Juraj Červenák: Bivoj válečník

Nad obětišti, ještě nedávno zasvěcenými slovanským bohům, se dnes tyčí obětní kůly avarského démona Simurga. A z jejich hrotů slepě zírají hlavy povražděných Čechů. Krutí Zličané vedení potomky samozvaných kočovnických vojevůdců překročili Vltavu a dobyli posvátný Libušín, slavnou Budeč a mnoho dalších hradišť a vesnic. Čechové se skrývají v lesích a zdá se, že není naděje na záchranu. Krokovy dcery jsou však odhodlány nenechat své soukmenovce v otrockém područí. Přestože je rozdělila válka i černá kouzla knížete Hordaga a čarodějky Ašigy, plánují protiútok. Budou však potřebovat posily. Udatný Bivoj proto v čele malé družiny vyráží na sever, aby požádal o pomoc mocného čaroděje Přemysla, knížete Lemuzů. Nepřátelé mu samozřejmě budou chtít v doručení poselství zabránit. Chystají totiž útok na Levý Hradec, jedno z posledních svobodných českých hradišť, a účast severních kmenů v bitvě by zvrátila poměr sil… Vyvrcholení dvoudílného románu na motivy Starých pověstí českých je opět strhujícím dobrodružstvím plným kouzel a lítých bojů.

Zvolna padal soumrak. Ten opravdový, snášející se na území kmene Čechů, i ten, který se Bivojovi vloudil do srdce a způsobil, že strošovský vladyka během celodenní jízdy na severovýchod ani jednou nepromluvil, a když už čas od času opětoval pohledy svých společnic, jeho oči byly naprosto bez lesku a vězela v nich ještě neproniknutelnější temnota než obvykle. Rusalky dokonale chápaly příčinu jeho zasmušilosti a nesnažily se s ním navázat rozhovor, natož aby jej nějak povzbuzovaly či utěšovaly. Koneckonců, samy měly dost důvodů zůstat zticha a zabývat se jen vlastními pochmurnými myšlenkami.
To, co viděli cestou, nikomu ze čtveřice na náladě nepřidalo. Jeli ve stopách zličského vojska, táhnoucího od Libušína k Budči, a to znamenalo putovat pásem zdupané, vypleněné a krví svlažené země. Všechny osady a dvorce, na které narazili, našli liduprázdné – koho Zličané nezabili, toho vzali do otroctví, a kdo měl to štěstí a unikl jim, ten hledal skrýš hluboko v lesích, daleko od cest a obydlí. Z mnoha domů zbyly jen čadící trosky. Ohrady a chlévy zely prázdnotou. Dokonce i na pastvinách spočívalo bezútěšné ticho – jen tu a tam zaznělo z dálky zoufalé bučení či bečení zatoulaného dobytka, marně hledajícího odehnané stádo. Krajem se proháněly jen smečky psů a jinak prosluněnou oblohu každou chvíli zastřelo početné hejno krkavců, vran a havranů, putujících za hojnou potravou.
I přes všudypřítomný zmar bylo v osadě, k níž Bivoj a rusalky dorazili krátce před setměním, poměrně živo. Hned jak vjeli mezi chýše, vyplašili lišku a několik divokých koček a psů. Všude kolem, na stromech, plotech i nespálených krovech, posedávaly vrány. Hotový rej mrchožroutů však vládl na návsi, před dlouhým starostovským srubem proměněným v doutnající spáleniště.
„Dej mi sílu, Perune…“ zachroptěl Bivoj, ačkoli to, co tu na ně čekalo, už viděli v obměnách ve všech vesnicích podél cesty. „A sešli zkázu na ty vraždící zkurvysyny. Copak ty své krvelačné běsy ještě nenakrmili dosyta?“
Uprostřed kruhového prostranství byl do země zaražen nahrubo otesaný špičatý kůl – obětní sloup, jak Bivoj a jeho společnice pochopili v předchozích vydrancovaných osadách.
Znamení vítězství a nadvlády.
Poděkování bohům za další dobyté české sídlo.
Okřídlený vlk Simurg, jemuž se Zličané na popud svých avarských vojevůdců klaněli, byl poslem a válečným vyslancem nebeského vládce Tengriho. Představoval pouto mezi světy bohů a smrtelníků. Pohyboval se po obloze – především noční – ale často chodil i po zemi. Proto mu obětovali oběma způsoby.
