Joe Abercrombie: Až budou viset
Jak uhájit město, které je v obležení nepřátel a zamořené zrádci, když se vašim spojencům nedá ani v nejmenším věřit a váš předchůdce beze stopy zmizel? Před takovými vyhlídkami by nejraději utekl i mučitel – jen kdyby dokázal udělat krok bez pomoci hole – a inkvizitor Glokta se potřebuje dobrat k odpovědím dřív, než guršská armáda zaklepe na městské brány. Seveřani se přehnali přes hranice Anglandu a po celé zmrzlé zemi rozsévají oheň a smrt. Korunní princ Ladisla je připraven zahnat je zpátky a vydobýt si neutuchající slávu. Má to jen jediný háček: že vede tu nejhůř vyzbrojenou, nejhůř vycvičenou armádu s nejhorším velením na světě. A Bayaz, První z mágů, vede skupinu neohrožených dobrodruhů na velmi nebezpečnou misi přes ruiny minulosti. Nejnenáviděnější žena Jihu, nejobávanější muž Severu a nesobečtější hejsek Království tvoří podivné společenstvo, ale potencionálně smrtící – pokud by se přestali tolik navzájem nenávidět. Pradávná tajemství budou odkryta. Budou vybojovány a prohrány krvavé bitvy. Nejhorším nepřátelům bude odpuštěno – ale teprve až budou viset.

Část první

„Měli bychom odpustit svým nepřátelům, ale teprve až budou viset.“
—Heinrich Heine

Velký vyrovnávač

Zatracená mlha. Dostane se vám do očí, takže nevidíte dál, než na pár kroků. Dostane se vám do uší, takže nic neslyšíte a když přece, nedokážete říct, odkud to přichází. Cpe se vám do nosu, takže necítíte nic, než vlhko. Zatracená mlha. Pro stopaře je to prokletí.
Před pár dny přešli přes Bílou pěnu. Sever nechali za sebou a vstoupili do Anglandu. Od té doby Psí čumák nepřestal být nervózní. Slídit na cizím území a ještě k tomu uprostřed války, to nebylo nic pro ně. Všichni chlapi byli nesví. Kromě Trojstroma ještě žádný z nich nevytáhl paty ze Severu. A možná ještě Mračňáka, ten nikdy nemluvil o tom, kde byl.
Minuli několik vypálených statků a vylidněnou vesnici. Typické budovy Království, velké a hranaté. Rozeznali stopy mužů a koní. Hodně stop, ale nikdy lidské bez koňských. Psí čumák věděl, že Bethod není daleko. Jeho armáda, rozptýlená po celé zemi, hledá města, která by ještě mohla vypálit, jídlo, které by mohla ukrást a lidi, které by mohla pozabíjet. Napáchat škody, kde se dalo. Měl svoje zvědy všude. Kdyby natrefil na Psího čumáka nebo na kohokoli z ostatních, vrátili by se do hlíny a to hezky pomalu. Ukřižovaní, hlavy nabodnuté na kopí nebo něco hodně podobného, o tom Psí čumák nepochyboval.
A kdyby na ně narazili Královští, s největší pravděpodobností by je odpravili taky. Byla koneckonců válka a ve válce lidi nebývají dvakrát rozvážní. Psí čumák mohl těžko čekat, že by marnili čas přemýšlením, zda je nějaký Seveřan přítel či nikoli. Život je zkrátka plný nebezpečí. Už to samotné stačí, aby byl člověk nervózní a on byl z těch, co jsou nervózní často.
Žádný div, že mu za těchto okolností mlha připadala jako sůl v ráně.
Z toho věčného plížení se v šeru mu vyschlo v krku a tak sešel z cesty a začal se prodírat vlhkým křovím tam, odkud bylo slyšet švitoření řeky. Na jejím břehu se svezl na kolena. Zetlelé spadané listí bylo odporně slizké, ale co, Psí čumák si nemyslel, že trocha špíny by mohla představovat nějaký rozdíl. Tak jako tak už nemohl být špinavější. Nabral vodu do dlaní a napil se. Tady dole, kde nebyly žádné stromy, foukal větřík. Pohrával si s mlhou, jednu chvíli ji přivál a v příští zase odnášel pryč. A tehdy ho Psí čumák spatřil.
