Já, Mengsk, StarCraft, Graham McNeill
 |
Arcturus sledoval Felda, jak mizí ve dveřích, a chvíli mu trvalo, než k němu pronikl význam slov šéfa bezpečnosti.
Narušitelé? Tady?
Arcturus si teď přál, aby ho nikdy nenapadlo osobně zkoušet zabezpečení domu svého otce, náhle mu to připadalo hloupé a dětinsky impulzivní. V patách té myšlenky dorazila další, že jeho rodina je ve skutečném nebezpečí, a on v břiše ucítil horký chuchvalec strachu.
Emoce rychle potlačil a v rozporu s Feldovými instrukcemi vyběhl z pokoje na chodbu. V domě se rozzářila světla a ozývaly se křičící hlasy strážných, kteří se hnali na své pozice. Arcturus zabouchl dveře a náhle ho na místě přimrazila nerozhodnost.
Chodbou zahřmělo hlasité prásknutí pistole a ten zvuk ho zburcoval k pohybu. Pokračoval dál chodbou a prudce se zastavil před dveřmi ověšenými papírovými květinami a kresbami poníků.
Barevná písmena oznamovala, že to je „Dorotčin pokoj“. Arcturus na dveře zatlačil a otevřel je. Svítilo se tu a on se zarazil, když na posteli uviděl sedět svoji čtyřletou sestru, dlouhé kudrnaté vlasy se jí ježily kolem ramen, ospale si protírala oči. Vedle ní seděla mladá dívka přibližně Arcturova věku, její vlasy zářily jako med a tvář měla stejně překrásnou jako překvapenou.
„Kdo jsi?“ chtěla vědět dívka, ochranářsky při tom objala Dorothy.
„Mohl bych se ptát na tu samou zatracenou věc,“ sykl Arcturus. „Co děláš v pokoji mé sestry?“
„Jsem Juliana Pasteurová,“ představila se dívka. „Dorothy mě požádala, abych tu zůstala a přečetla jí pohádku. Asi jsme musely obě usnout. Ty musíš být Arcturus, ale co se tu děje? To byl výstřel?“
„Ano, a ohledně toho, co se tu děje, si nejsem moc jistý.“ Arcturus přispěchal k posteli. „Myslím, že na nás asi útočí.“
„Útočí? Kdo?“
Arcturus otázku ignoroval a poklekl u postele. „Dot ,“ řekl, mluvil klidně, když sestru oslovil její přezdívkou. „Musíš vstát.“
Při zvuku Arcturova hlasu Dorothy vzhlédla a jeho naplnil vztek, když v jejích očích zahlédl slzy. Arcturovi pramálo záleželo na otci a jeho obchodech, ale na sestře lpěl. Její úsměv dokázal obměkčit i nejtvrdší srdce, dokonce ani Angus mu nedokázal odolat a plnil každé její přání.
„Kam jdeme?“ zeptala se ospalým hlasem Dorothy.
Než mohl Arcturus odpovědět, zaduněly další výstřely. Dorothy vyděšeně vyjekla. Arcturus se podíval na Julianu Pasteurovou a pověděl jí: „Dohlédni na ni. Jdu se podívat, co se děje.“
Juliana přikývla a pevně k sobě děvče přitiskla, když se otevřely dveře a dovnitř vtrhli dva lidé. Arcturus vyskočil na nohy, ale s úlevou si oddechl, když v jedné z postav poznal matku.
Katherine Mengsková byla vysoká, krásná a štíhlá, nebyla to však žena v domácnosti, co jen celé dny vyšívá a navštěvuje recitály. Ona měla páteř z neooceli, a když se její děti ocitly v ohrožení, tento její povahový rys převládl. Překvapeně zamrkala, že tu vidí Arctura, ale ve vteřině překvapení překonala a rychle své děti objala, zatímco muž vedle ní přiběhl k Julianě.