Z hrotu slepě zírala lidská hlava, v této chvíli už kvůli snaživým vranám proměněná v lebku ulepenou krví a zbytky vlasů. Pár stop pod ní byl na kůlu naražen trup – původně byl umístěn výš, ale jak se na něm hemžili černí ptáci, zápasící o kusy vnitřností a šťavnaté kousky masa z pahýlů končetin, pozvolna pod jejich váhou klouzal níž a níž. Tyto části oběti náležely mocnostem ovzduší, přicházejícím v podobě ptáků. Uťaté ruce a nohy byly pověšeny na krátkých zbytcích větví tak, aby na ně dosáhli dravci chodící po zemi. Tohoto úkolu se s chutí zhostila vlčí rodinka – dospělý pár a půl tuctu zhruba čtyřměsíčních štěňat. Šelmy na vyrušující jezdce podrážděně zavrčely, ale když neklidní koně na návsi zabušili kopyty, daly se na ústup. Ve větším počtu by se možná odvážily jezdcům vzdorovat, ale tahle rodinka s mláďaty, ještě neschopnými samostatného lovu, tvořila pouze základ budoucí smečky, postrachu ovčích stád, a vlastní bezpečí pro ni bylo důležitější. Vlci proto moudře odběhli k nedalekému lesu a tam z houštin nevraživě blýskali očima a čekali, až se podivní dvouhlaví čtyřnožci seberou a odjedou.
„Tady na noc zůstat nemůžeme,“ nakrčila Vlasta nos, podrážděný pronikavým pachem lidských ostatků.
„Ne, to nemůžeme,“ zabručel Bivoj, dívaje se ze sedla na změť ohořelých trámů a lidských kostí v rozlehlém žárovišti, které zbylo z hlavního srubu. „Jsme už příliš blízko Budče. Kdykoli se tu můžou objevit Zličané, čenichající kolem po další kořisti. Kromě toho… z těch havranů všude kolem mi naskakuje husí kůže. Očima kteréhokoli z nich nás může pozorovat ta mrcha Ašiga.“
„To si nemyslím,“ namítla Vlasta a rozhlédla se. Černých ptáků byla všude kolem opravdu hojnost. Ti, kteří hodovali na obětním kůlu, se jezdci vůbec nenechali vyrušit a dál zběsile klovali do trupu. „Cítila bych její vědomí. Mimo to, silně pochybuju, že by se teď odvážila přenášet svou duši do obyčejné vrány…“ Rusalčí velitelka zmlkla. Uprostřed věty jí došlo, že načala citlivé téma.
„Proč?“ vyzval ji Bivoj, aby pokračovala. Bublaly v něm natolik špatné pocity, že horší už to ani být nemohlo.
„Inu… protože tělo, v němž teď přebývá, pořád patří Kazi. A stále v něm sídlí i kněžnina duše. Jistě, ta Ašižina má navrch, ale jakékoli složitější kouzlo ji může oslabit a tehdy duše Kazi, krčící se někde v nejzazším koutě podvědomí, využije příležitost a pokusí se vetřelce ze svého těla vypudit. Proto teď Ašiga nemůže plýtvat kouzly a její schopnosti jsou velice omezené. Což je výhoda pro nás. Nemusíme se bát jejího pátravého vědomí, poletujícího nad krajem.“
Vladyka zamyšleně přikývl. Udělalo mu dobře, když slyšel, že jeho milovaná zřejmě pořád bojuje a dokáže nežádoucí vetřelkyni ve svém těle ztrpčovat život. „Rozumím,“ zabručel. „Doufejme, že je tomu opravdu tak. Přesto se raději utáboříme někde v lese. Nocleh tady by nebyl ani bezpečný, ani příjemný.“
„Souhlasím. Ale pronásleduje mě jiná nedobrá předtucha.“ Vlasta se neklidně ošila v sedle. „Ašigy se sice nebojím, ale stejně mě mrazí v zádech.“
„Co to znamená?“
„Myslím, že se nám někdo pověsil na paty. Nebo spíše něco.“
„Taky to cítím,“ přisvědčila Mlada. „Je to čím dál zřetelnější. Přibližuje se to. A rozhodně to není člověk. Dost možná to vůbec není smrtelný tvor.“
Bivoj se mimoděk ohlédl k cestě, po níž přijeli. Kromě houstnoucích večerních stínů ale nezahlédl nic, co by stálo za pozornost.
