Sladká jak krev, Petra Neomillnerová
 |
Pokud ještě pořád máte představu o upírech spojenou s rakvemi naplněnými hlínou v chladných sklepeních temných středověkých hradů, můžete na ni definitivně zapomenout. Upíři moderní doby žijí mezi námi a od běžných smrtelníků jsou skoro k nerozeznání. Například Praha je jich plná. A nemám teď na mysli naše zákonodárce.
„Přes hlavu si přetáhnu černé triko s lesklou lebkou na hrudi. Zašklebím se. Tahle doba mi umožňuje chodit s velkým nápisem „upír“ na zádech naprosto beztrestně.“
Sladký by byl život v současné Praze, jež upírům poskytuje klid a bezproblémové krytí. Jenže upírská komunita v syrové „gangsterce“ Petry Neomillnerové Sladká jak krev má jeden velký problém: vykrvené mrtvoly prostitutek a bezdomovců, které se začínají objevovat v ulicích. Je jasné, že za tím musí být někdo z „našinců“. Stejně tak je jasné, že pokud s tím dotyčný rychle nepřestane, nedokáže už to dlouho tutlat ani policajt medvědodlak Konrád Bér.
Vypátráním škůdce z vlastních řad je pověřena Kristina Salo, která příběh vypráví. K ruce dostává chladného zabijáka Kaye, jejž do Prahy vyslali na výpomoc berlínští upíři. Jak se brzy ukáže, v celé věci jde o něco úplně jiného než o nalezení jedince, který se přestal ovládat. Upírská válka je v plném proudu a zjistit, kdo je na čí straně, má pro budoucnost upírů v Čechách zásadní význam. I upíři jsou totiž smrtelní…
„Dostala jsem se trochu do formy, a dokonce i zívání už jsem dokázala posunout z polohy mrtvá do polohy laškující.“ V postavě Tiny Salo Petra Neomillnerová vytvořila svéráznou hrdinku, pro kterou je jedna kniha málo. Její sarkastické poznámky, glosování současnosti a dialogy jsou tím nejlepším, co nabízí. „Z lidí piju jen jednou za měsíc, ze zvířat častěji. Upřímně řečeno, dnes je pro mě snadnější sbalit nějakou smažku než si do bytu na Starém městě nosit králíky či krysy.“
Sladká jak krev sice líčí souboj o vládu v komunitě upírů, ale kdyby se jednalo třeba o klany z podsvětí, příběh samotný by se asi moc nezměnil. Samozřejmě, upíří žijí jinak než lidé, mají jiné možnosti (i omezení), ale to na výsledku moc nemění. Oholen od upírských atributů zůstává příběh vnitřního boje v uzavřeném společenství. Jako úvodní díl série – kterým kniha je – to úplně stačí.
Ač se příběh odehrává v Praze a tu hrdinka miluje, pro děj samotný nemá město skoro žádný význam. Slouží jen jako kulisa, pozadí a jeho konkrétní prvky v něm nehrají žádnou důležitější roli. Stejně tak běžní obyvatelé Prahy, nedotčení lidé, hrají většinou jen role na okraji děje. Tedy alespoň v tom smyslu, že žádní konkrétní lidé v ději neznamenají nějaké obecné ohrožení nebo potíže pro další život neživých. Zjištění o existenci upírů nevyvolává zvláštní překvapení ani zděšení. Příběh se prostě soustředí čistě na „upírskou vybíjenou“.
Autorka si připravuje půdu pro další pokračování série. Na scénu přivádí základní postavy, jejichž charaktery se před čtenářem rozvíjejí postupně. Tak, jak se počáteční detektivní pátrání mění v „bratrovražednou“ bitku kdo z koho. Průběžně se čtenář seznamuje s principy, na jakých upírská existence funguje.
A to prozatím i musí stačit, protože kromě historky o boji o moc, nutno přiznat, že nijak objevné, byť hutné a solidně zpracované, se v knize nevyřeší nic. Upírský svět, tak jak jej autorka vytvořila, přináší jen zatím nevyužité možnosti a nezodpovězené otázky. A to nejen o osobě hlavní hrdinky.
Přiznám se však, že i když beru knihu jako úvod k dalším příběhům, nezodpovězených otázek na jejím konci je na mě trochu moc. Nebudu prozrazovat, co se rozřešení dočká, a co ne. Ale třeba sama podstata Tininy existence by si alespoň trochu lepší vysvětlení zasloužila už teď.
Její odlišnost od ostatních upírů ji totiž poskytuje výhody jakoby spadlé z nebe. Sluneční svit upíry zabíjí, ne však Tinu. Vysvětlení-nevysvětlení: neumřela. To samé se stříbrem, které Tině na rozdíl od ostatních upírů nevadí.
I další problémy, které by hrdiny mohly potkat, se v knize řeší bezproblémově, skoro samy. Jako by spokojení se s nejnekomplikovanějším vyřešením situace bez vysvětlení bylo pro autorku nejjednodušší. Je-li třeba něco ututlat, zařídí to policajt Bér. Ten sice říká, že to nebude jednoduché, ale ve výsledku s tím problém není. Potřebuje se Tina napít z člověka? Ani s tím nejsou potíže. Prostě všechno jde tou nejjednodušší cestou.
Na druhou stranu to lze brát i jinak: Jako náznaky toho, co lze očekávat od příštích dílů. Jako očekávání, že pořád to tak jednoduché nebude. Jako výzvy, které je autorka schopná naplnit, a hádanky, jakým způsobem nahozené otazníky vyřeší. Těším se, že si Petra Neomillnerová zvolí právě takovou cestu.
- Petra Neomillnerová: Sladká jak krev
- vydal: Triton 2007
- obálka: Marek Hlavatý
- 232 stran / 199 Kč
