Popíjení půlnočního vína, Simon R. Green
 |
Britský spisovatel Simon R. Green chrlí jednu knihu za druhou v takovém žánrovém rozptylu, že je vždycky docela dobrodružství zjišťovat, kam se zrovna rozhodl vydat. Samostatný román Popíjení půlnočního vína, který vydalo nakladatelství Wales, je nejblíže cyklu o Noční straně, s nímž je také velmi, ale opravdu jen velmi volně propojen.
První, co čtenáře po otevření napadne, je Neil Gaiman. Hlavní hrdina, Toby Dexter, jako kdyby vypadl z Nikdykde. Bezvýznamný prodavač knih s absolutně nudným a nevzrušivým životem, který denně jezdí do práce a z práce vlakem, a zcela platonicky přitom obdivuje ženu, jež stojí ve vagónu vedle něj…
Jenže, jak už to tak v městské fantasy občas bývá, žena není (stejně jako ty Lynchovy sovy) ani zdaleka tím, čím se zdá být. Je nadpřirozená, bezvěká, mocná – a navíc dokáže bez problémů procházet mezi obyčejným, naším světem, Veritií, a tím magickým, Mysterií.
A – opět – jak už to tak v těchto knížkách bývá, bezvýznamný Toby se v Mysterii stane ústředním bodem, tedy osobou, která svým konáním může rozhodnout o dalším osudu obou světů. Absolutně zlá a nekonečně mocná entita jménem Had, sídlící v samotném Slunci, totiž zrovna začíná kout temné a zlověstné pikle. A v jejich uskutečnění mu mají pomoct Hadův sadistický syn Skřet společně s padlým Andělem (o němž nikdo netuší, jestli padnul z nebe, nebo z pekla), který má chování a uvažování psychotického masového vraha.
Hlavní problém Popíjení půlnočního vína vidím ve spěchu, který z knihy čiší na sto honů. Psát dvě tři knihy podobného rozsahu ročně, to rozhodně k nějaké pečlivosti nevede. A tady je to o to větší škoda, protože gejzíry nápadů, které Green rozhazuje po hrstech, by si trochu více péče rozhodně zasloužily (mrtvý, který neustále dodržuje podobné zvyky, jako když byl živý, a v danou dobu chodí posedět do kavárny; mocné Thorovo kladivo Mjölnir, na němž už se zub času podepsal natolik, že senilní). Zvlášť když jsou okořeněny značným nadhledem, jenž je místy vede až k tenkému ostří parodie, ze kterého však nikdy neklesnou k nějaké nestravitelné trapnosti. Na to je Green příliš dobrý řemeslník.
Na druhou stranu – spousta motivů je pouze načtrnutá a nedotažená, charaktery postav ploché (a v okamžicích, kdy se je Green pokouší prokreslit do hloubky, nevěrohodné – viz Skřet, jehož vztah s krutým otcem snad má osvětlit důvody, proč je taková zrůda) a zápletka předvídatelná. Jelikož román vyšel v tom samém roce jako první pokračování Noční strany, je otázka, jestli si Green zde určité postupy pouze zkoušel, nebo má s Tobym ještě nějaké plány a v budoucnu hodlá obě díla propojit.
Srovnání s Neilem Gaimanem se nakonec stejně nevyhnu. Greenovy a Gaimanovy knihy, to je jako kuře připravené v KFC, a v luxusní restauraci s geniálním šéfkuchařem. Ne že by vám v prvním případě nechutnalo, ale pravý požitek to není. Tu opravdovou působivou atmosféru spojenou s gurmánství lze zažít pouze v případě druhém.
Popíjení půlnočního vína je román, která sice nenadchne, ale aspoň potěší, protože je po všech stránkách příjemný. Nicméně – vzhledem k potenciálu, jaký v něm dříme, je to trochu málo.
(Drobná otázka pro překladatelku na závěr: Bradford nad Avonem – proč jste zvolila tuto variantu, a ne Bradford nad Avonou, když se obecně používá Stratford nad Avonou?)
- Simon R. Green: Popíjení půlnočního vína
- vydal: Wales, Praha 2007
- přeložila: Mirka Polová
- obálka: Jon Sullivan
- 320 stran / 229 Kč
