Jonathan Strange a pan Norrell, Susanna Clarková
 |
Už dlouho před tím, než se román britské spisovatelky Susanny Clarkové s neobvyklým názvem Jonathan Strange & pan Norrell objevil na pultech českých knihkupectví, předcházela ho pověst díla výjimečného a originálního. Vždyť se nestává každý den, aby knize vysekl tu nejvyšší poklonu sám Neil Gaiman, který ostatně se svým názorem nezůstal osamocen. Ovšem už jen Gaimanovo doporučení stačí, aby vzbudilo přinejmenším zvědavost čtenářovu, takže neváhejme a pojďme do tohoto „naducaného“ tlustospisu nahlédnout.
Stačí otevřít na první stránce a rázem se ocitáme v Anglii počátku devatenáctého století. Evropou duní napoleonské bubny a armády malého císaře postupují vítězně Evropou. Ovšem pro ostrovní Anglii je válka daleko. Úctyhodní gentlemani se tu baví tím, že spolu vášnivě diskutují a přou se o všem možném. Třeba o magii, protože o čem jiném by také mohli debatovat členové společnosti mágů z Yorku. Vedou však své rozpravy pouze v rovině ryze teoretické, neboť praktická magie je pod jejich úroveň (a mimo to ji nikdo z nich neovládá).
Ovšem to se má brzy změnit, protože na scénu přichází pan Norrell, jediný praktikující anglický mág. Jeho první veřejně předvedené kouzlo ve svém důsledku vede k rozpuštění učené společnosti v Yorku. Pan Norrell si totiž vytkl za cíl znovuobnovení anglické magie a její zapojení do služeb impéria, a všichni ti „rádoby mágové“ ho více než iritují. Žel bohu, zpočátku jeho snahy vláda ani společnost neberou příliš vážně, ovšem když se mu podaří oživit mrtvou snoubenku ministra, situace se diametrálně mění. A tak může páně Norrellovo tažení započít.
Tedy mohlo by započít, kdyby ho neustále nesužovaly dvě naprosto odlišné touhy. Pan Norrell totiž chce být jediným a největším anglickým mágem, ale zároveň by rád našel někoho, s kým by mohl o magii dosytosti (tedy neustále) diskutovat a zamýšlet se nad různými problémy. Někoho, kdo by ho skutečně pochopil, což ovšem nelze bez toho, aby ten druhý byl také mocný mág. Takže když nalezne pana Jonathana Strange, je zároveň neskonale nadšen, i k smrti vyděšen. Budiž mu ke cti, že se nakonec odhodlá Strange učit. A ti dva dokáží opravdu velké věci, ať už dohromady, nebo každý sám, spolu, i proti sobě…
Susanně Clarkové se v Jonathanu Strangovi & panu Norrellovi podařilo vytvořit text, který svými rozměry dosahuje téměř historické fresky. K té mu ostatně schází pouze jediné – aby magie opravdu fungovala. Takto se její práce řadí k těm nejlepším fantastickým románům, jaké jsem kdy četl. Příběh samotný se vyznačuje realistickým pojetím s mnoha fantaskními prvky, na některých místech autorka sahá až k pitoresknosti. Nezapomíná přitom text odlehčovat a oživovat humornými pasážemi, ale s lehkostí dokáže přejít od suchého anglického humoru k smrtelně vážným tématům.
Clarková vůbec umí naprosto přirozeně spojovat protiklady. Příkladem nejzářnějším jsou oba hlavní hrdinové, Gilbert Norrell a Jonathan Strange. Neexistují snad dva více se odlišující charaktery. Norrell je malý ošklivý mužík, knihomol chlípně bažící po i té sebemenší knize magie, nudný a tajnůstkářský mentor, neustále sužovaný tu stihomamem a tu megalomanstvím. Magie je pro něj něčím naprosto výlučným a jedinečným, čemuž mohou porozumět jen nemnozí (a v úplnosti vlastně jen on sám jediný). Magie je zkrátka důvodem, proč žije.