Muž ležel na břiše, s nohama ve vodě a horní polovinou těla na břehu. Chvíli upírali s výrazem naprostého zděšení oči jeden na druhého Muži trčel ze zad dlouhý klacek. Zlomený šíp. V tu chvíli Psímu čumákovi došlo, že je mrtvý.
Vyplivl vodu a odplazil se stranou. Opatrně zkontroloval okolí, aby se ujistil, že tam nikdo nečíhá, aby mu rád vrazil nůž do zad. Mrtvý mohl mít kolem pětadvaceti. Měl žluté vlasy a na bezbarvých rtech zhnědlou, zaschlou krev. Byl oblečený do prošívaného kabátce, nafouklého vodou. Takový ten kus šatstva, co člověk obvykle nosí pod brněním. Takže voják. Možná zbloudilý. Třeba se oddělil od zbytku svého oddílu a tady ho přepadli. Bezpochyby byl z Království, ačkoliv se teď, když byl mrtvý, nijak zvlášť nelišil od Psího čumáka nebo od ostatních. Mrtví vypadají všichni stejně.
„Velký vyrovnávač,“ zamumlal si Psí čumák pro sebe, jak na něj padla hloubavá nálada. Tak mu říkají lidé z hor. Smrťák. Ten, který stírá všechny rozdíly. Známý člověk nebo nula, ze Severu nebo z Jihu. On nakonec dostane každého a nedělá rozdíly.
Vypadalo to, že tenhle chlap je mrtvý nanejvýš pár dní. Což znamená, že ať ho zabil kdokoli, mohl by být ještě nablízku a to Psímu čumákovi na klidu nepřidalo. Najednou mu připadalo, jako by byla mlha plná zvuků. Možná se kolem krčí celá stovka Karlů. Nebo to byla jen voda, šplouchající o říční břeh. Psí čumák nechal mrtvolu mrtvolou a vklouzl do lesa, vyhýbaje se kmenům stromů, jak se před ním vylupovaly z šera.
Málem zakopl o další tělo, napůl utopené v hromadě spadaného listí. Mrtvý ležel na zádech, s rukama rozhozenýma. Kus dál byl další; tenhle zůstal na kolenou, s několika šípy v boku, s obličejem v zemi a zadkem vytrčeným do vzduchu. Ve smrti není žádná důstojnost, tak to je. Psí čumák vyrazil. Musí se okamžitě vrátit k ostatním, aby jim dal vědět, ale hlavně aby byl co nejdál od těchhle mrtvých.
Je pravda, že už takových viděl spousty, víc než svůj díl, ale nikdy si na ten pohled nezvykl. Je snadné proměnit člověka v hroudu masa. Znal tisíce způsobu, jak to udělat. Jenže jakmile to jednou uděláte, není cesty zpět. V jednu chvíli je to člověk, má své naděje, své myšlenky a sny. Člověk, který má rodinu, přátele a domov, odkud přišel. A v příští okamžik je z něj kus hlíny. Psí čumák si připomněl všechny maléry, do kterých spadl, všechny bitvy, kterými prošel. Pomyslel si, jaké má štěstí, že ještě dýchá. Štěstí hloupých. A taky si uvědomil, že ho může kdykoliv opustit.
Teď už napůl běžel. Byl jako smyslů zbavený, střečkoval v mlze jako zelenáč. Nepohyboval se rozvážně, nezastavoval se, aby většil vzduch, aby se zaposlouchal. Chlap jako on, který prošel Sever křížem krážem, by měl být opatrnější, ale člověk nemůže být ostražitý pořád. Takže si vůbec nevšiml, odkud to přišlo.
