Odpočítávání do války, Battlefield 4 (EXKLUZIVNÍ UKÁZKA), Peter Grimsdale
 |
Čas 3:00 ráno, teplota –20 °C, místo: čínsko-severokorejská hranice – a mise šanghajského operativce CIA Laszla Kovice se právě řítí přímo do horoucích pekel. Kovic dostal za úkol vyzvednout přeběhlého severokorejského jaderného vědce a přitom nevědomky zavedl tým mariňáků do smrtící pasti. Potlučený a promrzlý Kovic se vrací do Šanghaje hledat odpovědi. Zradili ho, nebo jim někde unikají informace?
Během pár hodin se stává terčem pro spoustu lidí, včetně čínských špionů. Navzdory rozkazům sestaví vlastní tým z lidí z šanghajského podsvětí – z geniálního hackera, zloděje a bývalého odstřelovače speciálních jednotek. Společně proniknou do srdce smrtící konspirace, která zahrnuje v Americe narozeného čínského gangstera a jednoho z nejuznávanějších vůdců země. Zatímco se Šanghaj propadá do chaosu, Kovic se snaží zastavit spiknutí dřív, než mezi Východem a Západem vypukne globální válka.
Cestou dolů proklínal Olsena, proklínal Cutlera, proklínal Agenturu a nakonec sebe za to, jak velký byl hlupák, že misi přijal.
Nehýbal se celou minutu. Skoro oslepený bolestí se snažil udržet při vědomí, ale cítil, jak to jeho mozek vzdává, jak se vypíná. Ve škarpě za zídkou by mohl zůstat, schová se tady a zlí hoši možná odejdou… sníh ho zakryje, a oni ho nikdy nenajdou. Bylo by to tak příjemné si tu odpočinout. Cítil, jak upadá do bezvědomí.
Někdo ječel. Ihned se probral, o pár centimetrů se zvedl a vykoukl přes zídku, o kterou se zastavil džíp. Byl prázdný. Pokud ho rozchodí, bude jenom jejich. Vylezl na zeď a seskočil na druhé straně. Volant byl oslizlý krví a mozkovou hmotou. Otřel jeho povrch rukávem, zašátral po ovládání a našel startér, otočil jím a šlápl na plyn. Motor nadějně naskočil a pak zhasl. Otočil jím znovu – další naskočení, a konec. Sněhem se k němu plahočil Price, táhl sněhem Olsena i Faulknera. Ve vířícím sněhu už vypadali jako duchové.
Kovic konečně nastartoval, cukal sebou sem a tam, dokud nenašel řadicí páku a nezacouval k mariňákům.
Vytáhl telefon. Měli tři dohodnuté textové kódy. Alfa pro splněnou misi, Beta pro zrušení a Gamma pro pozemní exfiltraci. Chystal se napsat Gamma, čímž by Cutlera upozornil, že má informovat hraniční přechod – pokud to k němu zvládnou.
„K čertu s tím, stejně jsme prozrazeni,“ řekl si.
Zavolal Cutlera.
Hned mu to zvedl. „Co se stalo?“
„Vybouchlo to. Dva muži mrtví, plus pilot. Byla to zasraná past. Highbeam měl na sobě vestu s překvapením.“
Ticho. V telefonu slyšel jen Cutlerovy rychlé krátké výdechy. Kovic by ho nejraději seřval, ale to musí počkat. Byly tu naléhavější věci. „Jsme třicet kilometrů uvnitř KLDR. Mám auto, ale potřebujeme potvrdit otevření hraničního přechodu. Jinak tu mluvíme o šesti mrtvých mariňácích, a k tomu jeden z tvých – na špatné straně drátu, rozumíš?“
„Jdeme na to. Buďte opatrní.“ Cutler zavěsil.
Číňané teď byli jejich jedinou nadějí, raději by jim ten přechod měli otevřít. Ale Peking také přejde do módu minimalizace škod, zatímco Cutlera bude zaměstnávat, jak tohle zahraje v Langley, aby si zachránil zadek. Vztek však Kovice nikam nedostane. Odvedení pozornosti, které jim poskytoval hořící vrtulník, už pominulo.
Vztek do něj vlil novou energii. Oni nastoupí do tohohle křápu, přejedou zatracenou hranici a Olsen i Faulkner budou žít bez ohledu na sníh a všechny Severokorejce, co se jim postaví do cesty.
Pomohl jim do džípu, který znovu zhasl.
„Kam jedeme, kámo?“ Faulkner byl zpitomělý bolestí a mrazem.
