Jonathan Strange a pan Norrell, Susanna Clarková
 |
ASI TU NĚKDO OPRAVDU ČARUJE
Začínám mít podezření, že někdo tu opravdu kouzlí. Někdo, kdo má rád fantasy a chce jí pomoct. První kouzlo ten neznámý mág provedl s Harrym Potterem. To je, fanoušci prominou, silně nadprůměrná, velice zábavná, chytře vymyšlená a obratně napsaná fantasy pro děti, ale v rámci dotyčného žánru nic až tak výjimečného: jak jinak než působením magie si vysvětlit, že se z ní stal celosvětový megaseller? (Kdybych měl odhadnout, jaké rowlingovské zaklínadlo čaroděj použil, pak nejspíš „Expecto profitum.“) A teď si onen záhadný nekromant asi řekl: dobrá, nalovil jsem pro fantasy stamiliony věrných čtenářských dušiček, ale co dál? Vždyť ti věrní mi dospívají, stávají se zkušenějšími, rafinovanějšími, moudřejšími. Co udělat, abych si je udržel? A vytasil se s dalším kouzlem, kterým vyčaroval román Susanny Clarkové Jonathan Strange & pan Norrell.
Ale vážně: jediný, kdo tu kouzlí, a ještě literárně a usilovnou prací, je sama autorka. Tahle dáma původem z Nottinghamu, narozená v roce 1959, začala na svém prvním románu pracovat v roce 1992, tedy v Kristových letech, a jeho vydání se dočkala roku 2004 (nikoli proto, že by jí ho nikdo nechtěl vydat, ale protože na něm zkrátka bylo tolik práce a ona kromě toho v jistém nakladatelství redigovala kuchařky).
Románový debut v pětačtyřiceti snad není obvyklý, a možná ani taktický, ale Susanně Clarkové se poštěstilo, že její první kniha (do té doby publikovala jen osm povídek a novel) se stala jasnou hvězdou, a to jak komerčně, tak i co do kritického ohlasu.
Titulními postavami románu jsou, jak jinak, dva mágové. Jediní dva mágové, které Anglie má. Ona totiž kdysi mívala mágů po libosti (od Merlina po záhadného Krále Havrana; a autorka taky s dráždivou rafinovaností po celém textu trousí střípky a útržky magických dějin Britských ostrovů), ale pak magie vymizela. Teprve pan Norrell a posléze jeho mladý žák Jonathan Strange ji vzkřísili. A protože jsme v době napoleonských válek, kdy Anglie bojuje o přežití, oba nabídnou vlasti své magické služby.
Jenomže magie Susanny Clarkové není samospasitelná ani snadná. Má svá omezení, ba i své hrozby. Zvlášť když si ku pomoci povoláte pomocníka z jiného světa, který je sice výkonný, ale taky může být nebezpečný… ale to bychom příliš prozrazovali.
Za oblibu, kterou si získal všude, kde vyšel, vděčí Jonathan Strange & pan Norrell zřejmě především tomu všemu, co má oproti jiným fantasy navíc. Tak například je vlastně návratem v čase tohoto literárního žánru. A návratem velice důkladným, návratem do dob před Tolkienem, do dob, kdy elfové ještě nebyli těmi čarokrásnými, urostlými ušlechtilci, jak je známe z Pána prstenů, ale vlastně skřítky a šotky, kouzelnými bytostmi charakteru velice vrtkavého, ne-li proradného.
Kromě toho je velevzácnou a příjemnou vlastností románu, že spíše než ostatní fantasy se inspiruje takzvaně vážnou literaturou – celý jeho styl jako by vypadl z anglické románové klasiky 18. a 19. století: kdo chce, najde v něm Jane Austenovou, jiný snad zase George Eliotovou (pan Casaubon, jedna z postav nedávno česky vydaného Middlemarche, má coby suchopárný vědátor a knihomol pěkných pár vlastností podobných s panem Norrellem) a tak dále. Přitom se nejedná o nějakou samoúčelnou stylovou nápodobu, která by časem znudila. Celý ten kadlub klasického anglického románu je prostě forma, kterou autorka pro své dílo zvolila – a zvolila proklatě vhodně. My pak k dobru českého vydání můžeme přičíst, že Viktor Janiš odolal nutkání přeložit toto dílo nějakým archaizovaným stylem: už dávno se nad slunce jasněji ukázalo, že volit při takovém překladu obrozeneckou češtinu je nesmyslné. Překladatel pochopil, že když překládá autorku, jejíž styl se podobá stylu Jane Austenové, udělá mnohem lépe, když sám místo stylu Václava Radomila Krameria zvolí styl, v jakém se nesou nejlepší moderní české překlady Jane Austenové. Výtečný výsledek potvrzuje vhodnost použité metody.
Velmi nerad bych ovšem vytvořil dojem, že se jedná o nějakou elitářskou, literátskou, běžnému čtenáři nepřístupnou zapeklitost. Přes všechny rafinované ornamenty a dekorace zůstává Clarková oběma nohama pevně stát na půdě literatury takzvaně zábavné. Nějaké existenciální běsy, psychologické ponory či drásavé prožitky byste tu hledali marně. Celý ten veliký (rozměrem i významem) román je jeden barvitý cirkus plný kouzel, zábavných postav – a v neposlední řadě jemného, leč o to chytlavějšího humoru. Snad efekty neplýtvá tolik, jako to dělávají fantasy pro děti, kde na vás nějaká šupinatá obludka nevyhnutelně musí vybafnout už po pátém šestém otočení listu, ale oč jsou jeho metody subtilnější, o to více je dokáže ocenit na začátku zmíněné vyspělejší publikum, složené jistě z nemalé části z někdejších dospívajících potteromilců.
Jonathan Strange & pan Norrell je zkrátka v oblasti fantasy počin, a to velevýznamný. Ne že by tímto románem fantasy dospěla: to už udělala dávno, jen nebyla dost ve světlech ramp, aby si toho někdo moc všiml. Tenhle román ale, pevně doufám, do světla ramp vstoupí i u nás a bude se tam slunit; zaslouží si to.
A mimochodem: pokud jste zvyklí vynechávat poznámky pod čarou, protože vás už sto knih naučilo, že jsou nudné a k ničemu, tak u tohohle kouzelného špalíčku to rozhodně nedělejte. Zdejší poznámky pod čarou jsou skoro všechny spíš vložené mikropovídky, zhusta tak roztomilé, že byste jejich vynechávkou o moc přišli.
- Susanna Clarková: Jonathan Strange & pan Norrell
- vydal: Alman, Brno 2007
- překlad: Viktor Janiš
- ilustrace: Portia Rosenberg
- 703 stran / 398 Kč
Článek vyjde v tištěné podobě v časopisu Interkom.
1. června 2007, Richard Podaný