Airnet, Geoff Ryman
 |
Komunikace mezi lidmi probíhala odjakživa. Od prvních skřeků ke slovům, z několika kostrbatých vět k dlouhým plynulým souvětím. Zpočátku tváří v tvář, později prostřednictvím dopisů. Když nastala éra telefonu a pošty, vzdálenosti mezi námi se zmenšily. Mobily a Internet je eliminují zcela. Ale to funguje tehdy, když na to máte. Teprve ve věku Airnetu bude platit, že nezáleží na tom, který kout země obýváte, protože budete moci komunikovat s kýmkoli a kdykoli si umanete.
Moderní komunikační technologie nám šetří čas, umožňují nám slyšet hlasy blízkých, vidět jejich obličeje, číst jejich e-maily a strohé textovky, nebo hlasy jiných lidí, se kterými zrovna potřebujeme mluvit. Šetří nám i peníze, neboť se nemusíme trmácet, jezdit k nim, případně můžeme eliminovat návštěvy naslepo. Bereme je jako běžnou součást života, jako by tu byly odjakživa. A to je tu máme tak krátce, jen pár desítek let.
Ale v roce 2020 je připojený celý svět – skoro celý svět. Jediné místo, kam Internet dosud nezavítal, je malá karzistánská vesnice Kizulda, již obývá několik desítek vesničanů, kteří se živí převážně pěstováním rýže a na vymoženosti moderní doby nemají peníze, natož znalosti. Jistě, v osadě žijí i dvě bohaté rodiny, ale riely investují jinam, chcete-li, vyhazují je za praktičtější věci, například módu, kterou jim doporučuje zdejší modistka Čang Mae Wang.
Příběh začíná v den, kdy Mae shání v Ješibozkentu látku na šaty pro mladé absolventky kizuldské školy. Ve městě zaslechne, že příští týden má dojít k Testu, testu nového komunikačního média zvaného Airnet; rozhraní, které nepotřebuje kabely, vysílače, satelity, zkrátka nic, protože přijímačem je lidský mozek. Právě během Testu každá mysl získá otisk, který ji v Airu jednoznačně identifikuje, vytvoří jí airmailovou schránku. Aby se mezi sebou „dorozuměly“, je nutné použít Formát. Bez něj by komunikace neproběhla, neboť vše probíhá v jiné dimenzi, kde každé vědomí vysílá na odlišné frekvenci.
Den Testu přijde jako velká povodeň – nelze ji zastavit a stěží se jí ubráníte. Nepřipravené lidi zaskočí, natož zaostalé pověrčivé vesničany. Stejně jako ostatní i Mae a starou paní Tung zaplaví pocity a vjemy cizích lidí (když chci něco vědět, napojím se do mysli jiného člověka a dočasně se stávám jím). Když je Mae v airmailu, dostane se do paní Tung ve chvíli, kdy stařenka zemře. Tím dojde k přisouzení jednoho otisku dvěma osobnostem: Mae získá nejen vzpomínky staré ženy, ale i její osobnost. Stane se schizofrenní. Obě mysli jsou zcela rozdílné: Mae upírá naději do budoucnosti, zato paní Tung chce zpátky hřejivou minulost. Testování pomine, ale otisk je trvalý, neměnný. A cosi se šušká o závadnosti Formátu OSN, jehož spuštění bylo uspěcháno, aby předstihl komerční Formát Bran… Vláda ihned oznámí, že během Dne zemřelo mnoho lidí, pochopitelně zcela zbytečně, a proto se ostré spuštění Airu odkládá o dvanáct měsíců, aby se lidé stačili přizpůsobit. A právě toto období přibližuje kniha.
Opěrným bodem příběhu je Mae. Ryman ji zachycuje ve víru každodenních událostí, a aby ji vykreslil jako živou bytost, často ji nechává promlouvat, zejména v konfrontaci s vesničany, a vyjadřovat úderné myšlenky pěkně bez servítků. Její charakter prochází proměnou, postupně se vyvíjí, z tiché myšky se stává lvice, a tak s napětím očekáváte, jaká slova řekne příště. Taktéž další významnější figury ve vesnici na stránkách ožívají, jsou svébytné a po psychologické stránce tak umně vykreslené, že vůbec nevadí, že autor často nevěnuje jejich fyzické stránce takovou pozornost. Při prvním setkání s nimi užívá stručné, až na kost ohlodané popisy, např.: Pan Ken byl pohledný a slušný, nebo zmíní jen: Kan-hui, zemdlená a rozcuchaná, které působí nejprve nezvykle, ale později, kdy charakter vnitřně poznáte, až bravurně, neboť počáteční strohý popis dokonale vystihuje danou osobnost!
Celý román je poskládaný z krátkých, úsečných, ale výstižných a dokonale přiléhavých vět, místy na sebe nakupených jako neomítnutá zeď. Zapomeňte na omáčku, Ryman vás nebude nudit zbytečnými detaily, vatou vyplňující stránky. I z několika vět čtenář uvidí prostředí správnýma očima a atmosféru příběhu nasaje pozvolným a klidným tempem vypravování a trefnými metaforami, které jsou plně v duchu příběhu: Otázek bylo jak zrnek rýže na terase, nebo: Hulákání opilých mužů stoupalo zezdola jako vůně dušeného masa. V několika částech děje autor zrychlí a oživí tempo vypravování formou e-mailové korespondence, čímž zajistí, že vás příběh bude vždy bavit.
