Bílá cesta, Noční běžci 5 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Lynn Flewelling
 |
Zhýralí šlechtici, prvotřídní špehové a nejnepravděpodobnější hrdinové – Alek a Seregil – přežili vyhnanství, zradu i černou magii, ale cesta, která leží před nimi, je ta nejnebezpečnější, po jaké kdy putovali. S nepřáteli všude kolem musí kráčet po úzké stezce mezi Dobrem a Zlem, kde i jediný krok stranou může být jejich posledním. Alek a Seregil unikli smrti a otroctví v Plenimaru a nepřejí si nic víc, než vrátit se k životu v Rhíminee. Místo toho však mají na krku Sebrahna, podivného tvora stvořeného alchymií, předpovězené dítě nezrozené ze ženy.
Měsíčně bílá kůže a hrozivá moc činí Sebrahna nebezpečným všem, s nimiž Alek a Seregil přicházejí do kontaktu, takže jim nezbývá než zjistit více o jeho pravé podstatě. S pomocí spolehlivých přátel a Seregilova klanu dvojice hodlá odhalit pravdu o tomto živém homunkulovi – vydávají se na cestu, na jejímž konci je čeká pouze nebezpečí nebo smrt. Pronásledují je přitom Seregilův starý nepřítel Ulan í Sathil z Virésse i Alekovi dávno ztracení příbuzní a chtějí se zmocnit Aleka i Sebrahna. Alek a jeho společníci musejí na útěku bojovat s časem, aby splnili nejosobnější misi, na jakou se kdy vypravili.
Khirnari Hâzadriëlfaieů Seneth ä Matriel Danate Hâzadriël a jejímu doprovodu trvalo několik hodin jízdy do příkrého svahu, než dojeli k chýši šamana Retha’noi. Chýše stála v jasanovém hájku kousek od okraje jeho horské vsi. Seneth vyrazila po časné snídani a teď se na vzdálených skalách, lemujících Havraní průsmyk, ostře lesklo polední slunce.
Chýše byla malá, kulatá, z větví a vrbového proutí, pokrytá napnutou jelení kůží. Turmay nebyl v dohledu, jen z otvoru uprostřed střechy chýše stoupal kouř.
„Zůstaňte tady,“ poručila Seneth ostatním jezdcům. Přistoupila k nízkým dveřím, stáhla si dlouhý přední díl pláště a tuniky dozadu a v kalhotách vlezla po čtyřech do šera šamanova příbytku. Kontrast vůči paprskům, odrážejícím se od sněhu, ji na okamžik téměř oslepil, takže viděla jen sloupec světla zářícího kouřovým otvorem a žhnoucí oheň pod ním.
„Vítejte, khirnari,“ pozdravil ji šaman. Teď už ho rozeznávala; seděl se zkříženýma nohama na opačné straně ohně a neměl na sobě nic než primitivní bederní roušku.
„Děkuji vám za dobré zprávy, příteli.“ Bylo tu horko a těsno. Seneth setřásla svůj kožešinou lemovaný plášť a posadila se na hromadu kůží naproti šamanovi. Turmay měl zavřené oči a shrbené tělo bylo tak nehybné, jako by ani nedýchal. Šedé kadeře mu nehybně visely přes ramena.
Šamanské tetování na jeho rukou a tváři už viděla, oné noci, kdy ho k ní přivedla její přítelkyně Belan ä Talía, po tom, co měli oba vize tayan’gil – nebo „bílého dítěte“, jak mu říkal šaman – kdesi daleko na jihu. Na místě, kde nikdo neměl žádná tayan’gil vytvářet.
Teď, když tu seděl polonahý, viděla i značky pokrývající jeho ramena a hruď. Další tetování tvořilo kroužky na holeních jako vzory na oo’lu, která mu němá ležela na klíně. Seneth během svého dlouhého života poznala celé generace Retha’noi. Jen mužští šamani užívali oo’lu – dlouhé, složitě zdobené píšťaly, vytvořené z mladého stromku zbaveného dřeně. Každá měla jedinečné zdobení až na černý otisk ruky, který byl vždy někde na vyhlazeném dřevě. Turmay na ni zřejmě docela nedávno hrál; ve vzduchu se tetelila magie Retha’noi a halila ji jako vůně.
Což bylo lepší než pach chatrče: pot a kůže, kyselé mléko, čpící pach uzeného masa a těla, které až do jara nepozná řádnou koupel.
„Byla pro tebe jízda obtížná, khirnari?“
Seneth sebou trhla. Do kruhu světla ohně se naklonila Belan ä Talía. „Co jste zjistili, přátelé?“ zeptala se obou. Belana byla věštkyně, což bylo mezi jejím lidem velmi vzácné, a důvodem nejspíš byla její smíšená krev. Vzácné sňatky s Retha’noi byly postupně tolerovány, jelikož se horský lid osvědčil jako spolehlivý spojenec a držel se údolí stejně žárlivě jako faieové, pokud ne víc. Ale spojení s někým zvenčí? To bylo nemyslitelné a přísně zakázané.