„Děsíte mě,“ přiznal bez okolků. „Nevidět na vlastní oči, jak se Sekáčova mršina hezky škvaří pod hořícím zátarasem a mění se v hromadu mastného popela, myslel bych si, že se po naší stopě žene starý známý…“
„Ne, Sekáč to není,“ uklidnila jej Vlasta. „Ani si nejsem jistá, jestli nás to pronásleduje. Vím jen, že to putuje stejným směrem jako my. Každopádně bychom to neměli podceňovat, dokud nevíme, co to je a jaké to má úmysly.“
„Nebude tedy přece jenom lepší zůstat ve vesnici a dobře se opevnit v některém srubu?“
„Tak možná uvažuje člověk,“ zavrtěla Vlasta hlavou. „Pro tebe je dům symbolem bezpečného útočiště. Pro nás je pastí – místem, z něhož není úniku, když se něco zvrtne. Jen ta představa, že bych měla dřepět někde mezi čtyřmi stěnami, mě dusí.“
„Mě taky,“ přidala se Mlada. „Jeďme odsud.“
Vlasta tázavě pohlédla na Bivoje. Neplýtval slovy a odpověděl tím, že pobídl koně. Rusalky na nic nečekaly a následovaly jej.
Jakmile jezdci zmizeli mezi lesnatými vršky na severu, vlk a vlčice vyklouzli z houštin a vedli potomstvo zpátky do vesnice. Odehnali lišky, pohotově se pokoušející obrat je o lidské ostatky rozházené po zemi, a dychtivě pokračovali v hodování. Dokonce se odvážili k chladnoucímu žárovišti, vytáhli z něj ohořelou mrtvolu, rozlouskli zuhelnatělou krustu a pustili se do šťavnatého propečeného masa a ještě horkých vnitřností.
Než se ale úplně setmělo, byli opět vyrušeni. Zvedli hlavy, zastříhali ušima, důkladně začenichali. Ostražitě se dívali na jihozápad, odkud předtím přijeli jezdci. Zbylí mrchožrouti se mezitím dali na útěk. Hlavně kočky, které uměly vycítit nadpřirozenou sílu na hony daleko, s prskáním a celé naježené pelášily do bezpečí. Vlk a vlčice ukázali odvahu, útočně se nahrbili, odhalili tesáky a začali vrčet.
Jenomže pak se z lesa ozvalo škrábání, šustění a skřehotavé hlasy. V lese na okraji vesnice se rozhýbaly tajemné stíny. Současně se přivalila vlna podivného pachu, jaký kolem sebe šířily jen věci pocházející ze světa stínů.
V tom okamžiku obě starší šelmy sklopily uši, stáhly ocasy mezi zadní nohy, uskočily a vyrazily k hvozdu na východě. Mláďata s kňučením běžela za nimi. Ještě nechápala, jaké strašlivé nebezpečí zahnalo rodiče na útěk. Spíše je mrzely všechny ty dobroty, zanechané ve vesnici.
Vlčata nemohla tušit, že v následujících dnech bude mrtvé člověčiny, povalující se všude po kraji, opravdu dostatek a ona před zimou ztloustnou jako medvědi.

Tábor rozbili asi dva hony stranou od cesty, v úvalu mezi lesem zarostlými vršky, kde mohli bez obav rozdělat oheň. Ten měl za těchto okolností, kdy v okolí čenichalo něco tajemného, nelidského a pravděpodobně nebezpečného, cenu života. Vzkříšení plamene se ujala Vlasta. Oheň byl sice živel, se kterým si rusalky dvakrát nerozuměly – obzvlášť vzpomínka na požár ve svatoboru u Jezerky ještě bolela – ale dnes v noci neměly na vybranou. Velekněžka obcházela ohniště, dělala u toho podivné rozmáchlé pohyby přecházející chvílemi téměř do tance a pronášela rytmické zaklínací formulky. Bylo nutné vdechnout ohni divotvornou sílu, aby je chránil před vším, co se mohlo připlížit z nočního hvozdu. Samozřejmě nespoléhaly jen na Svarogovu vrtkavou přízeň. Mlada a Šárka se pustily do splétání návazů. Použily k tomu především pichlavé věci – šlahouny ostružiní, šípkové a hlohové větvičky naježené trny, hlavičky suchého bodláčí. To, že je hojně zkropily krví ze svých prstů a dlaní, bylo součástí kouzla. Návazy pak rozvěšely kolem nocležiště a posvazovaly navzájem, čímž z nich vytvořily téměř souvislou ohradu. Nezapomněly na složité uzly, účinný prostředek pro zaplašení nedobrých mocností. Nakonec Vlasta vzala otýpku suchých kopřiv, zapálila ji a s vydatně čadícím svazkem v ruce obešla kruh. Neustále při tom drmolila zaříkadla proti zlých duchům a běsům. Zdálo se, že kouř se zachytává mezi návazy a ve větvích okolních stromů a vytváří tak kolem tábora souvislou clonu.