Najednou do něj něco ze strany narazilo, tvrdě, a pak dostal ránu přímo do tváře. Pokusil se udržet rovnováhu, ale někdo ho srazil k zemi. Psí čumák se bránil, ale ať už byl ten parchant kdokoli, byl počertech silný. Ještě než si to uvědomil, ležel na zádech v bahně a věděl, že si za to může sám. On, ty mrtvoly a mlha. Něčí ruka mu sevřela hrdlo a zmáčkla průdušnici.
„Gchrr,“ zachrčel a zatápal po té ruce, myslel si, že tohle je jeho konec. Že se všechny jeho naděje mění v prach. Nakonec si pro něj Velký Vyrovnávač přece jen přišel…
Pak ho ruka přestala škrtit.
„Psí čumáku?“ zeptal se někdo u jeho ucha. „Seš to ty?“
„Gchrr.“
Ruka ho pustila a on nabral dech. Ucítil, jak ho něco zvedá za kabát. „Sakra, Psí čumáku! Sem tě málem zamordoval!“ Teď už ten hlas poznal, a jak dobře. Černý Dow, ten parchant. Psí čumák byl polomrtvý hrůzou, že ho málem zardousili a zároveň šťastný jako hlupák, že ještě žije. Slyšel, jak se mu Dow směje. Znal ten drsný smích, byl jako krákání. „Jsi v pořádku?“
„Už sem zažil vřelejší uvítání,“ zasípal Psí čumák, jak se pořád ještě snažil normálně nadechnout.
„Můžeš mluvit vo štěstí. Moh’ sem tě taky uvítat drsnějc. Mnohem drsnějc. Měl sem tě za jednoho z Bethodovejch špehů. I když to bys byl asi jinde, než tady v údolí.“
„Jak vidíš,“ zašeptal, „nejsem. Kde jsou ostatní?“
„Nahoře, na kopci, kde není tahle podělaná mlha. Rozhlížej se po vokolí.“
Psí čumák kývl hlavou směrem, odkud přišel. „Jsou tam mrtví. Spousty.“
„Tak spousty, říkáš?“ protáhl Dow, jako by pochyboval o tom, že Psí čumák může vědět, co to jsou spousty mrtvol. „Che!“
„No, určitě jich pár je. Myslím, že jsou to Královští. Hádám, že tu došlo k boji.“
Černý Dow se znovu zasmál. „Tak k boji? Hádáš?“ Psí čumák si nebyl jistý, co tím myslel.

„Do prdele,“ řekl.
Stáli nahoře na kopci, všech pět. Mlha se rozestoupila, ale Psí čumák si skoro přál, aby tomu tak nebylo. Teď už až příliš dobře věděl, co tím Dow myslel. Celé údolí bylo plné mrtvol. Svahy jimi byly poseté odshora až dolů. Ležely zaklíněné mezi skalisky, natažené v kapradí. Na dně údolí trčely z trávy jako hřebíky rozsypané z pytlíku, na prašné, šedivé cestě se válely všelijak pokroucené a zalomené. Na březích řeky se vršily celé hromady bezvládných těl. Z posledních zbylých cárů mlhy trčely jejich ruce, nohy i polámané zbraně. Byly všude. Probodané šípy i meči, posekané sekyrami. Krkavci krákali, jak přeskakovali z jednoho kusu masa na druhý. Pro ně to byl vydařený den. Od chvíle, co Psí čumák naposled viděl pořádné bojiště, už uplynulo hezkých pár dní. Vrátily se mu hořké vzpomínky. Hodně hořké.
„Do prdele,“ řekl znovu. Nenapadlo ho, co jiného říct.
„Hádám, že Královští pochodovali tady po tý cestě.“ Trojstrom se ošklivě mračil. „A hádám, že měli naspěch. Chtěli Bethoda překvapit.“
„Nejspíš neměli moc dobrý zvědy,“ zamumlal Tul Duru. „Zdá se, že Bethod překvapil je.“
„Třeba byla mlha,“ ozval se Psí čumák. „Jako dneska.“
Trojstrom pokrčil rameny. „Možná. V týdle roční době bývá často. Každopádně šli po cestě, v zástupu, utahaní z celodenního pochodování. Bethod na ně zaútočil odtud a támdle seshora, z hřebenu. Nejdřív šípy, aby je rozprášil, pak pěšáci. Padli na ně ze shora a řvali, aby je zastrašili. Hádám, že tu jejich královskou formaci rychle rozbili.“
„To jo,“ poznamenal Dow.
