Achája 3, Andrzej Ziemiański
 |
Závěrečný díl trilogie o Acháji přináší rozuzlení osudů všech hlavních postav, které do příběhu zasáhly ať už hned od počátku, nebo se princezně do cesty připletly až v průběhu jejího dobrodružného života.
Před pár lety, když se mi do rukou dostal první díl tohoto příběhu, přečetla jsem začátek poněkud netradiční životní cesty princezny Acháji jedním dechem a nedočkavě čekala na díl druhý. Při četbě druhé části však mé nadšení poněkud vyprchávalo s tím, jak autor do děje zapojoval nové rasy fantastických bytostí a jak se Achájin příběh stával stále méně pravděpodobným. Nicméně pořád ještě se líčení života jedné zrazené, prodané, ponížené, a přesto nepokořené ženy natolik vymykalo běžné četbě, že jsem se těšila na díl třetí. Vinou mimoliterárních vlivů se těšení poněkud prodloužilo a ta delší přetržka způsobila, že jsem vlastně pozapomněla, v jaké situaci autor na konci druhého dílu princeznu a její souputníky zanechal a jak se ve chvíli, kdy ji čeští čtenáři museli nedobrovolně opustit a čekat, vyvinula politická a vojenská situace jak v Achájině domovině, tak v místě jejího momentálního pobytu.
Možná i to bylo příčinou, proč jsem se do závěrečného dílu nějak nemohla začíst a začínala natřikrát. Ale možná bylo příčinou to, že tento díl Achájiných osudů k předchozím zvratům jejího života nepřidává v podstatě žádné další nečekané komplikace ani nijak nedoplňuje její vnitřní vývoj. Snad jen to, že je Achája stále pragmatičtější, cyničtější a otupělejší.
Po většinu knihy vlastně Achája ani není tak úplně tím, jehož přičiněním a z jehož vůle se děj posouvá vpřed. Je sice významným, ale ne nejdůležitějším kolečkem v tom prapodivném složitém stroji zvaném politika, a v některých chvílích dokonce jen plní funkci nahrávače pro někoho, kdo mnohem víc než titulní postava míchá osudy jiných včetně toho jejího.
Celá kniha je v podstatě záznamem vojenského tažení, které možná v Achájině světě nejen změnilo vojenské poučky a vytvořilo celou novou vojenskou strategii a taktiku, ale vlastně zcela rozdělilo vládnoucí síly tohoto světa. Jeho vylíčení je však provedeno spíše stylem dějepisným či populárně vědeckým než beletristickým – tedy poněkud suše. Samozřejmě, i tady jsou scény dramatické, akční, podivuhodné, nečekaně překvapující svým vyzněním, najdeme tu živé rozhovory s poněkud nestandardním výrazivem i téměř selankovité scénky, ale když vezmeme knihu jako celek, nakonec zjistíme, že je to vlastně pořád dokola totéž. A že to vlastně už je tak trochu i nudné. Z tohoto úhlu pohledu pak vyloženě letopisecky podaný epilog plně odpovídá stylu celého třetího dílu. Jedním z vrcholů knihy se tak pro mě stala v kontextu děje vlastně zcela nepodstatná scéna, ve které se Achája setká s mistrem mučitelem, který jí kdysi způsobil tak kruté zážitky, že se od nich vlastně nikdy úplně neoprostila.
Už od prvního dílu mě zaujal výběr jmen hlavních hrdinů. I když z dnešních dvacetiletých asi jen nepatrné procento ví, co ve své době symbolizovalo slovo Biafra, pro mě toto jméno jeho nositele staví do poněkud jiného světla, než kdyby autor použil jméno neutrální. Stejně tak Achája, Orion, Sirius – odkazují k mýtům a tím i naznačují, že se jedná o hrdiny z rodu těch, o nichž vznikají legendy, jež v průběhu času zcela zastřou jejich skutečnou povahu, vzhled i pohnutky konání.
Použitý jazyk, zejména v přímé řeči, se mění podle toho, kdo s kým mluví a kde se ta která scéna odehrává. Nejsem příznivcem používání silných slov ani v životě, tím méně v literatuře, nicméně je mi jasné, že vojáci mezi sebou nehovoří jako absolventky dívčí školy Vesna. V mém životě se mi tento způsob vyjadřování nemusí líbit, ale je-li při líčení příběhu použit v odpovídající situaci, jako je tomu v této knize, nepohorší mě. Nikdy totiž nejsou silná slova použita samoúčelně, vždycky plně vypovídají o stavu myslí, o společenském postavení či o povaze těch, kteří je používají.
Všude tam, kde v tomto článku vidíte napsáno třetí díl, tento díl, tato část a podobně, bylo původně napsáno „závěrečný díl“ – jenže poslední věta textu je naplno otevřenými vraty k případnému pokračování či doplnění. Podle mého názoru by sice další díly byly pouze rozmělňováním dobře vybudované zápletky s logickým průběhem a vyvrcholením, jenže pokud autor usoudí, že má ještě nějaké nosné nápady, které se mu nepodařilo v trilogii uplatnit, a pokud najde vydavatele ochotného další díl vydat, je to jeho právo. Já myslím, že by to byla chyba, ale jsem jenom čtenář.
Přes všechny výtky, které k závěru trilogie mám, považuji tuto sérii za dílo, které se řadí k tomu lepšímu, co je na našem trhu k dostání, a její přečtení vřele doporučuji každému, komu nevadí někdy až naturalistické líčení krvavých scén z války a neobtěžuje ho ani to, že ne vždy je stránka naplněna pouze akcí.
- Andrzej Ziemiański: Achája 3
- vydal: Laser-books, Plzeň 2008
- přeložil: Pavel Weigel
- obálka: Jan Patrik Krásný
- 272 stran / 265 Kč