„Bude to stačit?“ zeptal se Bivoj, který mezitím odsedlal a do sucha vytřel koně.
„Přijde na to, proti čemu,“ pokrčila velekněžka rameny a hodila zbytek otýpky do ohniště. „Počkáme a uvidíme.“
A tak čekali. Oheň vesele praskal a někde v dálce vyl vlk. Šárka a Mlada se stáhly stranou od ohniště, proměnily se v jeden stín zachumlaný pod kožešinami a houněmi a tichounce si tam něco šeptaly. Vlastě samozřejmě neuniklo jejich prohlubující se vzájemné pouto, jejich kradmé pohledy a ruměnec vyvolávaný lechtivými společnými vzpomínkami. Neshledávala v tom nic mimořádného, natož pobuřujícího. Milenecké vztahy mezi rusalkami sice nebyly pravidlem ani velekněžkou vynucovanou povinností, jak si to někdy malovali smrtelníci na tomto břehu Vltavy, ale na druhou stranu nebyly ani ničím výjimečným. Vlasta sama měla bohaté zkušenosti se „ženskou láskou“.
V té souvislosti si vzpomněla na Svatavu, ošklivě raněnou a zanechanou v péči Tety a uprchlíků z Libušína někde v lesích na západě. Kdysi ji opravdu milovala. Krátce poté, co se Svatava odevzdala Jezerce a bohyně ji naplnila mocí svého vlhkého božského lůna, mezi velekněžkou a energickou novou členkou družiny vzplanula vášeň. Nějaký čas neznala mezí. Jenomže to už bylo dávno. Pouto zůstalo, vzájemná dychtivost vychladla.
Večer pokročil. Vlasta zamyšleně žvýkala plátek slaného uzeného vepřového, zapíjela ho čistou vodou z kožené čutory a zpod rusé hřívy, padající do obličeje, občas vrhla nenápadný pohled na svého zamlklého společníka.
Bivoj.
Běsobijce.
Hrdý vladyka Strošovců.
Nedokázala to potlačit. Každým dnem víc a víc přitahoval její pohled. Cítila sílu, tepající v jeho svalnatém těle. A stejně zřetelně vnímala jeho horoucí city k nejstarší z Krokových dcer. Cítila se jako nějaká žárlivá, závistivá smrtelnice, která se zakoukala do muže, prokazujícího svou mužnost, laskavost a oddanost jiné ženě.
Děvano, myslela jsem, že z tohohle už jsem dávno vyrostla. Byla jsem tady dřív, než se narodil otec jeho otce. Přesto mě ten smrtelník, jehož život je ve srovnání s mým jen zábleskem plamene v temné vichřici času, tajemným způsobem přitahuje. Tam na bojišti u lesního záseku, když mi zabránil zabít zličského knížete, jsem jen stěží potlačila vztek. Bylo to proto, že mi překazil úmysly… anebo mě podráždilo, že všechno, co dělá, dělá kvůli Kazi, a ne kvůli mně?
Jak pošetilé! Jak…
Lidské.
Ale ani on nemohl popřít, že je tady jisté pouto, které ho s rusalkou spojovalo. Několikrát si vzájemně zachránili životy. Bojovali bok po boku. Byl s ní, když v jezeře u Strošovic otevřela průchod do hlubiny a vysvobodila z ní své sestry i modlu s duší samotné bohyně.
Nemohl to popřít. Nebo snad ano? Zatímco ona na něj vrhala kradmé, planoucí pohledy, on jen zíral do ohniště. Tu a tam přihodil do plamenů suchý klacek a pak se opět ponořil do myšlenek, kterým vládla vědma z Krokova rodu s vlasy barvy čerstvě vyloupaných kaštanů a očima šedýma jako obloha před bouří.