„Pak už to byly jatka. Podél celý cesty. Byli v pasti. Z jedný strany voda – neměli kam utýct. Některý se snažili strhat ze sebe brnění. Támhleti zkoušeli přeplavat řeku i v něm. Museli v něm být jako svázaný. Snažili se vyškrábat na záda druhejm a všude kolem nich svištěly šípy. Některý se mohli dostat až k támdletěm stromům, ale jak znám Bethoda, nechal si bokem i pár jezdců, přichystaných vylízat talíř.“
„Do prdele,“ řekl Psí čumák a nebylo mu dvakrát dobře. On už věděl, jaké to je být mezi těmi, co prohrávají, a vzpomínka to rozhodně šťastná nebyla.
„Moc hezký. Hotový umělecký dílo,“ pronesl Trojstrom. „To si musel ten parchant Bethod přijít na svý. Ten ví, jak dělat svou práci, to tedy jo.“
„Takže tohle je konec, veliteli?“ zeptal se Psí čumák. „Bethod vyhrál?“
Trojstrom zavrtěl hlavou. Pomalu a rozvážně. „Támhle jsou ještě Jižani. A je jich sakra dost. Většina žije za mořem. Prej jich tam je víc, než bys dokázal spočítat. Víc mužů, než stromů, tam na Jihu. Možná jim chvilku potrvá, než se sem dostanou, ale nakonec přijdou. A tohle, to je teprve začátek.“
Psí čumák přejel pohledem po vlhkém údolí, po všech těch mrtvolách, nakupených nebo roztroušených v blátě. Bylo jich víc, než by kdy mohli všichni ti krkavci sežrat. „Pro tyhle to na začátek moc nevypadá.“
Dow zkroutil jazyk a odplivl si tak hlasitě, jak to šlo. „Podřezaný a vykuchaný jako ovce! Chtěl bys takhle skončit, Trojstrome? Co? Chtěl by ses tu jednou válet jako tihle chlapi? Podělaný Království! Nemaj ponětí, co je válka!“
Trojstrom kývl. „Zdá se, že je budeme muset poučit.“

U brány byla pořádná tlačenice. Byly tam ženy, vyzáblé a vyhladovělé. Děti, špinavé a otrhané. Byli tam muži, staří i mladí, shrbení pod těžkými ranci nebo nesoucí svůj majetek v rukou. Někteří měli muly. Někteří povozy, které sami tlačili, naložené hromadou všelijakých krámů, které nevypadaly dvakrát užitečně. Dřevěné židle, cínové hrnce, farmářské nářadí. Většina těch lidí však neměla nic, jen bídu. Té, jak si Psí čumák všiml, měli všichni na rozdávání.
Cesta byla ucpaná jejich těly a harampádím. Všude se ozývaly jejich prosby a výhrůžky. Psí čumák by přísahal, že cítí jejich strach, hustý jako polévka. Utíkali před Bethodem.
Všichni se strkali a mačkali, někteří dovnitř, jiní zase ven, padali do bláta, ale všichni se zoufale snažili dostat k bráně jako by to byl mateřský prs. Ale jako dav se nedostali nikam. Nad jejich hlavami zahlédl Psí čumák blýskající se hroty kopí a slyšel, jak na ně někdo hrubě křičí. Tam nahoře u brány stáli vojáci a ti dovnitř nikoho nepustili.
Psí čumák se naklonil k Trojstromovi. „Vypadá to, jako by k sobě nechtěli pustit svý vlastní lidi,“ zabručel. „Myslíš, že nás pustěj, veliteli?“
„Nás potřebujou, tak je to. Promluvíme s nima a uvidí se. Nebo máš jinej návrh?“
„Jít domů a zůstat od tohohle všeho stranou?“ zabručel si Psí čumák pod vousy, ale stejně dál šlapal za Trojstromem, až dorazili k davu.
