Běsův brloh, Vasilij Golovačev
 |
Trendem posledních let je pozvolný návrat ruských autorů na český knižní trh. Mnozí čtenáři už jsou přesyceni anglo-americkou produkcí, a proto rádi sáhnou i po něčem poněkud odlišnějším. Stále větší oblibu přitom získávají nejen osvědčení klasici typu bratří Strugackých či Bulyčova, ale prosazují se i mladší ročníky, úspěch cyklu o Hlídkách Sergeje Lukjaněnka je toho více než zářným příkladem.
Jedním z oněch nových ruských jmen je i Vasilij Golovačev. S jeho tvorbou se naši čtenáři mohli poprvé seznámit už loni, kdy Triton vydal román Běsova tvář. Autor děj své knihy zasadil do současného Ruska, kde skupina hrdinů musí nakopat zadek hordě kněžíků prastarého kultu temného boha Moroka, jejichž nejvroucnějším přáním je samozřejmě připravit půdu pro svého démonického pána a pak se už jen vyhřívat v jeho přízni.
Po úporném boji je sice kult nakonec poražen, ovšem chrám samotný existuje dál. Netrvá to dlouho a Morokovi stoupenci opět začínají vystrkovat růžky. A tady se začíná odehrávat děj dalšího Golovačevova románu – Běsův brloh. Kultisté se tu kupodivu pokoušejí o pravý opak toho, co chtěli dříve – pomoci Morokovu duchu zpět do jeho dimenze, kde by načerpal nové síly. Ovšem aby toho dosáhli, musí vykonat hekatombu, krvavou oběť složenou z padesáti panen.
A zde opět do děje vstupují Ilja Pašin a jeho přítel Anton Gromov. Tato dvojice se znovu stává cílem útoků chrámových služebníků. Kromě osmnáctiletých panen (což je asi i v Rusku dost úzký profil) totiž Morokovi stoupenci pátrají i po magickém artefaktu nesmírné moci, který měl vytvořit zmizelý volchv Jevstigněj. A kde jinde by se po něm měli poohlédnout nejdříve než u jeho chráněnců a spolubojovníků z poslední akce – Pašina a Gromova? Začíná tedy další velká hra dobra a zla…
Golovačevův román lze posuzovat ze dvou odlišných hledisek. Na jedné straně je to dobrodružný příběh, který má všechny atributy předchozí knihy – rychlý spád a bleskové akce, v nichž hrdinové s přehledem využívají celého repertoáru bojových umění, o kterých jsme my obyčejní smrtelníci nikdy ani neslyšeli. To vše se opět prolíná s aktivitami tajných služeb, jichž má Rusko, jak se zdá, požehnaně. Nechybějí ani služebníci zla v rolích těch správných „záporáků“ kontrující pořádnou dávkou temné magie. Děj se navíc odehrává v kulisách současného Ruska, jehož přechod ke kapitalismu rozhodně není ideální, což umožňuje autorovi předkládat množství zajímavých situací a scén.
Na druhou stranu se celou knihou prolíná poměrně výrazně idea panrusismu. Golovačev hraje, někdy až příliš průhledně a přímočaře, na strunu patriotismu a nacionalismu. Ruský národ představuje jako jednoho z největších bojovníků proti zlu, v podstatě jako jakousi poslední hráz proti temnotě. Občas se přitom nezdráhá používat rétoriku až téměř komunistického typu. Abych však byl spravedlivý, i komunisté to od něj dostávají pořádně „sežrat“, když jsou uváděni jako jeden z nejvýznamnějších faktorů, kvůli němuž se ruský národ dostal do takového morálního „marastu“. Ale autor nešetří ani historické osobnosti typu Petra Velikého či Ivana Hrozného.
Takové pojetí příběhu má pravděpodobně značný úspěch u ruského publika, ovšem pro nás je spíše poněkud nabubřelým chvástáním či hledáním jakéhosi „obětního“ beránka, který vlastně může za neutěšenou situaci Ruska. V textu se pak tato snaha promítá jako dost rušivý element, který kazí výsledný požitek z příběhu. To, co v první knize vypadalo jako nadsázka a ironický nadhled, se bohužel mění na realitu, která vůbec nepůsobí optimisticky. Naopak, kladné bodíky lze autorovi připsat za důraz na takové hodnoty jako čestnost, přátelství, pravda a neohroženost.
Ale i když si odmyslíme onu „vlastenecko-obrozeneckou“ vložku, příběh samotný zůstává ve stínu předchozí knihy. Golovačev, místo aby ještě přitvrdil, naopak šlápl na brzdu. Ačkoliv na počátku představil pár nových silných figur na straně zla, jaksi jim pozapomněl dát do vínku větší invenci, originalitu a bezohlednost v myšlení i činech. Přestože se pokoušejí hrdinům všemožně házet klacky pod nohy, jejich snaha vyznívá většinou do prázdna. Jako by se báli své „zlounství“ pořádně rozvinout a projevit, a proto nejsou světlým dostatečně důstojnými protivníky.
Běsův brloh ve mně zanechal poněkud rozporuplný dojem. Rozhodně nedosahuje kvality Běsovy tváře, navíc až moc tlačí na nacionalistickou strunu.
- Vasilij Golovačev: Běsův brloh
- vydal: Triton, Praha 2007
- překlad: Vlado Ríša
- obálka: Milan Fibiger
- 372 stran / 209 Kč
