Bivoj běsobijce, Juraj Červenák
Staré pověsti české Aloise Jiráska patří už dlouhá léta k naší literární „klasice“, což mimo jiné znamená, že se s nimi musí tím či oním způsobem popasovat všechna dítka školou povinná, nejčastěji v rámci nepříliš oblíbené povinné četby. Prakticky každý tak zná pověst o příchodu praotce Čecha a ví, že vojvoda Krok měl tři dcery – Tetu, Kazi a Libuši, z nichž ta poslední kmeni jednu dobu dokonce vládla a do obecného povědomí vešla oním památným proroctvím – Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká…
Pan Jirásek sice napsal zajímavou knihu plnou podivuhodných příběhů, ale přece jen se většinou držel dost „při zdi“, takže některé pověsti v jeho podání působí poněkud stroze a odtažitě. Pokud má ale člověk dostatek fantazie a umí číst i mezi řádky, pak může ve stínu jeho slov zahlédnout odrazy pradávných krvavých bitev a velkolepých činů, které vykonali skuteční hrdinové, stejně jako mrzké a podlé úklady odporných zrádců nesoucí ovoce v podobě slz a utrpení.
Slovenský spisovatel a snílek Ďuro Červenák už mnohokrát dokázal, že jeho fantazie je stejně bohatá jako barvitá. Čtenáři se o tom mohli přesvědčit v příbězích černokněžníka Rogana i bohatýra Ilji Muromce. Právě v Bohatýrovi přitom tento autor téměř geniálně překoval staré ruské byliny v živý a poutavý příběh, v němž se fantasy prolíná s historií a mýty. A o něco podobného se pokouší i nyní ve svém nejnovějším (zatím) románu Bivoj Běsobijce, kde k obrazu svému přetváří známou pověst o Bivojovi a kanci. A nejen ji. Ačkoliv sám tvrdí, že jeho příběh je čistokrevná fantasy, je v něm i nemálo ozvěn dávného světa starých Slovanů.
Červenák zde ostatně není žádným nováčkem, jeho Rogan dokonce několikrát navštívil i Českou kotlinu. Asi nejvýrazněji se s českými kmeny zapletl v Radhostově meči, kde se zapojil i do slavné bitvy mezi Čechy a Lučany, která je ostatně známá ze Starých pověstí také. Ale využít hrdiny této knihy jako hlavní postavy vlastního příběhu, to je trochu jiné kafe. Tenhle odvážný tah se Ďurovi rozhodně vyplatil. Jeho Bivoj Běsobijce je totiž pořádný nářez. A když o tom tak uvažuji, proč by se to v těch dávných dobách nemohlo odehrát třeba právě takhle?
Kněžna Libuše už nějaký ten rok vládne Čechům pevnou rukou. Najde se sice pár nespokojenců, kterým žena na knížecím stolci moc nevoní, ale většinou prozíravě drží „ústa“. Libuše je totiž nejen obratná vládkyně, ale i kněžka a věštkyně s nemalou autoritou. Toho roku se však množí neblahá znamení. Libušina sestra Kazi, mocná čarodějka, je cestou na slavnost obětování bohům přepadena démonickým kancem a jen se štěstím vyvázne živá. Na její záchraně má hlavní podíl vladyka Bivoj z rodu Strošovců. S její pomocí Bivoj kance zajme a později v lítém boji zabije.
Ale s kancovou smrtí se zároveň před sesterským triumvirátem vynoří spousta neodbytných otázek. Kdo povolal tohoto běsa a co tím sledoval? A co má za lubem Libušin zatrpklý strýc Velibor, který, jak se zdá, přijel na slavnost jen proto, aby tu pronesl podivnou kletbu? Vše se začne vyjasňovat, když se Libuše a vladykové přepraví na východní břeh Vltavy, aby tu na posvátném Chrastenu obětovali bohům a duchům mrtvých předků. Duch knížete Kroka kněžnu varuje před blížící se zkázou. Jenže past už téměř sklapla…
I tento Červenákův příběh se odvíjí v jeho oblíbeném stylu, který kombinuje rychle se odvíjející děj se spoustou akce, jež prakticky čtenáři nedá vydechnout, s různými historickými reáliemi, detaily a „parádičkami“ dodávajícími celému textu na věrohodnosti. Autor přitom dokáže být velmi sugestivní, takže čtenář má chvílemi neodbytný pocit, jako by dávno zapomenutý svět ožil a stal se stejně skutečným jako ten, v němž právě žije. Svůj podíl na tom má i důkladné nastudování doby, kterému Červenák vždy věnuje velkou pozornost.
Ovšem největší zásluhu na přitažlivosti a poutavosti příběhu mají samozřejmě oba jeho hlavní protagonisté – Bivoj, a zejména Kazi. Bivoj se zde prezentuje v standardně klasickém duchu coby skvělý válečník, nadmíru silný a zdatný vůdce, ovšem zároveň se ukazuje, že má i pod čepicí (nebo co to vlastně staří Slované nosili na hlavách). To je markantní třeba v klasické scéně s nesením kance na zádech, kterou Červenák upravil do mnohem přijatelnější a i poněkud humornější podoby. Ale přece jen u něj jako u postavy převažuje mužské pojetí, jež se kloní k silovým řešením většiny problémů.
To v Kazi jako by se prolínalo hned několik různých žen. Jednou z nich je sebevědomá vládkyně, která dokáže uvažovat v širších souvislostech, ale také umí přijmout důsledky svých činu. Dále je tu nezkrotná válečnice nabitá duchovní silou, schopná bojovat až za hranice svých možností. Zapomenout nesmíme ani na mocnou čarodějku, jež „obcuje“ s podivnými tajemnými silami a má odvahu postavit se i démonům a běsům. No a v neposlední řadě je to i zamilovaná žena. A zamilované ženy by se rozhodně neměly podceňovat, protože ve svém citu jsou schopny i nejšílenějších a nejzvláštnějších činů.
Román autor staví na velmi dobře promyšlené zápletce příběhu, v němž nechybí napětí ani překvapivé zvraty, stejně jako krvavé boje a zákeřně snované intriky, odporné magické praktiky, hrdinské činy, trocha té bláhové vychloubačnosti, neskutečná lačnost po moci a sveřepá nenávist. No a celý ho korunuje mírně romantický milostný motiv. Právě z těchto ingrediencí se Červenákovi podařilo vytvořit skutečně VELKÝ příběh, který se čte jedním dechem. Má jen jedinou chybu – končí zrovna v nejlepším. Nezbývá tedy než si přát, aby tu už bylo pokračování – avizovaný Bivoj válečník.
Nakonec se ještě musím zmínit o skvělé obálce, kterou opět nakreslil Mišo Ivan. Z jeho ilustrace přímo vyzařuje napětí kritického okamžiku. Na jedné straně je Bivoj, pevně rozkročený s oštěpem v ruce, připravený dát život všanc, jen aby zvíře zasáhl co možná nejlépe. A proti němu mocný nestvůrný kanec s otevřenou mordou a ostrými klektáky, se šílenou nenávistí v malých prasečích očkách… Až z toho mrazí. Jsem zvědavý, co Mišo vymyslí na dvojku.
- Juraj Červenák: Bivoj běsobijce
- obálka: Michal Ivan
- vydal: Brokilon, Praha 2008
- 376 stran / 248 Kč