Poražení králové, Robert Holdstock
 |
Každé nové dílo Roberta Holdstocka se výrazně odlišuje od běžné produkce fantasy příběhů, proto tomu nemůže být jinak ani u třetí části Merlinova kodexu, Poražených králů.
Holdstockův nezaměnitelný styl, zvláště jeho přístup k mýtům, který se tak liší od jakéhokoli jiného jejich výkladu, nenechá nikoho lhostejným. Moje zkušenost je taková, že čtenáři Holdstocka buď bez výhrad obdivují, nebo naopak stejně ohnivě odmítají.
Já jsem v tomto směru tak trochu netypická, protože některé jeho knihy mám ve velké oblibě, ale třeba Bránu ze slonoviny, bránu z rohu jsem nedokázala dočíst a z Lesa mytág jsem několik dní byla v těžké depresi.
V první části kodexu, Keltice, se zdálo, že i když všechny zvláštnosti tomuto autoru vlastní zůstaly zachovány, je to přece jen trošku jiný Holdstock. Jakoby střízlivější, méně košatý, méně urputný v hledání prapůvodu a prapříčin věcí a dějů, a na druhou stranu srozumitelnější, přístupnější pro ty, kteří s četbou takových trochu odlišných příběhů teprve začínají.
Poražení králové však tento trend k jednoduššímu textu opustili a ukazuje se nám tady Holdstock ve své typické podobě. Děj je sice možné označit za přímočařejší než třeba v sérii z Ryhopského lesa, na druhé straně je zde tolik odkazů, připomínek, náznaků a vlivů z předchozích Holdstockových knih, že bez jejich předchozí znalosti se čtenář – začátečník může lehce ocitnout v rozpacích: A co vlastně měl autor právě v této scéně na mysli, kam mě chtěl dovést a proč právě tento detail je tak zdůrazněn?
Na druhé straně to je třetí díl, takže ten, kdo zvládnul Keltiku a Železný grál, by neměl být příliš překvapen tím, že v hlavním příběhu se skrývají i jiné, rozpoznatelné jen v náznacích a obrysech, které si čtenář musí objevit sám.
Ano, Merlinův kodex dospěl ke svému vyvrcholení. Právě tady se uzavřou osudy většiny hrdinů s výjimkou toho, po němž je celý kodex nazván, ale včetně té, která tak trochu jako „deus ex machina“ prochází celým cyklem. Mám na mysli Argó, tu neobyčejnou napůl loď, napůl bytost, neboť i ona konečně najde klid. Předtím ještě musí znovu vyplout s Iásónem u kormidla a proplout nejen zákruty moří a řek, ale také smyčkami času, aby se mohla vrátit tam, kde je její domov a kde může už navždycky klidně odpočívat. U této její poslední cesty nemůže chybět Merlin, neboť i když jen nerad a skoupě užívá dary, které mu byly dány, tady ví, že něco ze svého umění použít musí. Jinak by celé jeho předchozí úsilí o uklidnění vln času vyšlo nazmar. Je nucen se rozvzpomenout na události a činy, které již dávno vypudil ze své mysli do zapomnění a které tam chtěl nechat navždycky. Jenže tím by ohrozil existenci Urthovy Taurovindy, celé Alby a také budoucnosti, do které se sice nechce dívat, ale o níž přesto ví, že nastane a že on sám v ní má sehrát jistou nikoli nevýznamnou roli.
Jako v celém Merlinově kodexu i v Poražených králích se prolínají mýty a tradice keltského, severského a středomořského okruhu. Zatímco v Keltice bylo toto mísení zcela odlišných kulturních východisek příjemným ozvláštněním, tady, kde autor loví v ještě hlubších vodách předřecké společnosti Kréty, mi toto propojení připadá tak nějak násilné. A to přesto, že pravěká krétská mytologie je nejspíš té keltské či severské příbuznější než řecká. Je to možná tím, že o té předřecké mytologii víme tak málo, že je sice možno si ji přizpůsobit více k obrazu svému než klasické řecké mýty v jejich kodifikované podobě, ale zase její východiska jsou nám vzdálenější a nepochopitelnější.
V příběhu o ohrožení Urthova království světem neživých je zahalen příběh toho, jenž byl ve starověkém Řecku nazýván Daidalem a kterého Merlin označuje jako Tvůrce, s jeho příběhem je zase propleten příběh Argó, jejíž osud zasahuje do dalších příběhů – Iásónova, Médeina, Tairónova, Niiv a koneckonců i do příběhu samotného Merlina. Když autor většinu nitek rozplete, zjistíte, že prapůvodní příčina dění je pěkně zamotaná, a přitom zcela prostá, že všechno souvisí se vším a že malé příčiny často vedou k nedozírným důsledkům. A že – jak říká Iásón – když někde zapustíš kořeny, jsi na konci cesty. A to je přesně to, co Merlin ještě pěkně dlouho nemíní učinit, přestože v koutku duše sám sobě přiznává, že Alba a Taurovinda jsou místem, kde by své kořeny zapustil rád a kde – jak my už víme – je taky nakonec zapustí.
Osudy hrdinů se uzavřely, Merlin vykročil dál po stezce obtáčející svět – a Robert Holdstock ho nechává po ní odejít vstříc artušovským mýtům. Ale to je už zase jiný příběh, který napsali jiní autoři v jiných cyklech.
Přesto mi k úplné spokojenosti něco chybí. Když jsem psala recenzi na Keltiku, tak mi nový Holdstockův přístup k příběhu byl velmi po chuti. V Poražených králích autor tento styl už zase téměř opustil a mnohem víc používá symbolů, náznaků a nedořečených myšlenek stejně jako odkazů na témata, která byla nosná v jeho předchozích knihách. Jak jsem již napsala, propojení keltských, severských a krétských předřeckých mýtů mi připadá téměř násilné a spíše mě ruší. K nespokojenosti možná přispívá i to, co je slabou stránkou všech příběhů, které jsou dodatečně předřazeny před ty nám již známé, tedy skutečnost, že vlastně předem víme, jak tento příběh musí, či jak naopak nemůže skončit. Takže i když tady autor předkládá docela jiné příčiny pozdějšího Merlinova jednání, je jasné, že nemůže dopustit, aby se Merlin rozhodl jinak, než jak se nakonec rozhodne – vždyť jak by se jinak dostal do Artušovy doby?
Merlinův kodex rozhodně není jednoduchou četbou pro ukrácení dlouhé chvíle, dokonce bych řekla, že některé souvislosti čtenáři dojdou až při opakovaném čtení. Je to kniha určená těm, kterým vyhovuje četba obsahující něco víc než jednoduché věty zachycující přímočarý příběh, jednoznačné charaktery hrdinů a v závěru pořádnou bitku. Kdo má Holdstocka v oblibě, ten bude jistě spokojen, ale mému naturelu je bližší Keltika.
- Robert Holdstock: Poražení králové
- vydal: Polaris, Frenštát p. Radhoštěm 2007
- překlad: Petr Kotrle
- obálka: Zdeňka Boušková
- 414 stran / 259 Kč