„Tayan’gil je v Aurënenu,“ odpověděla Belan. Belan a Turmay společně pátrali od chvíle, kdy měli první vize s tayan’gil.
„V Aurënenu? Říkáš mi, že by Aurënfaieové vytvořili takové stvoření?“
„Kdo může říct, khirnari? Víme jen, že jedno je tam.“
„Kde v Aurënenu?“
Šaman konečně otevřel oči a khirnari viděla, že jsou zarudlé. „Můžu vám to ukázat, ale neznám jméno toho místa.“
Zvedl voskový náústek oo’lu a vtiskl do něj rty. Nafoukl tváře a začal hrát. Tahle píšťala byla dlouhá skoro čtyři stopy a šaman se musel posunout, aby se konec nedostal do ohně.
Nebyla to hudba, přestože podivné bzučení, houkání a dunivé hučení, které z oo’lu vycházelo, nebylo nepříjemné. Při pozorném naslouchání bylo možné zaslechnout řezavou píseň cikád, bučení býka, kuňkání malých žabek z močálů a zpěv ptáků. Když hrál někdo, kdo to opravdu uměl, byly zvuky složité a spletené. Ti, kdo neměli cvik, nedokázali z píšťaly dostat víc než dýchavičné kvíkání.
Tentokrát hrál Turmay pomalou píseň, s hvízdáním větru nad sněhem a sovím houkáním, které se mísilo s táhlým hučením.
„Zavři oči a dotkni se oo’lu,“ řekla jí Belan.
Seneth poslechla a píšťala, hladká a zahřátá šamanovým dechem, jí vibrovala v dlani.
Za zavřenými víčky jí zaplálo světlo, jako by vyšla ven z chýše, a měla pocit závratě, jako by prolétla kouřovým otvorem.
Po povrchu její mysli klouzaly matoucí obrazy – rozostřené obrazy hnědých stepí, štítů méně rozeklaných než ty, jež chránily její fai’thast, a záblesky slunce na rozlehlé vodní hladině.
Velké jezero, poblíž města Tírfaieů jménem Wolde. Před lety se jako jezdkyně Ebrados vydala z údolí a proplížili se spícím městem. Pořád si vybavovala zápach toho místa a špínu. Ale to jezero! Stála na pobřeží, za úplňku. Nikdy předtím neviděla nic tak krásného.
Turmayovo kouzlo ji však unášelo dál a dál od všeho, co znala, přes lesy a travnaté pláně, a přes vodní hladinu tak nedozírnou, že vedle ní vypadalo jezero jen jako louže.
Moře, zašeptal jí v mysli šaman prostřednictvím hučení oo’lu. Můj lid kdysi žil podél celého pobřeží, než nás světlí lidé zahnali do hor. Bývali jsme rybáři a námořníci a křik racků máme stále v kostech. Píseň oo’lu se proměnila ve zvláštní, pronikavý křik jako hlas bílých ptáků, které kdysi viděla kroužit nad jezerem. Za tím vším a ještě dál leží tvůj skutečný domov, Seneth, dcero Matrielina.
Přelétli hornatý ostrov a znovu přes moře k zemi, která se nepodobala její, až na hřeben hor, který se rýsoval proti modré obloze. „Aurënen,“ řekla jí Belan jakoby z veliké dálky.
Pás země mezi mořem a horami byl bledý a suchý jako kost. Turmayovo kouzlo ji neslo k městu na pobřeží. Drobné domky podél vody vypadaly jako hrudky bílé křídy, zasazené v písku, s povědomými kopulemi.
Tady je bílé dítě.
Můžete mi ho ukázat?
Nevidím ho, ale cítím jeho přítomnost v mysli jako vřed.
„Nevidím ve snech jeho tvář, khirnari,“ zašeptala Belan. „Má kolem sebe nějaké kouzlo, které nedokážu prorazit. Ale je malé jako dítě a nemá křídla.“
„Ale jsi si jistá, že mu v žilách proudí naše krev?“ zašeptala Seneth. Krev Prvního draka, toho, z jehož krve ožili faieové, byla v jejím lidu silnější, dávala mu mocnější magii. Od doby, kdy sem přišli a brali se mezi sebou, se narodilo několik dětí s drobnými, křídlům podobnými výčnělky na zádech nebo s očima v barvě měsíčního světla na oceli. Černí čarodějové kdysi za dnů Hâzadriël nějak odhalili tajemství jejich krve a našli způsob, jak ji využít k vytváření tayan’gil, jejichž moc uzdravovat překonávala všechno, co kdy dřív kdokoliv spatřil. Staletími prošly pověsti o dalším užitku, který černokněžníci z oněch tvorů a jejich bílé krve – již nazývali Bílá cesta – získali, pověsti o elixírech, které měly nesmírnou moc, ale nikdo přesně nevěděl jakou.
„Ano, bezpochyby,“ řekla jí Belan. „Ale není čistá. Tayan’gil není správné.“
Není čistá. Seneth se z možnosti, kterou ta slova zahrnovala, rozbušilo srdce.
