Telefonické objednávky pondělí – pátek, 9 – 17 hod. tel. 734 751 677

Annalee Newitz a revoluční, feministická, queer sci-fi o cestování časem, Annalee Newitz: Budoucnost jiné časové linie

Newitz Annalee: Budoucnost jiné časové linie

Po více než dekádě psaní recenzí se autorovi tohoto článku nestává příliš často, aby mu po dočtení knihy samovolně vhrkly slzy do očí. Této se to povedlo. Což pořád nutně neznamená, že jde o dobře napsaný příběh.

„Vzpomínám si, že byly ve Spojených státech legální potraty.“ (str. 39)

Dospívání v jižní Kalifornii v roce 1992 může být pořádná pruda, a to i když jste fanynka feministického punku a vaše nejlepší kámoška by sexuálním predátorům nejradši provedla všechno možné. Světová výstava v Chicagu v roce 1893 zase může být pořádně adrenalinový zážitek, když se stane dějištěm společenské bitvy o ženská práva. A vůbec nejšílenější váš život může být, když jste cestovatelka časem z roku 2022 a bojujete napříč stoletími se skupinou vraždících šovinistů.

Angažovaný román versus cestování časem

Nebinární autor*ka Annalee Newitz vzbudil*a pořádné ohlasy už svým prvním románem Autonomie, kde ve světě pokročilých biotechnologií a robotiky uvažovala o konceptech svobody a postmoderního otroctví. Nemluvě o nevtíravých, avšak o to působivějších queer prvcích. Avšak v novince Budoucnost jiné časové linie jde Newitz hned o několik kroků dál a od první chvíle neskrývá, že tentokrát půjde o angažovanou literaturu.

Na jedné straně sledujeme náctiletou Beth, která je hned na počátku svědkem brutálního znásilnění a následné vraždy v sebeobraně a jejíž sevřený, intimní příběh prostoupený punkem celou knihu uzemňuje. Na straně druhé se očima padesátnice Tess vydáváme napříč historií bojovat o ženská a queer práva, a i když je její příběh méně explicitně brutální, vzbuzuje naopak hrůzu z toho, co všechno je lidská civilizace schopna zplodit. Po celou dobu vyprávění se autor*ka neštítí ušpinit si ruce brutálními úmrtími, explicitním popisem nelegálního potratu či například hromadnou ženskou masturbací pod pláštíkem secesního spiritismu. Zároveň při psaní o dospívání s duševně chorým otcem vychází i ze svých osobních zkušeností.

NA AKCI POTKÁM CHLÁPKA
A VON HNED ŽE SEM ŠLAPKA
TAK ŘEKNU CHCÍPNI ZMRDE
A NAKOPU MU PRDEL (…)
MÁM RÁDA TRANSKY,
MÁM RÁDA CISKY,
MÁM RÁDA PŘIČMOUDLINY,
MÁM RÁDA BLONCKY,
MÁM RÁDA HODNÝ HOLKY,
MÁM RÁDA ČUBKY,
ČUBKY, ČUBKY, MÁM RÁDA ČUBKY
(Bethina oblíbená punkrocková píseň od fiktivní kapely Grape Ape, str. 145)

Kromě angažovanosti a autobiografických prvků ovšem Newitz také velmi zajímavým způsobem rozpracovává téma alternativní současnosti/mi­nulosti. Na jednu stranu velmi povedeně obešla řadu typických trop i zádrhelů cestování časem a soustředí pouze na to, jak by se historie dala měnit, aby zároveň všechno mělo hlavu a patu. V jejím podání procestujeme nejenom zmíněné roky 2022, 1992 a 1893, ale krátce nahlédneme také do 26. století, na přelom našeho letopočtu nebo do dávného ordoviku.

Na stranu druhou ale jde i to, že za knihou stojí dlouhé měsíce a roky výzkumu, takže se opírá o skutečné historické postavy, které do příběhu tu a tam realisticky vstupují – jmenujme například afroamerickou abolicionistku z druhé poloviny 19. století Harriet Tubmanovou. Newitz tak ze své knihy dělá nejen výjimečný příspěvek do žánru herstory (potažmo queerstory), ale také hlubší úvahu o tom, zda dějinami hýbají spíše výjimečné osobnosti, anebo drobné aktivity myriád „obyčejných“ lidí. Či snad obojí?