„Jak to vlastně uděláme?“ rozhodla se Vlasta prolomit skličující ticho.
„Co myslíš?“ Její pohled neopětoval. Pod nakrčeným černým obočím se mu stále blýskal odraz plamenů.
„Co asi? Jak vysvobodíme Libuši a Kazi?“
„Netuším. Něco vymyslíme.“
„Musíme nějak proniknout do hradiště. Což může být v těchto dnech nesnadné, ne-li nemožné. Budeč se hemží Zličany…“
„To já přece vím.“
„Nemysli si, že tě chci odradit nebo do tebe zasévat malomyslnost. Záleží mi na osudu obou kněžen stejně jako tobě…“
Zmlkla. Z jeho výrazu poznala, že nemá nejmenší chuť pokračovat v takovém nikam nevedoucím tlachání. Zhluboka si povzdechla, odložila čutoru a vstala. Vypila moc vody. Vykročila do tmy. Jakmile mu ukázala záda, Bivoj vzhlédl a podíval se na ni. Ucítila jeho pohled stejně neomylně, jako by měla oči i na zátylku. Srdce jí vynechalo jeden úder.
On to ví!
Zřejmě si všiml jejích pohledů. Poznal, že pozornost, kterou mu rusalka věnuje, překračuje meze běžného zájmu. Kdyby tak věděla, jestli je to dobře, nebo špatně… To poznání je mohlo sblížit, ale stejně tak přimět Bivoje vyhloubit mezi ně hlubokou, nepřekonatelnou propast…
Náhle koně zvedli hlavy, zavětřili a poplašeně zafrkali. Vlasta ztuhla. Předchozí myšlenky se okamžitě rozprchly jako hejno vyplašených vrabců. Šárka a Mlada vyskočily zpod houně a chopily se luků. Vlasta couvla k ohništi a zvedla odložený toulec.
„Teď se ukáže, jestli naše ochranná kouzla za něco stojí,“ sykla, zručně napjala do luku tětivu a přiložila k ní šíp.
„Je to ono?“ zeptal se Strošovec a beze spěchu vstal. Za opasek si zastrčil širočinu, která navzdory svému jménu – Dobromysla – zrovna přátelskou povahou neslula, na levé předloktí si nasadil štít a v pravačce sevřel lehčí vrhací oštěp. Těžký lovecký oštěp pro přímý střet zabodl špičkou do země, aby jej měl po ruce. „To něco, co se plížilo za námi? V okolí se mohou pohybovat i zličské tlupy. Nebo uprchlíci z okolních vesnic, kteří se pod rouškou tmy vracejí pro své ve spěchu zapomenuté věci…“
„Ne, tohle nejsou lidé,“ smetla jeho naděje Mlada. „Buďte zticha. Možná nás minou a půjdou dál…“
„V to nedoufej, sestro,“ zavrtěla hlavou Vlasta, napjatá a soustředěná jako šelma na číhané. „Cítím, že se přibližují. Sešli z cesty a směřují sem. Mlado, uklidni koně.“
Rychle vyslovené konejšivé zaklínadlo způsobilo, že se koním viditelně zakalily oči. Zvířata zmlkla a svěsila hlavy, jako by na ně znenadání padla nevýslovná únava. Právě včas. Z lesní temnoty totiž zazněly zvuky, ze kterých by koně nepochybně začali šílet. A pak by je nezadržely ani otěže uvázané o větve buků, ani pichlavá ohrada kolem tábora.
Bivoj sám měl co dělat, aby zůstal stát v klidu. Na zátylku mu naskočila husí kůže. Měl sto chutí couvnout a postavit se tak, aby planoucí, Svarogovou mocí sálající ohniště dostal mezi sebe a vršky, oddělující úval s tábořištěm od cesty k Budči.
Z hustého hvozdu na svahu se ozývaly hlasy.
Huhlavé i skřehotavé.
Obsahující slova, a přece nelidské.
A hlavně… čím dál hlasitější.
„Držte se u ohně,“ nařídila Vlasta zbytečně a pokynula Šárce. Nejmladší rusalka přihodila do plamenů suché roští. Oheň sílil a záhy šlehal do takové výšky, až koruny stromů nad táborem plnily roje jisker a listy se kroutily žárem. Do spletitého porostu za kouzelným kruhem však světlo nedokázalo proniknout. Skoro jako by návazy chránily nejen tábor před temnotou zvenčí, ale i černotu v lese před září ohniště.