„Potrvá měsíce, než se dostaneme do Aurënenu,“ uvažovala znepokojeně. Kdo ví, jaká neštěstí se mezitím mohou stát? Nedalo se odhadnout, jakou moc bude tohle podivné tayan’gil mít, ale nepokoj, který Seneth pronásledoval od chvíle, kdy za ní Belan přišla poprvé, ještě zesílil. Jestli tayan’gil zrozené z nečisté krve jakkoliv ublíží nějakému Aurënfaiei, hanba spočine na ní a jejím klanu. Staletá propast, která se rozevírala mezi nimi a jejich aurënskými předky, to nezmění. Atui není ohraničeno časem ani místem.
Toto tayan’gil musí být získáno zpět, a tak tedy Ebrados vyjedou – bez ohledu na délku cesty a na nebezpečí. Toto je cesta jejího lidu – toto je udrželo při životě během staletí od doby, kdy Hâzadriël odvedla vyvolené do bezpečí na severu. Bránit Bílou cestu je ctí i břemenem Ebrados a jiné cesty není.
Vize pomalu vybledla a Seneth znovu obklíčil horký, těžký vzduch.
„Děkuji vám, přátelé,“ řekla, dychtivá dostat se znovu ven. Cosi ji však strašilo v koutku mysli od chvíle, kdy k ní Belan šamana poprvé přivedla.
„Turmayi, proč vidíte to ‚dítě‘? Nemá s Retha’noi nic společného.“
Starý muž pokrčil rameny. „Vize posílá Matka. Já je následuji.“ Přejel prsty po oo’lu, po kroužku symbolů. „Je to zapsáno tady, v putování. Proto půjdu s vašimi hledači.“
Seneth si ho překvapeně změřila. Pokud věděla, Retha’noi nikdy neopouštěli údolí. Ale vyhýbali se společnosti a nezodpovídali se jí. Kdo zná jejich příchody a odchody? A navíc, uvažovala, šaman s takovými schopnostmi bude při pátrání jistě výhodou.
„Děkuji vám, příteli.“
Vynořila se z chýše, natáhla si rukavice, na okamžik si zaclonila oči před ostrým sluncem na sněhu a hluboce se nadechla. Slunce nepostoupilo ani o hodinu.
Nepříjemný zápach chýše jí ulpěl na vlasech i oděvu. Nasedla na chundelatou klisnu a zamířila stezkou dolů, skrz vesnici Retha’noi, a potom cvalem po příkré, zasněžené cestě za ní, a kochala se ostrým, čistým větrem, který jí vál do tváře.
¤ ¤ ¤
Ještě nějaký čas po tom, co Belan a khirnari odešly, Turmay seděl, hleděl do ohně a přejížděl prsty po kruhu putování. Je třeba zachovat rovnováhu. Délka cesty mezi dveřmi k životu a ke smrti záleží na Matce a tato cesta míří stejně jako řeka jen jedním směrem. Bílé dítě to změnilo. Matka se hněvá.
Smutně si oo’lu prohlížel. Byl to skvělý nástroj. Utkal s jeho pomocí mnoho léčivých kouzel, mnoho narození, stejně jako další, méně laskavá kouzla, pokud bylo třeba. Tuhle oo’lu měl skoro deset let a čekal na čas, který předpovídaly její vzory.
Žádný šaman si nedělal vlastní oo’lu sám. Ne, vyhledal si dutou větev nebo mladý stromek tak velký, aby se na něj dalo dobře hrát, nejlépe takový, jehož jádro už vyčistili mravenci. Pak ho odnesl k nejstaršímu šamanovi, kterého dokázal najít, aby pro něj oo’lu vytvořil a oživil ji zpěvem. To starý šaman byl ten, kdo měl vize a zakreslil je do prstenců na oo’lu, to on zazpíval píseň ohně a hodil mladšímu šamanovi novou píšťalu skrz plameny, aby ji chytil a označil tak tu část svého osudu, která se odehraje příště. Když byl osud oo’lu naplněn, nástroj pukl. Tehdy byl čas pro novou oo’lu, novou stezku. Na tuto oo’lu namaloval starý šaman Rao, jenž už byl dávno mrtvý, prstenec, který za celý Turmayův život nikdo předtím nenamaloval, a možná ho nenamaloval nikdo nikdy. Byl to jeden z kruhů, na které sahal otisk Turmayovy dlaně spolu s Poutníkem, Sjednotitelem a Otcem mnohých. Dokonce ani Rao nevěděl, jak se ten kruh jmenuje nebo proč mu ho Matka vložila do snů.
„Až se to dozvíš, budeš to vědět,“ pokrčil rameny starý šaman.
Doteď se uskutečnil jen Otec mnohých; nebyly to jen jeho vlastní děti, ale i ty, které vehrál do slabin mužů a břicha žen za měsíčních svátků. Neputoval ani nikoho nespojil takovým způsobem, aby oo’lu praskla, ale od chvíle, kdy snil o bílém dítěti, nečekal, že mu píšťala zůstane dlouho. Matka mu však ještě neukázala, jak má dosáhnout jejího cíle – zničit bílé dítě.
- Lynn Flewelling: Bílá cesta (Noční běžci 5)
- Fantom Print, listopad 2013
- překlad: Hana Vlčinská
- 288 stran
