Život v pohraničí není nikdy jednoduchý. Na místě, kde končí civilizace a začíná divočina, totiž číhá spousta nebezpečí. Když jsou ale navíc vašimi sousedy elfové, goblini, orci, a navrch jeden šílený Temný mág, tak si to říká o pořádný průšvih. Stačí jen málo, aby vzplanuly staré vášně, a všechny křivdy, ústrky a nenávisti se opět vynoří na povrch ve vražedném šílenství, jež může uhasit jen krev. Takže vítejte v Krvavém pohraničí Vladimíra Šlechty.

A hned na počátku musím upozornit, že tahle země není pro žádné slabochy. Přežít tu mohou jen ti nejzdatnější, nejsilnější a nejotrlejší. Obzvláště tam dole v Orcigardu, kde se to jen hemží orky a gobliny. Kamenná sekera totiž dokáže vzít život stejně efektivně jako ocelový meč. Jenže, jak se zdá, čas divochů se pomalu nachyluje. I do divočiny stále výrazněji proniká člověk a s ním i „požehnání“ civilizace. Ale dřív než nadejde soumrak nelidských ras, Pohraničí ještě mnohokrát zrudne krví…

Jediná česká fantasy sága
Každý, kdo se zajímá o českou fantasy, musí dříve či později narazit na Vladimíra Šlechtu. Jeho cyklus Krvavé pohraničí je totiž asi jediným domácím zástupcem klasických fantasy ság. A není to žádný „drobeček“. Čítá zatím osm románů a samostatných antologií, k nimž se řadí další povídky v různých sbornících. Jistou ironií přitom je, že autor sám původně názvem Krvavé pohraničí příliš nadšený nebyl, ale za těch deset let se už s ním víceméně smířil.

Přestože Šlechtův cyklus patří ke klasické fantasy, přece jen se z tohoto subžánru poněkud vymyká. Čtenář se tu sice setkává s elfy, orky, trpaslíky (zwergy) a dalšími fantasy rasami, ale jejích pojetí se odlišuje od zavedených schémat. Nejmarkantněji se to projevuje na elfech. Ti mají mnohem blíž k americkým indiánům než k nadpozemským bytostem, jak je viděl profesor Tolkien. Ostatně, sám autor se netají tím, že inspiraci pro ně hledal právě u indiánů.
A právě originalita je jedním z důvodů obliby příběhů z Pohraničí u čtenářů. Ale rozhodně ne jediným. Šlechtovy texty jsou totiž přímo nabité životem, jeho hrdinové si na nic nehrají, oni své osudy skutečně prožívají. A častokrát musí sáhnout až na dno svých sil, pokud chtějí přežít. Nebezpečí však na ně nečíhá jen v divočině, kde se musí vypořádat s nástrahami přírody i nepřátelstvím divokých kmenů, ale také v ulicích vesnic a měst, kde už vládne civilizace. Na vlastní kůži se o tom přesvědčí i hrdina prvního románu z Pohraničí, Floyd Bartlett.

Těžký život dobrodruha
Floyd Bartlett ví o nástrahách Orcigardu a zabíjení orků docela dost. A jak by také ne, když je členem nejproslulejšího komanda, jaké kdy lovilo orky v Pohraničí i přilehlém okolí. Komanda Gordona Fee. Jenže ne každá výprava má dobrý konec. A právě proto nyní vleče spolu s oslepeným zwergem Thorpim zkamenělou dobrodružku Alexandru do pevnosti Rudenrog, kde doufá, že najde pomoc. K jeho nemilému překvapení se však ukáže, že pevnost už není tou zapadlou vartou, ale překotně se rozrůstajícím městem. Smrt Temného mága uvolnila cestu do Gordonovy země a Rudenrog se stal výchozí stanicí pro stovky osadníků, kteří tam hodlají začít nový život. Do města se však stahuje také spousta podezřelých existencí, které cítí příležitost přijít lehce k penězům. A právě sem si to nakráčí Floyd. Přímo z jedné divočiny do druhé…

