar popohnal koně do cvalu a bezstarostně vyrazil po ztuhlé lávě skrze úzké průrvy přírodou jako stvořené pro útok ze zálohy. Ale Gath necítil nic kromě mrazivého vzduchu, který kolem něj proudil, a neslyšel nic, jen vítr a skřek supů.
Posel smrti se nacházel hluboko v nitru panství Boha smrti, jel po zemi a skále, ve kterých bylo pohřbeno srdce temnoty. Zde byly bernou mincí hřích, zkáza a vražda. Zde síly zla soupeřily se zemětřesením a tornádem. Ale Gath viděl jen tajuplnou zlověstnou pustinu.
Sjel z lávového jazyka, vycválal po úbočí obrovského kráteru a na hřebeni kuželu přitáhl otěže. Střed vyplňovaly sutiny: protější strana se zhroutila dovnitř a sopku uzavřela. Zde dokonce ani úzká stužka kouře nepřipomínala její bývalou majestátnost.
Barbar vjel do kráteru a hřebce, jemuž se od kopyt zvedala mračna jemného vulkanického prachu, vedl mezi mohutnými balvany. Kromě hlíny a lávy nenašel nic a ani necítil žádné nebezpečí, takže odcválal zpět na hřeben kráteru a znovu přitáhl otěže. Přilba, která dychtila po boji, mu tepala na hlavě a v očních průzorech jí žhnuly plameny zklamání. Ale barbar seděl klidně v sedle, čelil chtivosti přilbice, a tak plameny zeslábly a rudá zář odumřela.
Gath celé dopoledne pomalu a pečlivě prohledával ostatní krátery, ale nenašel žádné ústí jeskyně, zlaté dveře ani schodiště vytesané v lávě, ale pouze kostry ještěrů, hroznýšů, zmijí a lidí s ohony i bez nich. Vrátil se zpět do nejširšího kráteru, znovu prohledal sutiny, které sopouch vyplňovaly, a opět nic nenašel. Vyjel na hřeben kráteru, vztyčil se ve třmenech a rozhlédl se po vzdálené krajině.
Na severu a západě od vyhaslých sopek se v příkrých útesech zvedaly hory do zubatých vrcholků napůl ukrytých v mračnech. Na východě a jihu, ve směru, kam mířila roztavená láva a mračna prachu, byly kopce pokryty vrstvou sopečného popílku a ozdobené říčkami a jezírky ztuhlé lávy.
Vstup do podzemí zůstal zapečetěn a skryt.
Zklamaný barbar se podrážděně usadil v sedle. V průzorech přilby se náhle opět zjevila rudá záře, ven se vychrlil černý kouř a Posel smrti démonicky zavrčel. Černý hřebec se vzepjal a zaržál. Gath přitáhl otěže, takže kůň vztyčil hlavu zabušil kopyty do tvrdé lávy. Démonický oheň přilby proudil do jeho krve a vnitřností a přilbice mu pozměnila hlavu. Její plamenné oči sledovaly obzor, aby nalezly tenkou stužku kouře, která stoupala k nebi za vzdáleným lávovým hřebenem. Popohnal hřebce ostruhami a ten vyrazil vpřed, dolů po příkrém svahu. Posel smrti se chvěl touhou po krvi. Po pažích mu stékaly lesklé stružky potu a zaplavovaly hlavici sekery. Gath přejel přes kopce, přes lávové jazyky a skrze bludiště hromad balvanů, které byly náhodně navršeny kvůli výbuchu sopky. Za balvany se vlnila černá láva, která tvořila hřeben, zpoza kterého stoupala stužka kouře. Po levé straně se klikatila úzká skalnatá soutěska. Gath se hbitě vnořil do průsmyku. Po chvíli dorazil na prostranství obklopené třicet stop vysokými kamennými stěnami a přitáhl otěže.
Uprostřed prostranství se nacházelo ohniště obklopené rituálním trojúhelníkem z kamenů. Vedle ohniště v řečišti potůčku, který mýtinou protékal, se kupila hromada koster. Některé kosti ještě pokrývaly zbytky masa a kůže a voda byla temně rudá. V rohu skalní stěny se hromadila zbroj a zbraně oloupených mrtvol. Na prostranství ústily tři úzké klikaté průrvy. V jejich temných stínech se ukrývaly přikrčené postavy. Další číhaly v puklinách převislých říms a proti černé skále byly sotva viditelné.