Neklidné stíny čtyř přikrčených postav poletovaly po okolním porostu. V houštinách se pořád kroutily cáry kopřivového kouře.
Hlasy se přibližovaly. A s nimi i zvuky pohybujících se těl. Šustění netrpělivých chodidel na listím vystlané zemi, ale i škrábání něčeho ostrého na kůře stromů a praskot větviček v košatých korunách. Ne, příchozí se nepohybovali jen po zemi. Skákali z kmene na kmen. Rusalky vzhlédly do korun a pomalu, rozvážně pozvedly luky. Něco, co vydávalo podobné zvuky, muselo být hmotné – a cokoli hmatatelného bylo možné prošpikovat šípem.
Pak něco zalomozilo v rozsoše mohutného buku na okraji palouku. Mezi rozkolébanými, suché listí setřásajícími větvemi zasvítil pár rudých očí.
„Svarogu, Perune a Velesi…“ zachroptěl Bivoj, ukročil pravou nohou a rozmáchl se oštěpem k hodu.
„Jen klid,“ ucedila Vlasta koutkem úst, u něhož třemi prsty držela napjatou tětivu s opeřeným koncem šípu.
Stvoření v koruně stromu vystrčilo do světla černou, chlupatou, děsivou tvář, vycenilo lesknoucí se tesáky a varovně zasyčelo. Krátký, jakoby uříznutý nos hlasitě začenichal. V porostu pořád vířil kouzelný kopřivový dým. Vnikl tvorovi do nozder a přinutil jej potřást hlavou a podrážděně zafunět a zaprskat. V houští i na stromech zazářilo odrazem ohnivého světla několik dalších párů očí. Zakrslé, nahrbené stíny s dlouhými pažemi a drápy zakončenými prsty jeden po druhém vystupovaly z temnoty. Některé zkusily sáhnout na pichlavou ochranu tábora, ale rychle ucukly a bolestně zavřískaly.
Tvor v rozsoše buku, podle všeho vůdce smečky, něco zaprskal na ostatní. Bivoj překvapeně zjistil, že mu částečně rozumí.
„Pryč… pozor… čáry máry… zlé nedobré… fuj, fuj, bolí…“
I přes jeho varování skřetů rychle přibývalo. Ve snaze najít nějakou skulinu v magické ochraně tábora obcházeli palouk a zanedlouho se hemžili všude kolem.
„Není… cesta… čáry máry… všude… Bolí…“
„Ano,“ ozvala se Vlasta a zvýšila hlas, aby ji noční návštěvníci dobře slyšeli. „Chrání nás čáry máry. Toto je plamen zasvěcený Svarogovi. Nemůžete nám ublížit. Kdo vkročí do kruhu, zhyne. Kouzlem nebo železem. Odejděte! Vraťte se, odkud jste přišli! Hned!“
Z koruny buku opět vyhlédla černě ochlupená hlava s dlouhými vousy na spodní čelisti. Vycenila tesáky, jichž by se zalekl i vlk.
„Pomsta… vražda… krev!“ vyštěklo stvoření.
„Pomsta za co?“ zeptala se Vlasta a nepřestala mířit šípem přímo doprostřed srstnatého obličeje.
„Za oheň… za loupež… za bolest… Zlí lidé… železo a křik… vlk s křídly… smrt… smrt našich hospodářů… Bolest…“ Skřet potřásl hlavou a nešťastné skučení se opět změnilo v nenávistný skřek. „Pomsta… Pomsta! Pomsta!!!“
„My jsme vám nijak neublížili!“ překřičela jej Vlasta. „Nepatříme k těm zlým lidem! Nenosíme znamení okřídleného vlka! Slyšíte? Nechte nás! Hledejte pomstu jinde!“
Pohyb a povyk v houštinách a korunách nabral na intenzitě. Stíny poskakovaly, cvakaly zuby a hrozily pařáty. Keře a větve stromů se otřásaly.
„Zlí lidé… zlí lidé…“ vřískal vůdce dokola.