Ačkoliv Šlechta představil svět Pohraničí už dříve v povídkách Znamení kruhu, Trojí krev a Dětská dýka, skutečným základem popularity cyklu se stal až román Krvavé pohraničí. Právě v něm totiž autor poprvé naplno ukázal potenciál, který se v tomto kusu světa skrývá, a zároveň naznačil i mnohé motivy, jež se později ukázaly jako klíčové pro celé další směřování cyklu.
Román je v podstatě napínavým dobrodružstvím plným akce a překvapivých zvratů, kterému nechybí ani jistý detektivní rozměr. Hrdina příběhu, mladý hraničář, se tu náhle ocitá ve zcela odlišném prostředí, než je divočina, a zaplete se do mocenské hry plné úskoků, lstí a podrazů. Jeho protivníci se nezdráhají použít jakýchkoli prostředků, aby se ho zbavili. A protože na místní rameno spravedlnosti se Floyd nemůže spolehnout, nezbývá mu nic jiného než pátrat na vlastní pěst a vyřídit si to s nepřáteli tváří v tvář.

Pohraničí letem světem
V předchozích větách se objevila jména jako Orcigard, Gordonova země či Rudenrog, takže je asi nejvyšší čas představit si Pohraničí trochu blíže. Je to země kdesi na severním okraji Impéria, která se rozkládá od poměrně civilizovaných Pohraničních států zahrnujících království Arkastie (sídelní město Thonnierika) a vévodství Barro (sídelní město Barge). Přestože obě tyto země mají k sobě velmi blízko jak geograficky, tak historicky, panuje mezi nimi velká nevraživost, jež vyvrcholila několika krvavými válkami. Arkastské království na západě obtéká řeka Lodus, za níž je les Izironk, jedno z nejvýznamnějších sídel elfů. Také k vévodství Barro přiléhá na východě velká elfská lesní enkláva rozkládající se za řekou Vickea. No a na severu je nechvalně známý Orcigard, sídliště orků a goblinů, oddělený od Arkastie Zrcadlovými horami. Před dávnými lety patřilo toto území k říši pterrů, záhadných ptačích lidí, kteří vytvořili vyspělou, ale krvavou civilizaci. K Orcigardu pak přiléhá úrodná Gordonova země, již od něj odděluje rozsáhlé jezero Dlouhá voda.

Kromě už zmíněných Thonnieriky a Barge je v Pohraničí několik dalších významných měst. Likario je město patřící goblinům, kteří zde čile provozují řemesla a obchod a v ničem si nezadají s lidmi. Hengerone je zase hlavním sídlem tzv. půlorků z Hengerone, nájemných žoldáků, kteří patří k nejobávanějším válečníkům celého Pohraničí. Z lidských měst nesmíme zapomenout ještě na Selkidu, město, na něž si dělají nároky Arkastie a Barro. Pevnost Rudenrog leží na severní hranici Arkastie a chrání ji před nájezdy orků. A nedaleko Rudenrogu stojí Chawyna, opevněné sídliště proslavených chawynských hraničářů.

Ve stínu šíleného lesa
Po krátké zeměpisné exkurzi po Pohraničí se můžeme vrátit k dalším příběhům. Jen několik měsíců po vydání Krvavého pohraničí vyšel druhý Šlechtův román – Šílený les. V něm autor překvapivě nerozvinul další osudy Floyda Bartletta, ale pozornost upřel na elfy. Ti, stejně jako jejich předobraz, domorodí indiáni, jen obtížně čelí vychytralosti a hamižnosti „civilizovaných“ lidí. Situace už dospěla tak daleko, že těžba dřeva ohrožuje samotný domov elfů, Izironk. Jenže Izironk není jen tak ledajaký les, ale dlouhověká magická entita s vlastní inteligencí. A proti tomu, co pokládá za ohrožení své suverenity, se brání. Elfové jsou nuceni uprchnout, protože z jejich domova se stalo děsivé místo šílenství a nenávisti. Nakonec v lese zbude jen třináct válečníků v čele s králem Eagerpem, které si Izironk zotročil, aby vykonali jeho pomstu, přepadávali lidské osady a zabíjeli. A právě sem prchá Inge Hargenn, která má v žilách trochu elfí krve. Na útěku narazí na ostříleného hraničáře Jacoba Faylorga, který se jí ujme. Jenže dostat se skrz oživlou noční můru bude možná i nad jeho síly…