Když se jím začali prodírat, všichni Jižani strnuli. Bylo tam malé děvčátko. Dívalo se na Psího čumáka velkýma, upřenýma očima a tisklo k sobě nějaký kus hadru. Psí čumák se pokusil o úsměv, ale už to bylo dlouho, co měl naposled co do činění s někým jiným, než s drsnými chlapy a zbraněmi, a tak jeho pokus nevyzněl dvakrát přívětivě. Dívenka zaječela a utekla. A nebyla sama, kdo se vyděsil. Když lidé v zástupu viděli, jak se Psí čumák s Trojstromem prodírají skrze ně, ustrašeně se rozestupovali. Nikdo ani nehlesl, třebaže oba byli neozbrojení. Své věci nechali vzadu u ostatních.
Prošli bez potíží až k bráně, jen tu a tam museli do někoho trochu trčit, to když jim užasle zůstal stát v cestě. Teď už Psí čumák viděl i vojáky. Byl jich tucet. Stáli v řadě před branou a všichni vypadali nachlup stejně, nehybní jak kamenné sloupy. Nevídal často tak těžkou zbroj, jakou měli tihle na sobě. Velké pláty kovu od hlavy až k patě, nablýskané k téměř oslepujícímu lesku. Lícní díly přilbic jim zakrývaly tváře. Říkal si, jak by s nimi asi bojoval, kdyby musel. Dovedl si představit, že šípy by tady asi mnoho nezmohly, nejspíš ani meč, pokud by člověk neměl to štěstí, že by na ně nebyl sám.
„Na tohle bys musel mít krumpáč, nebo tak něco.“
„Cože?“ sykl Trojstrom.
„Nic.“ Bylo jisté, že tihle Královští měli o boji prapodivnou představu. Kdyby válku vyhrával ten, kdo se víc blýská, byli by to Bethodovi určitě natřeli, pomyslel si Psí čumák. Jaká škoda, že tomu tak není.
Jejich velitel byl usazený uprostřed. Na malém stolku před sebou měl kusy nějakého papíru a vypadal vůbec nejpodivněji ze všech. Měl na sobě jakýsi kabátec jasně červené barvy. Divný šaty pro vůdce, pomyslel si Psí čumák. Hravě byste ho vyřídili jediným šípem. A vůbec, je na takový post nějak mladý. Teprve mu začínaly rašit vousy i když se tváří, že je sám na sebe jaksepatří pyšný.
Dohadoval se s nějakým mužem ve špinavých šatech. Psí čumák nastražil uši a snažil se pochytit něco z toho, co říkali. „Mám tady s sebou pět dětí,“ říkal farmář, „a nemám je čím nakrmit. Co mám podle vás dělat?“
Dopředu se protlačil nějaký stařec. „Jsem osobní přítel lorda guvernéra. Trvám na tom, abyste mě pustili…“
Mladík nenechal ani jednoho domluvit. „Mě vůbec nezajímá, kdo je čí zatracený přítel, a bylo by mi jedno, i kdybyste těch dětí měl sto! Město Ostenhorm je plné. Podle nařízení lorda maršála Burra můžeme každý den přijmout pouze dvě stě uprchlíků a od dnešního rána už jsme tento limit naplnili. Doporučuji vám, abyste přišli zítra. Brzy.“
Oba muži tam stáli s otevřenými ústy. „Limit?“ zavrčel farmář.