„Domů. Dojedeme na hranici a někdo z čínské strany nás vyzvedne.“
Nikdo další nepromluvil. Stále před sebou jasně viděli dva mrtvé mariňáky a hořící sea hawk s Texem uvnitř.
Olsen zasténal. „Garrison mě před tebou varoval. Jo, vím všechno o…“
Kovic ho utnul. „Ušetři si to. Odvezu vás odsud. Dostaneme se přes hranici a už se na sebe nebudeme muset nikdy ani podívat, ale do té doby se musíme chovat jako tým a hlídat si navzájem záda. Tak máme větší šanci zůstat naživu. Jasný? Zkuste se něčím zahřát. Čeká nás půlhodinová jízda.“
Na odpověď nečekal. Zacloumal pákou, dokud nenašel jedničku, a džíp vyrazil kupředu. Silnice kompletně zakrýval bílý koberec.
Když to bylo tak špatné jako teď, myslel na podělané chvíle, ze kterých se dostal. Jako když ho v Súdánu chytili sjetí dětští vojáci, co mu do zadku vrazili hlaveň samopalu a dohadovali se, kdo zmáčkne spoušť. V Kurdistánu to byla ukřivděná děvka s nožem, která si myslela, že jí nezaplatí, protože z velitele Talibanu, kterého měla svést, se vyklubal gay. A na jeho první měsíc v Číně, kdy ho indonéský obchodník se zbraněmi pověsil za paty z věžáku, protože ho považoval za konkurenci…
Na Garrisonova syna však myslet nechtěl.
Sněžení houstlo s každou další minutou a kola víc a víc ztrácela přilnavost. Zpomalil na třicítku, ale i to bylo příliš rychle. Silnice protínala hranici na horském úbočí. Džíp proti stoupání zuřivě protestoval. Sledoval vrstevnice kopce, ale v prudké zatáčce vpravo vozidlo ujelo bokem. Přidal plyn, ale kola se jen protáčela. Pak se gumy chytly a na okamžik to vypadalo, že to zvládnou. Kovic zamžoural před sebe, soustředil se celou svou vůlí, přehrával si zapamatované mapy a satelitní fotky – jak se cesta zužovala, než se ohne v další ostré zatáčce, a kde ji zčásti ucpaly sesuvy půdy. Držel nohu na plynu, zatímco džíp poskakoval po nerovném povrchu, ale stoupání nakonec nápravu porazilo, náhlé kovové prasknutí pod jeho nohama mu prozradilo, že povolila kardanová hřídel. Dupl na brzdy, ale kola už se uzamkla. Klouzali pozadu, motor osvobozený od svého břemena ječel.
„Neudržím to. Ven!“
Vyskočili, Kovic vytáhl Olsena a Price držel Faulknera. Džíp zmizel za okrajem cesty, přetočil se na bok a ukázal jim zlomenou hřídel, jako by jim mával. Motor stále běžel, ale auto bylo klinicky mrtvé.
„No dobře. Odsud půjdeme pěšky.“
„Jak daleko?“
„Dva kilometry.“
Dva kilometry by na rovince v tomhle počasí zvládli zhruba za dvacet minut, do kopce za pětadvacet. Když každý ponesou zraněného muže… Kovic si nahodil Olsena na záda, zatímco Price si přehodil Faulknerovu zdravou paži přes rameno, napůl ho podpíral, napůl nesl. Faulkner z nich byl největší, ale Olsen mu i tak připadal těžký jako býk a jeho váha se každých pár metrů zdvojnásobovala. Kovic sáhl hluboko do rezerv, co mu zbývaly, přinutil svou mysl, aby ho oddělila od únavy. Chlad zpomalil krvácení z Olsenova stehna, ale i tak bledl. Kovic cítil silné štípání zimy, mrazila mu obličej, chloupky v nose se mu lepily dohromady. V Afghánistánu během zimy 2008 narazil na nezvykle tvarovanou hromadu sněhu, Ze zvědavosti ji rozhrábl a našel celou rodinu, schoulili se dohromady v poslední zoufalé snaze se zahřát. Jejich mrtvoly byly propletené a zmrzlé na kámen, staly se svým vlastním pomníkem.
„Hej, vidíte to taky?“
Price, který měl několik metrů náskok, se zastavil a ukázal do šera.
„Plot.“
„Jo,“ hlesl Faulkner. „Už tam skoro jsme.“
Kovic vypálil nouzovou světlici, kterou kompletně pohltila sněhová mračna. Vítr obíhající kopec zesílil a vanul proti nim, ještě víc jim ztěžoval postup. Kovic začal počítat kroky, jen se potřeboval soustředit na něco jiného než na chlad. S každým krokem si představoval další menu v Mancunu, slíbil si, že si dá od všeho dvojitou porci, jestli se odsud dostane. Daleko za bílou rozmazanou nicotou vypadala drsná a vypočítavá Šanghaj jako ráj na Zemi.