Právě v tomto románu Šlechta dokazuje, jak promyšlený a rafinovaný je jeho způsob vedení příběhu. Na první pohled zápletka vypadá zcela jednoduše až triviálně. Jenže čím hlouběji se čtenář noří do děje, tím silnější má pocit, že tady jde také o něco víc než jen pouhou záchranu jedné dívky. Překvapivé závěrečné rozuzlení pak dává celému textu nečekaný přesah i vážnost. V jistém smyslu se hlavní motiv Šíleného lesa rozvíjí do tragédie téměř antických rozměrů. Král Eagerpe a jeho věrní jsou přetvořeni do děsivých karikatur sebe sama, přičemž směřují k neodvratnému konci. Přesto v sobě nacházejí dost sil, aby záměr svého zotročitele sabotovali. Šílený les je neobyčejně sugestivní ukázkou toho, že i fantasy může být mnohem víc než pouhé odpočinkové čtení.

Nejlepší den je den strávený v Orcigardu
Po vydání Krvavého pohraničí a Šíleného lesa se Vladimír Šlechta opět vrátil k povídkové tvorbě. Došlo k tomu víceméně neplánovaně. V počítači už měl sice hlavní rysy trilogie Gordonova země, ale stále cítil, že není dostatečně připravený, aby mohl začít tento příběh vypravovat. A proto se rozhodl postupovat pomalu a takříkajíc podrobně zmapovat scénu. Jeho prvním cílem se stalo území orků, do kterého se vydal s dcerou vévody z Barro Sylvou v knize se všeříkajícím názvem Orcigard. Ve dvou novelách Pekelný kůň a Hromada zlata se vrátil do doby, kdy Orcigardu vládl železnou rukou Temný mág Alarich Touraine. Ten také stojí v pozadí obou příběhů. Čtenáři se tu mohou seznámit se samotným Orcigardem i jeho obyvateli stejně jako se služebníky a výtvory Temného mága. Významnou roli v ději hrají gobliní bojovník Stín ve tváři, půlelf Thompson či magistr Rônard z komanda Gordona Fee. Ve své podstatě je tak Orcigard předehrou Zahrady sirén, prvního dílu Gordonovy země.

Podobně je tomu i u sborníku Nejlepší den vzniklého během práce na první části Gordonovy země, konkrétně při psaní kapitoly Spiknutí. (Tu dokonce Šlechta musel dodatečně implantovat do již hotové první poloviny Zahrady sirén, do děje se mu totiž vnutil Thompson.)
V Nejlepším dni získal půlelf Thompson jedinečnou příležitost, aby se zapsal do srdcí čtenářů, a on to udělal se vší grácií i úšklebkem plným ironie, sarkasmu a černého humoru. Ale zároveň přitom odhalil něco ze svého nitra, z nitra muže, který přišel o všechny iluze a jehož nenávist k Thonnierice se víc než vyrovná nenávisti Alaricha Touraina či Gordona Fee.

Temný mág a orkobijce – ve spárech nenávisti
Už vícekrát zde padla jména Alaricha Touraina a Gordona Fee, takže by bylo asi záhodno si o nich říci něco více. Přestože se tito dva muži vyskytují v příbězích Vladimíra Šlechty přímo jen málokdy, mají pro osud celého Pohraničí zásadní význam.
Alarich Touraine býval kdysi rektorem Vysokého učení v Thonnierice. Ale když začaly náboženské pogromy, musel z města narychlo uprchnout. Při svém útěku přísahal celému Arkastskému království strašlivou pomstu a ztratil se kdesi v hloubi Orcigardu. O několik let později se vynořil už jako Temný mág, který odhalil některá tajemství starobylé pterrské magie, což mu umožnilo ovládnout Orcigard a vytvořit z orků údernou sílu podnikající neustálé výpady proti Arkastii. Staré pterrské znalosti využil i k prodloužení svého života a experimentování s různými formami života i neživota.