„Jste všichni v pořádku?“ ujišťovala se Katherine. „Arcture? Dorothy?“
„Jsme v pořádku, mami,“ řekl Arcturus a vymanil se z jejího objetí. „Kde je otec?“
Katherine zvedla Dorothy k hrudi. „Je s Achtonem. Nějací muži se snaží dostat dovnitř a oni se je chystají zastavit.“
Za dveřmi práskly další výstřely, Dorothy se rozplakala.
Matka se otočila k muži, co do pokoje přišel s ní, a kývla na Julianu. „Je v pořádku?“
„Je,“ přitakal muž, měl výrazný silný hlas.
Arcturovi muž připadal přibližně stejně starý jako otec, což ho řadilo někam k pětačtyřiceti. Podle jeho starostí o Julianu ho identifikoval jako Ailina Pasteura. Na velvyslance tak významné planety jako Umoja nevypadá moc impozantně, pomyslel si Arcturus.
Kvůli řídnoucím šedivým vlasům a nevýrazné bradě vypadal Ailin Pasteur bázlivě, ale Arctura otec už odmala varoval, že když dojde na politiky a muže slov, většinou vás dostanou ti, co jste je podceňovali.
„Co se děje, mami?“ zeptal se Arcturus. „Opravdu na nás útočí?“
„Ano,“ přikývla Katherine. Matka nikdy nic nezlehčovala, což byla jedna z věcí, které na ní Arcturus miloval. Ailin Pasteur vzal dceru za ruku, když Katherine Mengsková řekla: „Teď se musíme přesunout do úkrytu. Všichni pojďte za mnou a neloudejte se.“ Někde poblíž zaštěkala automatická zbraň. Zvuk byl tak hlasitý, že se nedalo přesně určit zdroj, ale Arcturovi připadalo, že to přichází z jejich patra.
Slyšel kroky v těžkých botách a další výkřiky.
Arcturus narazil matce do ruky, když poblíž zaduněly další výstřely.
Dřevěný rám kolem dveří pokoje se roztříštil, když ho proděravěly výstřely. Všichni vykřikli a padli na podlahu. Arcturus si zacpal uši, zatímco na parkety s rachotem pršely kusy kovu a dřeva z rozbitých dveří.
Po koberci se kutálel zdeformovaný stříbrný bodec, tenký kovový kužel tlustý jako jeho malíček.
Arcturus ho okamžitě poznal – náboj vystřelený z armádní útočné pušky. Přesněji řečeno z gaussovy pušky C-14. Z Narážečky.
Dusot na chodbě, a dveřmi proběhli dva muži. Jeden z nich byl Achton Feld, z těžké pistole se kouřilo, z ran na pažích a hrudi mu tekla krev. Druhý muž byl vyzbrojený Narážečkou a Arcturus v něm poznal Jaqa Delora, jednoho z otcových strážných.
Feld pohledem přelétl místnost, než rychle promluvil do mikrofonu na rameni. „Angusi, tady Feld. Mám je. Jsme v pokoji Dorothy.“
Odpověď Arcturus přeslechl, protože znovu zaburácela střelba. Delor se rychle vyklonil ze dveří a vypálil pár střel. Zvuk zbraně byl ohlušující, obzvlášť v kombinaci s plačtivým křikem Dortohy.
„Achtone,“ řekla Katherine, „kde je můj manžel?“
„V přízemí organizuje obranu, ale už je na cestě,“ ujistil ji Feld, když do pistole zarazil nový zásobník a chvějící se rukou trhnul uzávěrem. „A my odsud musíme odejít. Jsme tu příliš na ráně. Úkryt je dál chodbou.“
„Ven jít nemůžeme!“ odporoval mu Ailin Pasteur. „Zabijí nás!“
„Zabijí nás, pokud zůstaneme tady,“ odvětila Katherine.
„Na hádky není čas,“ řekl Feld, tvář měl pobledlou kvůli ztrátě krve. „Jejich muži přicházejí z obou stran. Jaqu, jak to vypadá?“
Jaq Delor zvedl pušku a vyklonil se ze dveří, zkontroloval vše vlevo i vpravo. Vystřelil dávku z Narážečky po délce chodby a Arcturus zaslechl bolestný výkřik.