Přechod našli opuštěný, ale obrovská pletivová brána byla odemčená. Něco běželo podle plánu, i když hluboko uvnitř pošetile doufal v uvítací večírek od Číňanů. Vylezl na pozorovací věž a našel v kovové krabici telefon. Nebylo tam žádné vytáčení, žádná tlačítka, jen se zvedl a čekalo se na odpověď. Snad ho zvedne někdo na velitelství pohraničníků. Podíval se dolů na Price, rukama objímal Faulknera a Olsena, pokoušel se je zaštítit před zničujícím větrem, který sám fungoval jako zbraň a neúnavně je tu bičoval.
Linka zapraskala. Hlas zněl, jako by přicházel z jiného světa. Kovic se pokusil promluvit. Mrazivý vzduch mu rozdíral průdušnici. Pot z toho, jak se vláčel s Olsenem, mu na tváři zmrznul jako glazura. Klesl na kolena, svaly vypovídaly službu stejně jako paměť. Jak se sakra řekne v mandarínské čínštině pomoc? Pátral ve vypínajícím se mozku, cítil, jak se ho zmocňuje chlad a připravuje ho o vědomí. Připadalo mu jako věčnost, než na to přišel. Pokusil se pohnout rty, ale ty poslouchaly jen neochotně.
„Yu-cheng… pomoc.“
Upustil telefon a doplazil se zpátky k žebříku. Doufal jen v to, že se vrátí zpět ke svým mužům, že se s nimi podělí o jejich ubývající teplo, než pro ně všechny bude příliš pozdě. Našel příčku, noha mu sklouzla, zkusil to znovu a pak najednou padal asi čtyři metry do sněhu, co se nakupil u úpatí věže. Dopadl měkce, celý se zabořil do čerstvého sněhu. Dokázal to, dostal je zpátky přes hranici. Přemohlo ho vyčerpání. Možná by tu mohl zůstat věčně a nechat je odejít. Ano, proč ne? Neříkal, že by chtěl zemřít v Číně?
Na jakou poslední věc chcete myslet před smrtí? Říká se, že byste se měli zaměřit na něco zvláštního a cenného, na někoho, koho milujete. Viděl ji, jak k němu přichází. Tady jsi. Zajímalo mě, kdy se ukážeš. Louisin obličej, shlížela na něj, vrtěla hlavou, vlasy jí vlály. Smála se a natahovala ruku. Pojď do postele. Pojď…
¤ ¤ ¤
Probudilo ho něco, co znělo jako pár tlumených ran, asi boty s tlustou podrážkou, když vojáci seskočili z auta. Zase ten zvuk zaslechl. Otevřel oči, ale všechno bylo tmavé, ještě tmavší než prve. Něco měl před obličejem. Zamrkal a ucítil vlhkost. Byl pohřbený pod sněhem. Jak dlouho tu ležel? Mrkáním se zbavoval sněhu, dokud jedním okem neuviděl scénu před sebou.
Hlouček, který býval Olsenem, Pricem a Faulknerem, zmizel. Stálo tam SUV. Dorazila pomoc. Siluety dvou mužů něco nakládaly dozadu do auta. Zdálo se mu, že cítí teplo, které z vozidla vychází – teploučko, pohodlí a bezpečí. Pokusil se pohnout a zjistil, že nemůže. Uviděl třetího muže, s nataženou rukou stál nad hromádkou na zemi.
Další dvě rány, doprovázené nepatrnými záblesky. Pak se ke střelci připojili zbývající dva muži ze SUV. Jeden si stáhl rukavici a vytáhl balíček cigaret, jeho ruka byla na temném pozadí jasně bílá, od zápěstí se táhla tři šípům podobná znamínka. Minutu stáli nad tělem, kouřili a bavili se, vanuly od nich obláčky kouře a páry. Nakonec se dva z nich sehnuli, zvedli mrtvolu za ruce a nohy jako čerstvou kořist z lovu a odtáhli ji k SUV. Byl to Olsen.
Kovic zavřel oči. Znovu už se nepohnul.
- Peter Grimsdale: Odpočítávání do války (Battlefield 4)
- Fantom Print, 2014
- překlad: Jakub Mařík
- 272 stran, 249 Kč (v e-shopu Fantasye již za 174 Kč)