„Tohle skončí špatně,“ zavrčel Bivoj a rozhlédl se kolem sebe. „Jsou jako nepříčetní. Prahnou po krvi. Připravte se k boji…“
„Ne,“ zasyčela Vlasta, povolila tětivu, sevřela šíp v levé dlani podélně s tělem luku, sklonila se k ohništi a popadla hořící klacek. „Sestry? Potřebuju vaši sílu!“
Mlada a Šárka luky nesklonily, ale bez zaváhání připojily hlasy k Vlastinu zaklínání.

Plamen, pramen,
běsy zažeň,
plamen, pramen,
běsy zažeň…

Skřeti vyli jako pominutí. Bivoj pozvedl štít a pevněji sevřel ratiště oštěpu.

Plamen, pramen,
běsy zažeň…

„Neslyšely jste, chlupaté kůže?!“ vykřikla velekněžka. „Táhněte!“

Pak zprudka máchla hořícím klackem kolem dokola. Rychlým pohybem chabý plamen kupodivu neuhasila, právě naopak – větev mocně zaplanula a k lesu vyrazila zářící vlna kouzelné moci. Jako sluneční třpyt nesený rozbíhajícím se kruhem po vodní hladině vlétlo světlo do okolního porostu.
Neviditelná síla smetla běsy jako vichřice slaměné strašáky. Vůdce byl doslova vymrštěn z rozsochy, s lomozem a ohlušujícím vřískotem proletěl korunou sousedního stromu a jako kámen se zřítil do trnitého houští.
Řev skřetů trhal uši.
„Bolí! Bolí! Čáry máry! Fuj! Fuj!!!“
Na útěk se však neobrátili. Vůdce se vydrápal ze sevření pichlavých šlahounů a přiběhl zpátky k návazy chráněnému kruhu.
„Smrt! Krev! Pomsta!“ chrlila jeho tlama, roztahující se od jednoho špičatého ucha k druhému, a zlostně u toho poskakoval. Žhnoucí oči kreslily do tmy šmouhy démonického rudého světla.
„Říkám vám,“ procedil Bivoj skrz zuby, „zbavíme se jich jen tak, že jich pár rozsekáme…“
A pak, zničehonic, stvůry zmlkly. Jako když utne. Ticho, které vystřídalo jejich vřískot, téměř zvonilo v uších.
Z návrší, které oddělovalo tábor od cesty, zazněl výkřik:
„Zlí lidé!“
Skřeti se jako na povel obrátili za hlasem.
„Zlí lidé!“ zařval vůdce příšerné tlupy. „Pomsta! Krev! Zabít! Smrt!“
Běsové jako by v okamžiku zapomněli na čtveřici u ohně v magickém kruhu. Vyrazili zpátky do svahu, na západ, k budečské cestě. Kolem tábora se míhaly pádící a skákající stíny. Les se zachvíval rychlým pohybem. Skřehotavé hlasy, dusot a škrábání drápovitých tlap se vzdalovaly.
Bivoj vydechl a sklonil oštěp. Po skráni mu do strniště na čelisti skanula krůpěj studeného potu.
„Našli si jinou kořist. Koho asi?“
„To bych taky ráda věděla,“ řekla Vlasta zadýchaně. Kouzla jí očividně dávala zabrat. „Prosme bohy, aby to byli Zličané, a ne uprchlíci z okolních vesnic…“
Ještě to ani nedořekla, když nad lesem proletěl překvapený, zděšený výkřik.
Bivoj i rusalky ztuhli.
Hlas patřil ženě. A zněl povědomě. Vyměnili si pohledy, aby se vzájemně ujistili, že je všechny napadlo totéž.
„Laskavá Děvano, to znělo jako…“ Nevěřícně zírající Vlasta nedořekla.
„Je to vůbec možné?“ zapochyboval Bivoj. Byl mrtvolně bledý a jizva na levé tváři mu neklidně pulsovala.
Odpovědělo mu další zděšené zaječení. Vzápětí zařičel kůň – jeho hlas byl směsicí hrůzy a šílené bolesti.
Vyrazili ke koním. Krátce nato hruď Bivojova hřebce rozervala návazy jako pavučiny. Rusalky, svírající mezi stehny neosedlané koňské hřbety, se držely těsně za ním. Hvozdem na úbočí zakmitala záře hořícího klacku, stále třímaného Vlastinou rukou.
Kouzelný kruh byl porušen a čtveřice cválala vstříc temnotě, hemžící se smrtelným nebezpečím.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).