Konec křížů, Martin Moudrý
 |
Milovníci brutální akce se konečně dočkali, po mistrovi žánru Kulhánkovi a několika mizerných napodobeninách je na pultech další román, ze kterého kape krev, vykukují vytrhaná střeva a ukřižování se v něm považuje za relativně snadnou smrt. A všechno pochopitelně s nadhledem a humorem, který vás nutí hltat knihu do poslední strany, a ne odskakovat si na onu místnost podívat se znovu na poslední jídlo.
Rozhodně to není kniha pro každého, ale milovníkům Kulhánka přichází jako ideální prázdninový zákuseček. Přese všechnu brutalitu a krev se ale nemylte, tento román má něco do sebe. Pod svrchní vrstvou je toho řečeno hodně o lidech, svědomí, diktatuře, církvi i víře. K tomu poslednímu dodávám, že striktním katolíkům knihu výrazně nedoporučuji.
Asi neprozradím mnoho, když pro začátek řeknu, že v zapadlých
antikvariátech se dá skutečně nalézt ledacos, ale experimentovat v opici
s magií se může ukázat jako velice ošidné. Někdy dokonce v klidné
čtvrti zrovna vás zaměří ostřelovač a podezřele vás míjí. Nebo
nemíjí? Proč se hrdina probouzí zakrvavený a na zemi se válejí
zdeformované kulky? Myslím, že čtenáři to bude jasné během okamžiku,
ale hrdina tím zjišťováním tráví hodnou dobu.
Abych citoval třináctého apoštola Rufuse: „Já nejsem nemrtvý, jsem
mrtvý.“
A to je teprve začátek, protože na mrtvého nestačí policie ani armáda,
ale brzy se dostaví výrazně silnější protivníci, kteří nejsou tak
docela z našeho světa. Většinou.
Hrdinou knihy je zcela průměrný mladý muž jménem Ševčák. Kdyby nebylo jeho podivínské záliby v „brakové literatuře“, kterou patrně sdílíte, pokud čtete tento článek, tak by svůj průměrný život žil i nadále. Mimochodem, autor se vysloveně baví citacemi se zvláštním důrazem na Kulhánka. Mám za to, že ani název není jen narážkou na hrdinovu špatnou zkušenost s církví, ale i narážkou na Kulhánkovu sérii Divocí a zlí. Jeden díl se přímo jmenoval Kříže a z hrdiny série se vyklubal moderní Ježíš.
Obvyklá potíž podobných příběhů bývá v tom, jak hrdina získá
své superhrdinské vlastnosti alespoň trošku logicky, aby se mezi hromadami
mrtvol dostal v použitelném stavu až k závěru knihy. V některých
případech žádné superhrdinské síly nemá, ale uvěřit v reálnost
takového hrdiny je pak docela problém, pokud není vybaven alespoň
supermoderní technologií. Bez obojího se může obejít Conan, ale méně
legendární hrdina by těžko přežil první kapitolu.
Když pomineme Supermanovy vrozené vlastnosti, ostatní ty své musí získat
více či méně uvěřitelným způsobem. Náš hrdina je získává velmi
kuriózně – čistou náhodou.
Během románu jsem se zájmem sledoval, jak se autor vypořádá s horami
mrtvých, které zůstávají po našem hrdinovi, aby hrdina zůstal stále
takový, do kterého se čtenář může vcítit. Mít sympatie k masovému
vrahovi obvykle nesvědčí o čtenářovu duševním zdraví. Musím říci,
že to zvládl elegantně. A dodal bych, že je to elegantnější možnost
než Patejlův „pan hodný“, který razí zásadu „účel světí
prostředky“ a záchrana světa už za něco stojí.
V tomto případě je v tom hrdina v podstatě nevinně, tentokrát ve smyslu
moudrosti, že „nezabíjejí lidé, ale zbraně“. Tedy s výjimkou prvních
několika desítek mrtvých, které zabil zcela úmyslně a celkem bezdůvodně,
neboť útěk by docela stačil. A neobávejte se, že bych prozrazoval mnoho,
tohle je jen začátek.
Tím se pomalu dostávám k záporům knihy. Autor se sice vyhnul
filozofujícím pasážím svých předchozích děl a vážné myšlenky
dovedně skryl do děje, ale nevyhnul se úmorně pomalému rozjezdu, který by
šlo zkrátit minimálně na polovinu.
Chápu, že v hrdinově stavu nelze pronášet mnoho průpovídek, ale přesto
jich pronáší celkem dost. Dokonce je sám glosuje slovy, že k nim nemá
sebemenší důvod. Pronáší jich dost na někoho, kdo by je pronášet
neměl, ale málo na to, aby román udržel švih.
Vzhledem k hrdinově stavu se také autor vyhnul skutečně podrobné
psychologizaci hlavního hrdiny, kterou by si, vzhledem k rozsahu románu,
dozajista zasloužil. O nějaké psychologii ostatních postav nemůže být
ani řeči. Škoda, Emanuelle se přímo nabízí a několik jejích přerodů
je pro rozpracování duševních pochodů přímo ideální materiál.
Kromě toho je kniha plná logických chyb a nakousnutých motivů. Obzvlášť
mi vadí nedořešené detaily kolem hrdinova syna. Na druhé straně, Kulhánek
je na tom stejně, protože příběhy tohoto typu nestojí na logice, ale na
spádu děje.
Závěrem mohu shrnout, že milovníci Kulhánkových masakrů si smlsnou, neboť tento román je nejlepším tuzemským příběhem v jeho krvavém stylu. Na druhé straně, pořád by to chtělo vychytat množství detailů, aby se autor dostal ze stínu svého předchůdce.
- Martin Moudrý: Konec křížů
- vydalo: Leonardo, Ostrava 2008
- obálka: Martin Izák
- 560 stran / 299 Kč