Plástev jedu, Josef Pecinovský
 |
Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěn do výšky několika set metrů, kde většina lidských bytostí pozbyla vlastní vůli a žije jen proto, aby pracovala a regenerovala své síly, svět, v němž je společnost ostře rozdělena na pracující a vyvolené, takže připomíná strukturu úlu, že se zde pro běžné pojmy používají slova trubec, dělnice, plástev, královna…
Jaký může být osud jedince, který se omylem dostane do soukolí nestvůrného systému, ale také jaký může být osud vyvoleného, který se vzepře zavedeným pořádkům? Podaří se uniknout z nestvůrného bahna plástve? Podaří se prorazit tím nestvůrným systémem násilí, byrokracie a zvůle, kde není místa pro soucit a lásku? Nezbývá, než si před touhle válkou připít. Šance, že ji přežijí, je minimální.
Jakmile vstoupil Blass do řídicího sálu, udiveně zůstal stát na prahu. Nad jedním ze šesti kontrolních panelů v téměř zoufalém a zběsilém, ale nepravidelném rytmu blikalo ne méně než deset kontrolních světélek, prorážejících ponuré osvětlení výmluvně výstražnou červenou barvou.
Blass zděšeně přiskočil k panelu a stiskl několik tlačítek. Na velké obrazovce se objevil schematický řez tělem královny. Dvě nebo tři sekundy jej Blass pozoroval, potom vyštěkl do mikrofonu několik suchých příkazů a obrátil se.
„Byrte!“ vykřikl.
Odpovědí mu byl jen němý blikot havarijních světélek.
„Kde jsi, ty ožralá svině, ty impotentní trubče, ty sviňské hovado!“ kypěla z doktorových úst kaskáda slov, jaká by Mon Lester u tohoto vzdělaného člověka nepředpokládal. Doktor přeběhl sál a rozrazil dveře do malé komůrky, z níž vytryskl odporný puch bramborové kořalky. Vzápětí vyvlekl doktor ven zkroucené tělo ošetřovatele, jehož rozevřené oči prozrazovaly, že je neschopen vnímat, co se děje kolem. Blassovy kopance dopadaly na nejcitlivější místa, Byrt se schoulil do klubíčka a žalostně kňučel.
Nakonec Blass mávl rukou.
„Do solných dolů!“ zavelel. Dva černí knechti jako by stáli pro tuto příležitost už připraveni za dveřmi. Odvlekli zmítající se tělo, které tady už neměl nikdo nikdy spatřit.
„Zničil mě, ten ochlasta. Úplně mě zničil.“
„Uklidněte se, doktore,“ řekl Mon Lester. „Královna je nemocná, copak se to nestává?“
„Ovšem, je nemocná, ale před dvěma hodinami jí nic nebylo. Teplota přes čtyřicet, a ten ničema si ničeho nevšimne!“
„Co chcete dělat?“
„Co by. Teď musím tam dolů.“
„Jdu s vámi.“
Blass chvíli váhal, ale pak mávl rukou.
„Teď je to jedno, pojďte. Možná že mi pomůžete víc než kterékoliv z těch tupých hovad, kterých by bylo třeba milion, aby dala dohromady jeden myslící mozek.“
Prošli trojitou kontrolou, dvojitými hermetickými dveřmi a vždy musel Blass přidat trochu na důrazu v hlase, než se mu podařilo přesvědčit tupé ošetřovatelky, že ten člověk, co jde s ním, má na místě co do činění. Mon Lester už několikrát viděl královnu, ale vždy z míst, která jsou určena exkurzím z obytné sféry, z úzké prosklené galerie. Teď se poprvé fyzicky octl v samotném srdci plástve, pronikl k tepoucímu lůnu nového života. A královna Marta Rhea byla v nebezpečí, a to dokonce ve velkém, protože lékař usoudil, že je nutná jeho osobní přítomnost. Za dané situace se už nesmělo stát, aby zahynula další královna.
Stáli vedle ní. Čtyři metry před Lesterovýma očima se rozvalovala obrovská masa živé hmoty, z této perspektivy jim připadala zcela beztvará. Nebylo snadné rozpoznat, kde v tom čtyřtunovém těle je hlava, kde jsou nohy. Mon Lester viděl jen místy rudou, místy promodralou, celkově však víceméně bledou kůži, zachvívající se rytmickými třasy.
Teprve po chvíli pochopil, že ten beztvarý přívěšek, křečovitě se třesoucí a občas nekoordinovaně se pohybující, je orgánem, jenž kdysi mohl být lidskou rukou; u tohoto stvoření se však stal zcela zbytečným. Naplno si uvědomoval, že dýchá téměř čistý a na kyslík velmi bohatý vzduch, naproti tomu se však málem zalkl strašlivým zápachem vycházejícím z kontejneru, který vyvážela neuvěřitelně zmazaná ošetřovatelka.
„Těžké průjmy,“ konstatoval doktor Blass. „Bojím se nejhoršího.“
Bez ostychu se dotýkal toho těla, které teď Lesterovi připadalo odporné a zrůdné. Inspektor pocítil prudkou nevolnost. Klesl k zemi, seděl a zvracel, a jen jako z mlhy se k němu nesla monotónní slova doktora, který nebyl o nic vzrušenější, než kdyby prohlížel prase před porážkou.
„Teplota teď prudce poklesla, jen něco kolem třiceti čtyř, zatímco v okolí konečníku stoupá ke čtyřicítce. Těžké vodnaté průjmy. Puls téměř nehmatný, cyanóza akrálních částí.“
Přecházel z místa na místo a řídil zapichování tenkých sond hluboko pod kůži královny.
Jednu chvíli málem neuhnul prudkému přívalu zvratů vychrlených z místa, kde královna měla malou, nenápadnou hlavičku, téměř se ztrácející v tom objemném žoku sádla. Zvratky se draly z jejích vnitřností téměř minutu a potom se z jejího zakrnělého hlasového ústrojí ozval pištivý, neartikulovaný skřek, který díky mohutným plicím přecházel místy až do ultrazvuku. Mon Lester měl to štěstí, že už nemohl nic slyšet, zatímco Blass si marně zacpával uši.
- Josef Pecinovský: Plástev jedu
- Epocha, 2014
- obálka: Jan Štěpánek
- 328 stran, 239 Kč