Anděl, Denisa Tatíčková
 |
Andělé. S těmito okřídlenými bytostmi se poslední dobou roztrhl pytel. A kniha dokazuje, že i české spisovatelky chtějí smočit v tématu prstíčky. Jak to potom dopadá, už je věc druhá.
Sam je sice anděl, ale jestli dostane křídla, záleží na úspěchu (nebo
taky neúspěchu) její první mise. Je poslána na zem, aby chránila lidského
kluka Daniela (což musí být nesmírně složité, když neustále buď něco
ohmatává, očumuje nebo se něčemu diví), jdou po něm totiž síly temnoty.
Ale když zjistí, že je v ohrožení spíš jeho psychická stránka,
nerozpakuje se přes výslovný zákaz Rady zviditelnit a navázat s ním
přátelství. S tím zákazem to až tak horké nebylo, protože jediný
trest, kterého se Sam dočká, je lehké pokárání, které jí Rada po
návratu do nebe uštědří.
A teď přichází na řadu nehynoucí láska, silně podobná té, se kterou
jsme měli čest už ve Stmívání. Hlavní hrdinové si neustále v těch
nejromantičtějších okamžicích sahají na vlasy nebo jeden druhému
ohmatávají líce. Vrcholem erotiky byl asi pětivteřinový polibek,
samozřejmě doplněný srdceryvným loučením, případně ještě
srdceryvnějším shledáním.
Poté, co to hned na začátku hlavní hrdinka asi desetkrát vzdá a následně si sama zvládne uštědřit přednášku na téma: „Co bych to byla za anděla, kdybych ho v jeho bezbřehém utrpení nechala samotného“, začne Dana pronásledovat na každém kroku. Vrcholem akce je epický souboj dobra se zlem, který proběhne na přibližně půl stránce, když Sam bojuje s černým cosi, jež se na jejího milého vrhne v parčíku. Samozřejmě to utluče přívalem pozitivní energie, ale aby ji nikdo náhodou nemohl považovat za dokonalou zachránkyni, pro jistotu se nechá temnotou poškrábat. Pokud vaše slzné kanálky už teď jedou na plné obrátky, počkejte, až přijde okamžik, kdy se Sam musí po víceméně úspěšné misi vrátit zpět na základnu. Taky vám to se všemi těmi misemi připadá spíš jako z filmu o Bondovi? Bude hůř.
Sam je skleněným výtahem vyexpedována zpátky do nebe, kde se má
neprodleně dostavit k zmiňovanému slyšení u Rady. Je pokárána za
porušení zákona, a i když svou princeznu před drakem ochránila, proletí
se tak leda raketoplánem, protože v dohledné době může o křídlech jen
snít. Ale to by tu nesměl být její neohrožený přítel Arne (vždycky jsem
si vzpomněla na Arne Nováka, kterého jsme probírali v literatuře), aby jí
nedomluvil další misi. Jestli to i tentokrát tak parádně pokazí, si
musíte přečíst sami.
Celkově bych knížku označila za ztrátu času. Všech sto padesát stránek
jsem se strašně nudila. Jediné světlé místečko pro mě byla Samina
třetí mise, kde se ocitla kdesi ve středověku a ochraňovala pětiletou
Márii. Tahle pasáž byla ale sama o sobě tak krátká, že neměla
nejmenší šanci můj názor na knihu změnit.
Na první pohled jde poznat, že jde o autorčinu prvotinu. Navíc to celé působí dojmem slabé redakční práce, protože jinak by jí nemohly uniknout hromady opakujících se výrazů.V konečném výsledku se zdá, že má autorka opravdu minimální slovní zásobu. Šíleně rušivě na mě působily hordy otazníků a vykřičníků. Myslím, že dostatečnou satisfakcí by bylo vydloubat tyhle znaky z autorčiny klávesnice. Dle mého názoru je lepší vyjádřit pocity popisem, než interpunkčními znaménky.
Z celé knížky jsem se nedozvěděla, kde se děj vlastně odehrává a jména vám moc nenapoví. Protože vedle českých jako Daniel, Simona a Rita jsou tu zcela běžná jména jako Marry a Debbie. Pokud se zaměřím na hlavní hrdiny, připadají mi jako EMO křečci zavření v kleci spolu se svými pocity viny. Věčně se opakující scény typu: „Můžu za to já.“ „Ne, můžu zato já.“ „Jo, vlastně můžeš.“, mě po chvilce začaly unavovat. Ostatní charaktery na tom nebyly o moc líp. Většinou byla zmíněna jedna vlastnost, která se určité osoby týkala, a podle ní ji zařadíte do poličky padouch nebo klaďas. Většinou padouch. Uvěřitelné postavy jsou založeny na dobrých a špatných vlastnostech, i když ve finále některé převažují. Zde nenacházím jedinou, která by působila alespoň trochu opravdově.
Jediná věc, která se mi na knížce líbila, byly popisy prostředí, které se autorce opravdu dařily. Atmosféra byla sice nevalná, ale zmínky o takových drobnostech, jako jsou kapky deště stékající po okně, mě při čtení držely naživu. Anděl je zářným příkladem toho, jak román nemá vypadat. Podobná díla vrhají jen negativní světlo na české autory, což je opravdu škoda, protože naši spisovatelé mají opravdu co nabídnout. Knihu bych doporučila, kromě svého největšího nepřítele, opravdu jen hodně nenáročným čtenářům, kterým výše uvedené nedostatky nebudou vadit.
– Denisa Tatíčková: Anděl
- Akcent 2010
- 160 stran / 229 Kč