„Už je čisto,“ ohlásil Delor, když zvuky střelby zesílily.
Arcturus to vůbec nechápal. On slyšel jen nepřehlednou kakofonii výzev k ukrytí a dovolávání se lékařské pomoci a matek.
Kdo v boji vyhrával? Věděl to někdo?
„Teď!“ křikl Feld. „Jdeme!“
Feld místnost opustil jako první, pistoli namířenou před sebe. Delor popohnal Katherine – s Dorothy stále přitisknutou k hrudi – Ailina Pasteura a Julianu dveřmi. Arcturus vyšel jako poslední a Delor pak zůstal za ním, když běželi chodbou k úkrytu. Kouř z výstřelů zaplnil chodbu, Arcturus ve slabém prskajícím světle rozstříleného osvětlení stěží viděl podlahu.
Prošli kolem velkého obrysu ležícího na podlaze, těla s průstřelem krku. Na podlahu z roztřepeného kráteru v mužově hrdle tryskala krev a Arcturus se rozkašlal z odporného pachu spáleného kovu a smrti. Další mrtvola ležela dál v chodbě, hruď roztrhanou bodci z Narážečky. Vypadala jako přeříznutá vedví.
Delor jim hlídal záda, zatímco je Feld opatrně vedl k úkrytu, opevněnému útočišti vestavěnému do srdce domu, které mělo komunikační systémy schopné dosáhnout satelitů Korhalu a zásoby minimálně na čtyři dny.
Arcturova matka se instalaci tak odporné věci v letním domě bránila, ale neochotně ustoupila, když šílený psychopat před několika lety zavraždil v jejich vlastních postelích senátora Nikkose i s celou rodinou.
Šílený psychopat, který teď pravděpodobně byl neurálně resocializovaným konfederačním mariňákem.
Arcturus zavrávoral, ale Delor ho podržel.
Úkryt byl před nimi, dveře z neooceli otevřené, linulo se z něj chladné fluorescenční světlo. Zraněný Achton Feld se opřel o rám dveří, tvář popelavou, jak se snažil udržet pistoli namířenou před sebe.
Za Arcturem se ozvaly výkřiky, pobízivé a naléhavé.
Jaq Delor ho pustil a otočil se, padl na jedno koleno a zvedl pušku. Hlaveň explodovala rachotem a světlem a Arcturus vykřikl kvůli nepředstavitelné hlasitosti zbraně. Gaussovy bodce vyletěly z hlavně, následovaly další bolestné výkřiky.
„Běžte!“ křikl Delor.
Jen co vyslovil poslední rozkaz, zasáhla Jaqa Delora dávka z Narážečky.
Jako by mu do boku narazila obří pěst a smýkla s ním na zeď. Arctura pocákala krev, s hrůzou sledoval, jak Delorova hlava padá na hrudník, téměř utržená bodci z Narážečky.
„Arcture!“ zaječela z úkrytu matka, ale její hlas zněl slabě a vzdáleně. Vše, co slyšel on, bylo chrčení posledního Delorova dechu, když mu ze zasaženého krku tryskala krev.
Arcturus bez přemýšlení poklekl a zvedl zbraň, kterou Delor upustil. Nikdy z podobné zbraně nestřílel, ale usoudil, že bude stačit zamířit na to, co chcete zabít, a stisknout spoušť.
Jak těžké to může být?
Od kouře v chodbě se oddělil stín, střelec v černém s tělesnou zbrojí a zvláštní přilbou. Z boku jí vybíhalo několik projekčních zařízení a v matném černém hledí Arcturus viděl odraz vlastního obličeje.
Puška byla jen mrtvou vahou v jeho rukou, přesto ji bez přemýšlení zvedl.
Střelec už měl zbraň namířenou a Arcturus věděl, že nestihne stisknout spoušť dřív, než ho protivník rozstřílí na kusy.
- překlad: Jakub Mařík