Pouze kniha roku

Věrna nadějím, které do ní mohli čtenáři oprávněně vkládat po napsání Autonomie, dokazuje Annalee Newitz v Budoucnosti jiné časové linie skutečné mistrovství. Nejen, že si nevylámala zuby na běžných problémech s logikou cestování časem, ale věnuje se ještě zásadnějším tématům než dříve a posouvá science fiction tam, kde tento žánr vždy exceloval – k revolučním úvahám o lidské společnosti v minulosti, současnosti i budoucnosti. Ženská a queer práva budou totiž vždy důležitým tématem, které je až příliš snadno zametáno pod koberec, ostatně v zemích Visegrádské čtyřky o tom víme své a autorovy*činy USA nejsou se svou komplikovanou veřejnou debatou o potratech pozadu. Kromě všeho výše zmíněného navíc Newitz také píše výjimečně čtivě, což čtenářům zaručuje mnoho dechberoucích momentů (viz citáty). Pochvala putuje i za český překlad Pavlu Bakičovi, který musel přepínat mezi slangem dospívajících riot grrls, akademickou mluvou dospělé Tess a terminologií konce 19. století.

Před několika lety tahle komise odmítla dát Berenice definitivu, protože jí prý nemůžou započítat práce, které na navazujícím studiu napsala pod starým mužským jménem. (…) Zažalovala komisi za diskriminaci a teď z ní byla první trans žena s definitivou u nás na katedře. Teda… vlastně už zase ne. Do prdele. (str. 77)

Navzdory vší práci, jaká nutně musela vydání románu předcházet, se však člověk nedokáže ubránit dojmu, že větší píle mohla Newitz vynést ještě mohutnější vavříny. Při neutuchajícím proudu originálních nápadů a také v bezpochyby oprávněné snaze vykřičet ze sebe všechnu frustraci nad šovinismem společnosti autor*ka zapomíná vyžehlit některé nesrovnalosti ve struktuře příběhu, vypořádat se s jistými etickými otázkami (skutečně je jedinou odpovědí na sexuální násilí pomstychtivé vraždění?) a především dostatečně prokreslit všechny charaktery. Ve chvíli, kdy jednu z klíčových částí zápletky vyřeší dosud zcela vedlejší postava, či v momentu, kdy se arcizáporák projevuje jako sice nebezpečný, avšak směšně groteskní jednorozměrný páprda, má čtenář pocit zmařeného potenciálu. Přes veškerou mnohovrstevnatost knihy tak občas vyprávění působí zbytečně přímočaře, levně a nedotaženě.

Annalee Newitz v pěti bodech

  1. Narodil*a se v roce 1969 v Kalifornii, kde také vystudoval*a univerzitu v Berkeley. Její doktorandská dizertace se věnovala vztahům mezi monstry, psychopaty a kapitalismem v americké popkultuře 20. století.
  2. Od konce 90. let se pohyboval*a v žurnalistice. Publikovala v Popular Science, Wired, San Francisco Bay Guardian či v The New York Times. Vedla weby io9 nebo Gizmodo.
  3. Řadu svých úvah a esejů shrnul*a v populárně-naučných knihách, z nichž největší úspěch zaznamenal titul Scatter, Adapt, and Remember o tom, jak by lidstvo mohlo přežít masové vymírání druhů.
  4. V druhé dekádě 21. století přesedlala na beletrii. Poprvé s románem Autonomie (nominace na Nebulu a Locus, vítězství Lambda Award), podruhé s Budoucností jiné časové linie (nominace na Locus).
  5. Newitz od počátku milénia žije s Charlie Jane Andersovou (mimochodem laureátkou cen Hugo, Nebula či Locus) a od roku 2019 se identifikuje jako nebinární osoba.

Budoucnost jiné časové linie je výjimečný román, který originálním způsobem kloubí mnoho různorodých prvků a do posledního ždibce využívá potenciál science fiction nahlížet na kruciální problémy lidské společnosti ze zcela nových pozic a zároveň u toho bavit fantaskními proprietami. Přečíst by si ho měli nejen příznivci feministických a queer témat, kteří se v něm snadno najdou (ostatně fantastiky této provenience u nás vychází jako šafránu), ale především všichni ostatní, již si k této oblasti dosud nedokázali najít cestu. Autor*ka tu sice některé šance promarnil*a, a tak nepůjde o knihu dekády či rovnou celé generace (jakkoli potenciál by tu na to byl), na titul roku to však pro mnoho čtenářů bohatě postačí.

  • Annalee Newitz: Budoucnost jiné časové linie
  • Host, 2021
  • překlad: Pavel Bakič
  • obálka: Will Staehle
  • 351 stran, 369 Kč (v e-shopu Fantasye již za 332 Kč)
30. ledna, Jan Nohovec

Budoucnost jiné časové linie

Budoucnost jiné časové linie
Vložit do pytle na zboží  Koupit 369 Kč 332 Kč