Oproti tomu Jonathan Strange je jeho naprostý opak. Mladý, pohledný a ženatý gentleman, neobyčejně zvídavý a neustále dychtivý zkoušet něco nového. To, k čemu se Norrell musí lopotně dopracovávat mnohaletým studiem, provádí Strange téměř intuitivně. Jeho impulsivnost a „bouřliváctví“ ho sice často přivádějí do problémů, ale zároveň mu umožňují nacházet nečekaná řešení, která neváhá ihned využít. Navíc je otevřený, přístupný všem novým myšlenkám a vždy ochotný se o své znalosti podělit. Takže to vypadá, že jakákoli spolupráce mezi ním a panem Norrellem je už od počátku odsouzena k nezdaru. Přesto však se jim dlouhou dobu spolu daří vycházet velmi dobře, a to hlavně díky společnému zájmu – magii. Ta je však také příčinou jejich neustálých konfliktů.
Autorka zalidnila svůj svět mnoha většími či menšími figurami a figurkami, z nichž některé hrají v příběhu významnou roli, a jiné se dějem jen mihnou. Můžeme tu potkat velmi trefně vyvedené historické osobnosti typu vévody z Wellingtonu, šíleného krále Jiřího III. či samotného bouřliváka lorda Byrona, stejně jako postavy vymyšlené. Ať už se však jedná o floutky a parazity typu Drawlighta, šlechtice, vojáky či sluhy (musím zmínit minimálně geniálně zpodobněného osobního sluhu pana Norrella Johna Childermasse), každý z nich působí stejně živě a uvěřitelně jako ony historické persóny. K těm se ostatně Clarková postavila se sžíravou ironií a proslaveným anglickým humorem. (Tady doporučuji obzvláště část popisující boje Wellingtona s napoleonskými vojsky ve Španělsku, která podle mého soudu patří k tomu nejzdařilejšímu z celé knihy).
Zajímavou rovinou knihy pak jsou i neustálé odkazy na prastarou anglickou magii spojenou především se jménem Johna Uskglasse – Krále Havrana, jehož pan Norrell ve svém „svatém“ rozhořčení zatracuje jako největšího škůdce magie, ale kdesi v koutku duše skrývá svůj neskonalý obdiv. Množství poznámek pod čarou i vysvětlivek a citace různých dokumentů a magických spisů pak více než dobře navozují dojem téměř vědeckého pojednání a dodávají magii zdání autentičnosti. Jako v každé pořádné fantasy, ani tady nechybí elfové. Ti však mají daleko k těm důstojným a ušlechtilým hrdinům z vize pana Tolkiena. Naopak, jsou škodolibí, necitelní a pohrdaví jako ve starých anglických legendách, mýtech a báchorkách.
Celý text je záměrně koncipován ve viktoriánském duchu téměř dickensovského stylu, čímž zdařile navozuje atmosféru doby, v níž se příběh odehrává. Odpovídá tomu i pojetí děje, který plyne zdánlivě pomalu. Čtenář tak může vychutnat všechny ty ironické a sarkastické narážky a podtexty, které Clarková do jednotlivých scén zabudovala, stejně jako absurdnost mnohých situací. A přitom ani nepostřehne, jak rychle otáčí stránky, protože se chce dozvědět, jak bude příběh dvou mágů pokračovat. Velký podíl na čtivosti celého textu má i překlad Viktora Janiše, který velmi citlivě volil slova, aby zachoval atmosféru knihy. Třešinkou na dortu pak jsou i černobílé ilustrace.
Jonathan Strange & pan Norrell je skutečně román, který překonává svou výjimečností hranice žánru fantastiky. Ne každému se však bude zamlouvat styl a také zvýšené nároky, které tato kniha na čtenáře má. Pokud vás ale příběh pohltí, máte před sebou pár dní skvělého čtení. Mimochodem, doporučoval bych pohodlné křeslo u krbu, dlouhý zimní večer a šálek pravého anglického čaje. Ať je to stylové…
- Susanna Clarková: Jonathan Strange & pan Norrell
- vydal: Alman, Brno 2007
- překlad: Viktor Janiš
- ilustrace: Portia Rosenberg
- 703 stran / 398 Kč