Psí zima, Petra Neomillnerová
 |
Až dosud se mi vcelku úspěšně dařilo se s tvorbou Petry Neomillnerové míjet. Pod vlivem povídky Květ skály, vydané jako součást sborníku 2005: Česká fantasy, jsem měla pocit, že její produkce prostě není moje parketa. Takže jsem se jejím knihám raději vyhýbala, jenže pak mě jejich nesporný úspěch a všeobecné nadšení konečně vyprovokovaly k tomu zjistit, co na tom, krucinál, všichni vidí. Přesto jsem k nejnovějšímu kousku z její dílny přistupovala se značnými předsudky.
A nezbývá mi než přiznat, že alespoň pokud se Psí zimy týká, ty předsudky nebyly na místě. Tedy rozhodně se nejedná o sladkobolné čtení pro paní a dívky. Zaklínačka Lota zcela určitě není květinkou v rozpuku, něžně hýčkající v dlani nalezené ptáče a ronící slzy nad zlomenými stonky kopretin. Pokud by nějaké ptáče našla, místo hýčkání by ho zcela jistě oškubala, vyvrhla a uvařila z něho polévku okořeněnou právě těmi polámanými rostlinami. Na nějakou romantiku v jejím životě totiž není místo. Pokud chce přežít, a to ona rozhodně chce, tak se musí zatraceně otáčet.
Zvlášť když byla takový blázen a pošetile si dovolila zamilovat se do vampýra. A ještě ke všemu se od něho nechala kousnout. Co na tom, že jí to zachránilo život, když se už tak od běžných zaklínačů dost odlišovala původem (nejméně jeden z jejích rodičů nebyl tak úplně člověk), měla si dát na další komplikace pozor. Tohle všechno je moc i na jejího jinak tolerantního učitele a pěstouna Volmara. Zaklínačům se totiž právě moc nedaří – ne že by ubývalo příšer a netvorů, práce by byl pořád dostatek, jen se nějak vytrácí ochota lidí za vykonané služby platit. A tak se zdá, že se vzrůstajícím nedostatkem odpovídajícího zabezpečení vzrůstá i nervozita vedení zaklínačské školy. Není pak divu, že se k nekonvenčnímu přístupu, který Lota k zaklínačskému kánonu chování zaujímá, rozhodně nestaví právě kladně.
Jenže ani druhá polovina mileneckého páru, vampýr Urian, to nemá jednoduché. Na jeho vztah k zaklínačce se společenství vampýrů dívá, asi jako kdyby si v lidské společnosti velkovévoda zamanul oženit se s husopaskou – a ještě ke všemu černou. Hodně černou, tetovanou a v rákosové sukýnce.
Takže Lota v zájmu zachování klidu v zaklínačské škole „dobrovolně“ opustí její území a Urian se rodině raději vyhýbá. Proto oba berou skoro jako zázrak, když se najednou objeví vampýr, který nejen že netrousí urážlivé poznámky, ale je ochoten se s milenci setkat, a dokonce pro Lotu má nějakou dobře placenou práci. No samozřejmě že je v tom nějaký háček, dokonce přímo hák. Ta práce vinou zadavatele dopadne jinak, než měla, a z Loty je rázem nikoli pouze persona non grata, ale přímo veřejný nepřítel číslo jedna, štvanec, kterého zabít je povinností každého vampíra.
Aby to nebylo jenom soukromé pošťuchování uvnitř rodiny, situace obecně se také komplikuje: Zima, že bys psa nevyhnal, trvá už příliš dlouho a s ní se krajem šíří hlad. Nejdříve osamělé statky, pak osady a nakonec i vesnice jsou napadány podivnými tvory. Na první pohled by se mohlo zdát, že zima z lesů vyhnala vlky, kteří ztratili strach z lidí. Jenže … copak vlci vyvrhnou ulovenou zvěř? Dokážou otevřít bránu? Odnesou své padlé druhy? Ne, vlci ne. Zdá se, že v kraji vypukla epidemie, která z lidí dělá psí kožoměnce. A to je přece záležitost, k jejímuž řešení jsou nejvhodnější právě zaklínači.
Že se obě stránky zápletky protnou a spolupráce dvou společenství tak odlišných, až se zdají být zcela neslučitelná, se stane nutností, to snad ani nemusím nijak zvlášť zdůrazňovat, stejně jako to, že nakonec vše dopadne tak, aby Lota a Urian mohli být (snad) hrdiny dalších dobrodružství.
Po zveřejnění ukázky se strhla diskuse o jazyku, kterým se v knize především zaklínači vyjadřují. Některým diskutujícím zvláště leželo v žaludku jejich nespisovné výrazivo. Nejsem příznivcem vulgarit ani v životě, ani v psaném textu, ale tady mi ta záplava nespisovných výrazů z oblasti anatomie, vyměšování a sexuálních praktik nevadí. Ke společnosti, která tento slovník používá, se tak nějak hodí. Ostatně, poslouchali jste někdy rozmluvu třeba party učnic v ranním dopravním prostředku? Když jsem ještě byla nucena za prací dojíždět vlakem, užívala jsem si kvanta mužských i ženských přirození, nevěstek a nevěstinců, exkrementů a jiných tělesných produktů i údů v jejich slovním projevu denně. Když mohou jako kanál mluvit budoucí kadeřnice a zahradnice, proč by se stejným způsobem nemohli projevovat zaklínači a venkované? Zvlášť když se příběh odehrává v době, která ještě neprošla měšťácky puritánským viktoriánským obdobím, v němž i břicho bylo sprosté slovo. Vampýři, ti mluví celkem spisovně i tady, vlastně v této ne-lidské společnosti zaujímají postavení vyšší šlechty, která patrně i v reálu používala k vyjádření svého pobouření, či naopak nadšení, jinou terminologii než sedláci a řemeslníci. Lotin živočišný slovník je tak v krásně nesouladném kontrastu s uhlazeným jazykem Urianovým a i z něho je možno poznat, že ti dva to nebudou mít jednoduché ani spolu navzájem, natož s těmi, kteří je obklopují.
Jestli se s tím oni i jejich autorka dokážou vyrovnat, to nám může prozradit jedině další díl jejich společných dobrodružství. Doufám, že na něj nebudeme muset čekat moc dlouho. Já si jej přečtu ráda a už bez jakýchkoli předsudků.
- Petra Neomillnerová: Psí zima
- vydal: Fantom Print, Ostrava 2008
- obálka: Lubomír Kupčík
- 336 stran / 239 Kč