Gath dovedl hřebce doprostřed prostranství. Z ústního otvoru přilby uniklo spokojené zahřmění. Vyzývavě zakřivené rohy pulzovaly životem.
Temné přikrčené postavy syčely a z úst jim vystřelovaly růžové rozeklané jazyky.
Gath otočil hřebce v úzkém kruhu a dal tak každému z tvorů možnost na něj zaútočit zezadu.
Tvorové zaváhali, pak se opatrně připlížili do slunečního svitu na okrajích soutěsek a puklin. Byli oděni v rozedraných hadrech zelených halen, uniforem strážných Hadí královny, a z opasků jim visely dýky a meče. Nicméně svým zbraním nevěnovali pozornost a před sebou drželi napřažené ruce jako pařáty a ohrnuté rty odhalovaly vyceněné tesáky. Pod mokvajícími boláky na pažích a stehnech byly vidět šupiny. Prsty na nohou jim odpadaly. Pod holými lebkami jim svraštělé nosy pokrývaly tvrdé černé šupiny a místo uší měli jen zkrvavené díry.
Gath hřebce zastavil přitažením otěží. Kůň opatrně ucouvl, když ucítil pach těch zrůd. Barbar při tom zápachu zalapal po dechu. Tvorové, z nichž někteří se plazili po břiše, se na něj vrhli.
První útočník se široce rozevřenými ústy si velmi rychle uvědomil svou chybu. Přivítala jej Gathova sekera, a když hadí muž dopadl na zem, horní část úst i s hlavou skončila o deset stop dále.
Sekera se zabořila do těl dalších dvou útočníků, pak do barbara narazilo pět těl najednou. Tvorové Gatha srazili ze sedla. Barbar dopadl na zem a zrůdy jej se syčením zakryly svíjejícími se těly.
Posel smrti se zbavil útočníků tím, že se překulil, rozdrtil hromadu koster a plácl sebou do krvavě rudé vody. Těla se rozpadala jako napůl upečené těsto a zelené výpary a rudá krev zbarvovaly přilbu a kroužkovou zbroj. Tesáky se zakusovaly do barbarova předloktí, ale lámaly se dřív, než dokázaly napáchat nějakou škodu. Když se mu podařilo vyškrábat se na nohy, už dávno neměl svou sekeru, ale místo ní držel za zápěstí svalnatou paži. Odtrhl ji od ramene mrtvoly stejně snadno jako jablko ze stromu. Bušil tou paží do útočníků, dokud se nesvíjeli na zemi jako umírající hadi a z paže nezbyl jen několik palců dlouhý pahýl.
Gath netrpělivě odhodil pahýl stranou a zamířil k tvorům, kteří se plazili po břiše. Oči mu hladově žhnuly.
Jednu hlavu odkopl z ramenou, na další šlápl. Ta pukla jako přezrálý meloun, barbar uklouzl na vyhřezlém mozku a hlavou narazil do velikého balvanu. Skála, která byla evidentně stvořena z tvrdšího materiálu než démonem posedlý Posel smrti, jej poslala nekompromisně k zemi, kde zůstal omámeně ležet. Zrůdy se k němu připlazily, aby se konečně popásly na jeho těle. Vzpínající se černý hřebec vtrhl mezi ně a začal po nich dupat. Tvorové se svíjeli a syčeli pod tepajícími kopyty, pak sebou začali křečovitě škubat ve smrtelném zápase.
Hřebec vycouval z těchto krvavých jatek a Gath pomalu vstal. Vylezl na hromadu koster, vytáhl z ní sekeru a ztěžka se opřel o její topor. Čepel se leskla krví. Za ním na vzdáleném obzoru žhnulo nebe rudooranžovou září, která se vyrovnala žáru jeho očí a dodávala barbarově černé zbroji nádech barvy zralého pomeranče. Stejný odstín zbarvoval proudící vodu. Tato říčka smrti představovala jediný pohyb v okolí.
Když Gath spatřil, jak z jedné pukliny vystupují další dvě postavy, jeho ruce podvědomě sevřely topor sekery. Oba tvorové byli také oděni v zelených hadrech a v ústech jim kmitaly rozeklané jazyky, ale stáli vzpřímeně a v rukou třímali meč a kopí.
Rohatá přilba se sklonila a z nitra uniklo dychtivé vrčení. Zrůdy ucouvly a rozdělily se, aby zaútočily z opačných stran. Jeden tvor zaváhal a z váčku na opasku vyňal malou olověnou fiolu. Druhý se po ní natáhl. Jeho druh máchl mečem v krátkém oblouku a uťal mu ruku. Zraněný tvor se zaskučením padl na zem a z pahýlu zápěstí mu tryskala zelená krev.