„Ale lord guvernér—“
„Čert vás vem!“ zařval mladík a udeřil pěstí do stolu. „Jen mě zkoušejte vyprovokovat? Zařídím, abyste se dostali dovnitř! Dám vás tam odtáhnout a pověsit jako zrádce!“
To těm dvěma stačilo a rychle se stáhli. Psí čumák si skoro začínal říkat, že by měli udělat totéž, ale Trojstrom už se hrnul ke stolu. Mladík na něj vrhl pohled plný odporu, jako kdyby páchli hůř než kupka lejna. Což by se Psího čumáka možná nebylo tak dotklo, kdyby se speciálně pro tuhle příležitost neumyl. Takhle čistý nebyl už celé měsíce. „Co u všech čertů chcete? Nestojím o žádné žebráky či špehy!“
„Výborně,“ pronesl Trojstrom, zřetelně a s ledovým klidem. „Nejsme ani jedno. Moje jméno je Rudd Trojstrom. Tohle je Psí čumák. Přišli jsme si promluvit s někým, kdo tu velí. Přišli jsme nabídnout svý služby vašemu králi.“
„Nabídnout služby?“ Mladík se začal usmívat. Vůbec to nebyl přátelský úsměv. „Psí čumák, říkáš? Zajímavé jméno. Marně si lámu hlavu, jak k němu asi přišel.“ Lehce se pousmál nad důkazem vlastní vtipnosti a Psí čumák zaslechl, jak se uchechtli i ostatní. Pěkná sbírka vlezdoprdelků, sešněrovaných v těch svých parádních šatech a nablýskaným brnění, pomyslel si. Pěkná sbírka vlezdoprdelků, jenže kdyby jim řekl, co si o nich myslí, těžko by tím něčemu pomohl. Ještě že Dowa nechali vzadu. Ten by si tyhle hlupáky nejspíš pěkně podal a vrátil je do hlíny.
Mladík se naklonil dopředu a promluvil velice pomalu, jako by to říkal malému dítěti. „Žádný Seveřan nemá dovoleno vstoupit do města, leda by měl zvláštní povolení.“
Fakt, že Bethod pronikl přes jejich hranice, pobíjel jejich armády a na celou zemi přivedl válku, nejspíš nebyl dost výjimečný. Trojstrom se snažil, ale Psímu čumákovi už došlo, že tohle kamenité pole nejspíš tak snadno nezorají. „Nežádáme příliš. Jen jídlo a trochu místa, kde můžem složit hlavu. Je nás pět, všichni chlapi, co si vydobyli své jména, veteráni.“
„Jeho Veličenstvo disponuje dostatečným množstvím vojáků. I když by se nám hodilo pár mul navíc. Třeba byste nám chtěli nosit náklad?“
Trojstrom byl pověstný svou trpělivostí, ale i ta měla své meze a Psí čumák vycítil, že se k nim nebezpečně přiblížili. Ten mladý cápek neměl ani ponětí, do čeho šlápl. Rudd Trojstrom nebyl muž, se kterým bylo radno si hrát. Tam, odkud přišli, jeho jméno každý znal. Bylo to jméno, které v mužích zasévalo strach. Nebo kuráž, to podle toho, na čí straně jste stáli. Jeho trpělivost skutečně měla své meze, ale ještě k nim přece jen kousek scházel. Naštěstí pro všechny zúčastněné.
„Tak muly, říkáš?“ zavrčel Trojstrom. „Mula může kopnout. Měl by sis dát pozor, aby ti některá neukopla hlavu, hošánku.“ Otočil se na patě a důstojně odkráčel stejnou cestou, kterou přišli. Vyděšený zástup před ním uskakoval a zase se za nimi uzavíral, aby se nanovo pustil do vojáků. Všichni najednou začali křičet, jak to, že zrovna oni mají být teď tak chladně odmítnuti, když někteří jiní mohli dovnitř.
„Tohle nebylo zrovna uvítání, jaký jsme čekali,“ zamumlal Psí čumák. Trojstrom na to nic neřekl, jen dál kráčel před Psím čumákem, s hlavou skloněnou.
„Co teď, veliteli?“
Starý kamarád se po něm ohlédl přes rameno a zašklebil se. „Znáš mě. Myslíš, že takovou podělanou odpověď přijmu?“ Psí čumák jaksi tušil, že ne.

• překlad: Olga Macháčová

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).