Ač příběh tvoří jedna přímá dějová linie, jež skýtá spoustu vrstev, v níž prožíváme dění naprosto obyčejných událostí, o neustálé napětí tu není nouze. To je totiž obsažené v dialozích, uvnitř postav a v jejich chování, nikoliv navenek, ve vnějším světě (do jisté míry samozřejmě ano). Ryman mi promyšlenou výstavbou dialogů (například spor Mae s bratrem Ju-mejem), důrazem na vylíčení prostého života v odlehlé komunitě (přiblížení tradic etnika, zachycení životních podmínek), připomněl ducha děl a povídek Orsona S. Carda. Staré příběhy zase zkazky z Resnickovy výtečné Kirinyagy. Právě v rozhovorech a přemítáních je obsažena lidová a orientální moudrost, která knize dodává jedinečnou příchuť. Nutno podotknout, že Rymanovy postavy se nezdráhají mluvit jadrnějším, jiskřivějším jazykem. Je pro ně typický kontrast ve vyjadřování: vlídná, slušná slova záhy nahradí mluva plná emocí: „Pojďme se opít. Máte někdo nějaký chlast?“
Kizuldu, rozkládající se zhruba v okolí Tibetu, obývají lidé, jimž v žilách koluje krev turkotatarských předků. Síla tradic, zvyků a společenských měřítek se blíží čínské kultuře, a tak je pro ně typický poklidný styl života, uvážlivé rozhovory, při kterých zachovávají vážnou a důstojnou tvář, vlídnost oplácejí vlídností, emoce udržují na uzdě. Největší ranou je pro ně ztráta nabytého společenského postavení, jehož se třeba může dopustit žena, když podvádí manžela. Pro mnohé má poté stejnou hodnotu jako chladný kámen.
Domnívám se, že Ryman vymyslel a napsal Airnet jako manifest proti současnému řádu, uspořádání světa, který se dělí na ty, kdo informace mají, a na ty, kdo nikoliv, a lehce jej rozvedl. Už jen tím, že si jako hřiště svého románu vybral zapadlou, zaostalou vesnici v tibetských horách, ukazuje reálnou tvář společnosti na okraji. Nezabývá se jen nedostupností technologií pro chudé, ale také zásadními otázkami: Kdyby si mohli Internet dovolit, byl by jim k užitku? A také: Jak změní vliv vnějšího světa izolovanou etnickou menšinu? Celé téma je nesmírně zajímavé zejména ze společenského, kulturního, ekonomického, ale i politického hlediska. Ale Internet je součástí dneška, proto přichází s jeho nástupcem, Airnetem, který s sebou přináší řadu otazníků, problémů, dilemat, ale také mnoho kladů a výhod. Myšlenkami, názory a jednáním své hrdinky Mae pitvá existenci komunikačního média velice podrobně:
Od počátečního nedůvěřivého postoje (Wing říká, že: „Air je všechno.“, Mae kontruje slovy: „Jak může být jedna věc všechno?“), přes první krůčky s médiem, kdy zároveň poukazuje, že málokdo umí na Internetu najít požadované informace („Ale na co se mám zeptat?“ „Ech. To je právě ta otázka. Když jsi jen hloupá venkovanka, tak ani nevíš, co chtít.“) po nadšení a očekávání: „Po zítřku se všechno změní. Budeme vědět všechno, co chceme. (…) Všichni budeme odborníci.“)
Vyjadřuje i obavy, neboť problémem dnešního Internetu je kvalita a hodnověrnost dat. Vzpomeňme na problémy s úmyslnými ničiteli informací na Wikipedii: „A tomuhle říkají informace (O Kizuldě). To z toho ještě pravdu nedělá.“ Druhou stranou mince je demagogie vlád, zejména v zemích třetího světa je stát neodmyslitelně spjat s politikou tlaku. Mrazivá je i věta: Vy se pohybujete v informační branži, Mae. To znamená, že každý, koho znáte, vás zradí. Co se mne týče, můžete být klidná. Já už jsem vás zradil…“
Další složkou děje je motiv lásky, milostného vztahu a problémů, které člověk má, když druhého přestane milovat a zamiluje se do jiného. Může člověk milovat více lidí současně? Může se zamilovat do někoho jiného, přestože žije dlouhá léta s partnerem? A je to špatně? Jak se zachovají sousedé, až zjistí, že jsem zradil druha? Jak se změní mé postavení ve společnosti založené na starých tradicích?
Kanaďan Geoff Ryman se předvedl v tom nejlepším světle, kdy dokázal do jednoduchého, přímočarého děje vpravit problematiku moderních komunikačních technologií, izolovaných etnických menšin čelících vnějším tlakům, dotknul se lidských citů a neopomněl na politické aspekty. Přidal ze soudku módy, ukázal, jak rozjet podnikání, a nejen to. Negativem budiž jistá zdlouhavá pasáž v závěru knihy, a tak trochu ke konci předvídatelný děj. Sympatické je, že když si odmyslíme Airnet, rok 2020 nahradíme rokem 2008 a pomineme chytrého psa a za vlasy přitažené těhotenství, získáme román, který by mohl popisovat skutečnost někde v odlehlých končinách dnešního světa.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8,5/10. Síla románu spočívá v promyšlených, propracovaných dialozích, výborně prokreslených postavách a mnohovrstevnatém ději s orientální příchutí, to celé zabalené a podávané podmanivým stylem vypravování. Uvedené zápory jsou jen malou pihou na kráse. Zřídka dostanete do ruky knihu, která vás donutí přizpůsobit se jejímu pozvolnému toku a dá vám zapomenout na tento svět. Máte-li rádi Carda nebo příběhy z Kirinyagy, musíte Airnet mít.
- Geoff Ryman: Airnet
- vydal: Triton, Praha 2008
- přeložila: Mirka Polová
- obálka: Renata Brtnická
- 448 stran / 329 Kč
