Měsíční zahrady, Steven Erikson
 |
Steven Erikson si za těch pět let od doby, kdy u nás vyšla jeho první kniha, vybudoval mezi čtenáři velmi solidní základnu fanoušků a příznivců, pro něž je jeho cyklus Malazská kniha padlých jednou z nejlepších temných fantasy posledních let. Překvapivě jim přitom dávají za pravdu i ti, kteří fantasy jako žánr zrovna nemusí. Na počátku jeho úspěchu ovšem stál román Měsíční zahrady, v němž poprvé představil svět Malazské říše.
Ano, Malazská říše expanduje. Císařovna Laseen touží ovládnout celý kontinent Genabakis a v cestě jí stojí už jen pár svobodných měst v čele s Dřevnovem, a zejména Darúdžistán. Válka však kromě výbojů přináší paranoidní císařovně i další prospěch – umožňuje jí zbavit se všech stoupenců jejího svrženého předchůdce. Trnem v oku je jí zejména elitní jednotka starého císaře – Paliči mostů. A proto se nelze divit, že nešetří úsilím, aby se jich zbavila. Její snaha nakonec přináší ovoce. Při pádu Dřevnova zahyne většina Paličů. Ovšem těch pár zbylých nehodlá svůj život prodat lacino. Dostávají tedy nový úkol, ovládnout Darúdžistán…
Ačkoli zpočátku působí příběh dojmem roztříštěnosti, protože před čtenářem defilují pouhé útržky rozličných dějů, mají právě ony značný vliv na pochopení pozdějších událostí. Uvádějí například do děje jednu z důležitých postav – Ganoese Parana, nejprve jako naivního chlapce, a vzápětí mladého důstojníka. Také díky nim čtenář získává první, přestože poněkud chaotické informace o Malazské říši a její historii. Vlastně vše, co se později stalo, se tak či onak nějak dotýká oněch událostí ve městě Malaz z prvních kapitol Měsíčních zahrad. Je až s podivem, jak pár okamžiků dokáže změnit běh historie.
Erikson v románu představuje svět zaplněný množstvím postav lidského i nelidského původu i rozsáhlý panteon bohů, kteří nad nimi „bdí“. Každý z jeho hrdinů je však originální a jedinečný. Má své vlastní pohnutky, myšlenky, představy i démony, kteří jej pohání. Co na to, že mnoho z nich působí dojmem zpozdilosti, vychytralosti či šílenství. Hlavní je přece, že skutečně žijí. Navíc autor se škodolibou radostí čtenáři dokazuje, že by rozhodně neměl dát na první dojem. Je totiž jen velmi obtížné odlišit, kdo a kdy je tu vlastně dobrý, a kdo zlý.
Erikson nejprve napne všechny síly, aby ho přesvědčil, že někdo je opravdu „záporákem“ jako vyšitým, a pak náhle se na něj podívá z úplně jiného úhlu, a ukáže ho v naprosto odlišném světle. A ejhle, už to není ten hnusně odporný bastard, jehož můžeme s takovou chutí nenávidět a proklínat. Taková je třeba pobočnice Lorn. Šmahem odsuzuje desítky lidí k smrti, přesto je sama plná pochybností a při bližším zkoumání se ukazuje, že je to podstatě tragická postava. Nebo Paliči mostů. Působí sympaticky, ovšem bez výčitek hodlají vyhodit do vzduchu velkou část cizího města, přičemž jistě přijde o život spousta nevinných obyvatel. Což je ovšem nijak zvlášť netrápí.
Svět Malazské říše je plný překvapivých protikladů. Nedílnou součástí života je tu stejně tak magie jako zásahy vyšší moci či cechy asasínů. Magie i nájemná vražda jsou jen jedním z prostředků, kterými se dosahuje úspěchu, moci a bohatství. Zejména asasíny Erikson používá v opravdu velkém měřítku. Jsou nedílnou součástí malazské politiky a běžného chodu říše. Nijak zvlášť se neskrývají ani netají svou profesi. Nemají ovšem v příběhu jen onu tradiční zápornou roli. Jsou představováni stejně jako ostatní lidé, někteří krutí a bez kousku citu, jiní se svým vlastním pojetím cti a žebříčkem hodnot. Nastolují ovšem věčnou otázku. Je možné pro výsledné dobro páchat zlo? Existuje vůbec nějaké „menší“ zlo?
Celkově je příběh laděn v temném duchu s jakousi neodvratností chmurného konce. Kdesi mezi řádky se skrývá nahořklá příchuť smutku a beznaděje. Vždyť co může být tragičtějšího než osud Tiste Andii, rasy, která ztratila smysl života, a bojuje v lidských válkách jen na přání a rozkaz svého vůdce? Co se může vyrovnat bezútěšnosti pocitů tohoto vůdce, který vidí postupné odumírání duše svého národa a marně se ho snaží zastavit? Mimo až baladicky laděné prózy je text protkán mnoha básněmi či jejich zlomky, jež zdařile dokreslují a podtrhují jeho pochmurnost. Tomu odpovídá i výběr jmen a názvosloví, kde se Daně Krejčové podařilo zachytit baladičnost i temnou atmosféru knihy. Její překlad je velmi podmanivý a velkou měrou přispívá ke čtivosti a chytlavosti příběhu.
- Steven Erikson: Měsíční zahrady
- vydal: Talpress, Praha 2002
- překlad: Dana Krejčová
- obálka: Robert Čermák
- 574 stran / 239 Kč