Gath zamířil k druhému hadímu muži, který nacpal lahvičku zpět do váčku a přikrčil se. Tvor mával před sebou napřaženým mečem. Oční průzory přilby metaly plameny, ale barbar zůstával stát na místě. Tělo mu ztěžklo, jak znovu získával kontrolu nad přilbou, a zář v průzorech pohasla. S rozmyslem odhodil sekeru, naklonil se vpřed a poskytl hadímu muži příležitost zaútočit na přilbu. Meč se mihl vzduchem, ale čepel neškodně odskočila od temného kovu. Při dalším útoku se Gath sklonil pod oblouk svištícího meče, pečlivě odhadl sílu úderu a pěstí uhodil hadího muže z boku do hlavy.
Tvor padl nazad, upustil meč, hlavou tvrdě narazil do balvanu a zůstal ochable ležet jako hadrová panenka. Gath zvedl sekeru, přistoupil k hadímu muži a obkročmo se nad něj postavil. Když se omráčený tvor probral z bezvědomí, zjistil, že se mu o Adamovo jablko opírá ostří sekery a shlíží na něj hrozivá rohatá přilba. Zůstal nehybně ležet a neodvažoval se ani nadechnout.
„Co se tady stalo?“ zeptal se barbar.
V odpověď se mu dostalo neartikulovaného zasyčení.
Gath lehce zatlačil na topor sekery a z krku hadího muže vytryskl pramínek krve. Tvor sebou trhl bolestí a oči mu naplnila hrůza. Vyděšeně odpověděl jazykem, který barbar v životě neslyšel.
„Kde je vchod do podzemí?“ zavrčel Gath.
Hadí muž spěšně odpověděl dlouhou záplavou zdánlivě srozumitelných slov, jako by Gathovi dokonale rozuměl. Ale znovu hovořil tím cizím jazykem.
Gath vztekle pozvedl sekeru, aby tvorovi rozdrtil hlavu, a ten s vyděšeným zasyčením omdlel.
Gath hadího muže pečlivě prohledal, ale nenašel nic, co by mu poskytlo odpověď na jeho otázky. Zamyšleně zaváhal, pak, aniž by ji odvázal, uchopil hliněnou nádobku s vyvrtanými otvory, která se mu houpala na opasku. Okamžitě ucítil teplo, které z ní sálalo, a zlehka džbánkem zatřásl. Vězeň tohoto malinkého vězení sebou prudce pohnul, až se lahvička na Gathově dlani málem převrhla. Barbar se spokojeně ušklíbl tomu, že jeho vězeň je stále naživu, nádobku nechal opět volně viset na opasku a rozmrzele se rozhlédl po bojišti. Přilba, jejíž hlad po krvi nebyl zcela nasycen, se chvěla touhou po ukojení a barbarova pýcha dychtila po důstojném protivníkovi. Z téhle krvavé nádeničiny žádná čest a sláva nekoukala.
Gath bezvědomého hadího muže odtáhl přes mýtinu k hřebci. Pak jej pevně svázal, tváří dolů přehodil přes sedlo a koně odvedl puklinou pryč z mýtiny.
Po chvíli Gath narazil na ploché jezírko ztuhlé lávy s nepravidelnou prohlubeninou uprostřed, která byla široká asi padesát stop a hluboká dvacet. Barbar upustil otěže a po příkrém srázu sestoupil do prohlubeniny. Asi deset stop od nejnižšího bodu prohlubeniny odložil sekeru, dřepl si a od opasku odvázal hliněný džbánek s otvory. Zvedl jej k uchu a naslouchal. Pak nádobku podržel před sebou v dlani natažené paže a druhou rukou uchopil zátku. Dlouhou chvíli váhal.
Na hlavě jej tížila horká přilba, která se kývala dopředu a dozadu, jako by se pokoušela Gatha strhnout k zemi. Barbarovi se podařilo síle přilby odolat a z očních průzorů vyšlehly plameny. Posadil se na zem a soustředil se. Po chvíli plameny uhasly a Gath pevněji sevřel zátku hliněného džbánku. Zhluboka se nadechl, jediným plynulým pohybem vytrhl zátku z hrdla a skutálel nádobku po svahu směrem ke dnu prohlubeniny.
- přeložil: Zdeněk Milata