Bohatýr, Dračí carevna, Juraj Červenák
 |
Když se Ďuro Červenák rozhodl napsat cyklus o Iljovi Muromci vycházející ze staroruských bylin, považoval jsem to za nesmírně dobrý tah, který slovanskou fantasy v rámci česko-slovenské fantastiky posune zase o kousek dál. Propojení mýtů s reálnými historickými ději, to všechno okořeněné panteonem slovanských pohanských bohů z doby, kdy nadvládu nad Evropou pomalu přejímala křesťanská věrouka… třaskavý střet východního a západního světa raného středověku, na jehož pozadí se vypráví silný příběh o hrdinovi, který si svou slávu musel těžce vykoupit… ano, to je nosné téma, které v našich podmínkách musí dát věčně dokola propíranému a tu lépe, tu hůře kopírovanému artušovskému mýtu na frak.
První díl, Ocelové žezlo, překvapil po všech Červenákových povídkách a „roganovkách“ jednoznačným příklonem k historické fantasy. Pro některé fanoušky to možná bylo trochu zklamání, ale z literárního hlediska šlo určitě o významný krok kupředu. Na druhou stranu se Červenák nezřekl ani toho, co pro něj bylo charakteristické – zběsilé akce, skoro až filmového vidění, které umožňuje dění v knize při čtení vnímat, jako byste byli v kině na nějakém velkofilmu, a všudypřítomné beznaděje a temnoty středověkého světa plného špíny, zrad, nejprimitivnějších pudů a nekontrolované touhy po moci a krvi nepřátel, ale také světa, kde pojem rytířská čest ještě nebylo jen prázdné klišé.
Dračí carevna pak znamená částečný návrat k magii a pohádkám, ale je to návrat poučený a ústrojně vpletený do veskrze reálných historických kulis Muromcova světa.
Hlavní dějovou linií románu je snaha Ilji a jeho družiníků dopadnout čaroděje Tugarina, která je zavede postupně na území krvežíznivých Čeremisů, zaostalých a deptaných Čudů… a nakonec až k chaloupce na muřích nohách a Babě Jaze, která je však oblíbené a legrační postavičce z legendárního Mrazíka stejně vzdálená jako Dickova povídka Zlatý muž svému filmovému zpracování – Next s Nicolasem Cagem. Pro neznalé – rozdíl je nebetyčný.
Dalším mýtem, který Červenák v Dračí carevně rozboural, je postava Koščeje Nesmrtelného, jehož známe z pohádek jako Kostěje, tedy víceméně smrtku. Už původní překlad slova „koščej“, tedy otrok, naznačí, že stezka k Valerii Kaplanové, snad nejdokonalejší smrtce z českých a slovenských filmových pohádek, je zarúbaná a pravý význam spočívá někde úplně jinde… a i když má nakonec Červenákův Koščej s kosatým přízrakem hodně společného, v centru stojí tragický příběh vyhasínajícího přátelství a sounáležitosti a probouzející se nedůvěry a strachu, jehož výsledkem je mrazivá samota. Koščejův osud patří k tomu nejlepšímu, co Carevna nabízí.
Silných momentů překypujících emocemi ale román nabízí podstatně víc. A kromě Tugarina má každá postava v sobě to dobré i zlé, takže pokud snad nevzbuzuje přímo sympatie, pak aspoň porozumění a soucit. Babu Jagu z toho nevyjímaje, protože její v závěru románu odhalený příběh se pojetím blíží až k antické tragédii. Jeho mýtický základ pak vzdáleně připomene podobně invenční práci, jakou prováděl s anglosaskými mýty třeba v Silmarillionu sám velký profesor a praotec fantasy J. R. R. Tolkien. A právě v tom podle mě spočívá klíčový přínos Červenákova cyklu, o kterém jsem psal hned v úvodu.
K vybroušené dokonalosti Tolkienových textů má živelně se hrnoucí vodopád jménem Dračí carevna pochopitelně jinak daleko, a ani se jim konkurovat nesnaží, pořád je třeba ji chápat jen jako prostřední díl trilogie, který je ve své podstatě epizodický a spojuje do jednoho celku tři novely a úvodní povídku o chytání lapků k tomu. Z toho důvodu má gradace podobu sinusoidy, kdy na konci každé knihy dojde k určité katarzi, ze které se román pomocí zcela nové expozice pozvolna šplhá k dalšímu vrcholu. Ne, to není špatně, jen to prozrazuje, že Červenák si je stále daleko více pevný v kramflecích v kratší formě než v nějakém rozsáhlém románovém celku. Na druhou stranu je ale vidět, že má celkovou koncepci trilogie pevně v rukou a nerozpadá se mu v očích, jako se to stalo Sapkowskému v Sáze o Zaklínači.
Nemá smysl sčítat Muromce před skončením honu. Vydání třetího dílu, Bílé věže, se kvapem blíží a podle zpráv přímo od zdroje půjde o zdaleka nejrozsáhlejší část celkového textu. Budu proto v konečných soudech značně opatrný. Dračí carevna – stejně jako celý Bohatýr – má v sobě obrovský potenciál, který zatím z podstatné části naplňuje. To nejdůležitější ale na autora ještě pořád čeká.
Boha jeho, Ďuro, nepodělej to, byla by to škoda.
- Juraj Červenák: Bohatýr – Dračí carevna
- vydal: Wales, Praha 2007
- přeložil: Robert Pilch
- obálka: Michal Ivan
- 416 stran / 299 Kč