Gordon Fee se narodil o mnoho let později než Alarich. Poprvé na sebe výrazněji upozornil v bitvě u Le Soto. Stal velitelem pevnosti Rudenrog, svou funkci však složil, posléze objevil Gordonovu zemi a založil v ní kolonii. Kolonisté však byli povražděni armádou orků, kterou vyslal právě Touraine. Jediným, kdo děsivý masakr přežil, byl Gordon Fee. Prožité utrpení ho změnilo ve fanatického nepřítele Temného mága i orků. Vytvořil komando, které putovalo Orcigardem a zabíjelo orky, kdykoli to bylo možné. Gordon se dokonce nezdráhal zabíjet ani samice či mláďata, přesně podle hesla, že jediný dobrý ork je mrtvý ork. A přitom stále číhal na svou příležitost, aby si to vyřídil i se samotným Alarichem. Nenávist těch dvou mužů se stala příslovečnou a ukončit ji mohla jen smrt.

Začíná příběh příběhů Šlechtovou zatím nejrozsáhlejší prací z Pohraničí a zároveň jakýmsi „opusem magni“ je trilogie Gordonova země skládající se z knih Zahrada sirén, Ploty z kostí a Hořící přízraky. Všechny jeho předchozí texty v jistém smyslu připravovaly půdu, aby mohl vyprávět právě příběh Gordonovy země. A nejen to, osudy naprosté většiny hrdinů, které dosud Šlechta v Pohraničí představil, se protínají právě v této trilogii, aby tu kulminovaly ve velkolepém finále. Při pomyšlení, kolik času a energie musel autor investovat do tak precizního plánování, až mrazí.
Hlavním ohniskem příběhu je sama Gordonova země. Pro některé znamená naději na nový, svobodnější život, pro jiné zase příležitost ke zbohatnutí či získání moci. Už od dob Gordona Fee se ji pokoušeli osídlit nejprve lidé a posléze elfové, po jejichž odchodu se tu usadili opět lidští osadníci. Ani Gordonova země však nedá nikomu nic zadarmo a neklidný Orcigard není zrovna nejlepší soused. A když tvrdá práce konečně přináší první výsledky, objevuje se další nebezpečí. Ze zámoří přicházejí paedwankové – mořští lidé, kteří vedou válku s Impériem. Jsou to nelítostní zabijáci posedlí svým bohem natolik, že všude kolem vidí ďábla. Ve svých kovových pancířích a s hromovými holemi postupně obsazují svobodnou zemi, zabíjejí a zotročují. Jejich plány jsou však mnohem ambicióznější a dalším cílem je Hraniční země. A tak nastává Čas zabíjení a Čas umírání…

Šlechta vede příběh ve velkém stylu a připravuje si prostor pro zdrcující finále. Pohraničí zmítané stovkami různých problémů, sužované desítkami křivd, rozeštvané nenávistí a krevní mstou, náhle dostává nového, velmi silného a sebevědomého nepřítele – paedwanky. A právě ti se mohou stát katalyzátorem, který neklidnou zemi sjednotí. Paedwankové jsou totiž nebezpečím nejen pro lidi, ale i pro nelidské rasy. Otázkou však je, jestli si to obyvatelé Pohraničí uvědomí včas. Hlavní protagonisté příběhu jsou však dostatečně bystří, aby toto nebezpečí rozpoznali už v zárodku, a začali pracovat proti němu.

Každý se může stát hrdinou – i proti své vůli
Autorova záliba v historii dobývání Ameriky se zřetelně podepsala i na celé trilogii. Paedwankové se svými krunýři, arkebuzami, vznešenými tituly a vypjatým pojetím víry v lecčems připomínají španělské dobyvatele. Ale o to víc je příběh přitažlivý a věrohodný. A kombinace s různými fantasy motivy a atributy ho dělá ještě zajímavějším a atraktivnějším. Ale jeho skutečná síla je v postavách. Na pozadí velkých událostí se tu odvíjejí zdánlivě nepatrné osudy jednotlivých hrdinů. Ale jsou to právě jejich činy, které tuto historii mohou měnit a také mění. Tak jako to dělá třeba Andres Larache, lodivod z Elblaggu, který si na počátku Zahrady sirén neumí představit, že by mohl někoho zabít. Později se to sice změní, ale přes všechny útrapy v Andresovi stále zůstává kus naivního mládence, který se snaží spory řešit tou nejmírnější cestou. To mu ale nebrání, aby odvedl svůj díl práce v boji s paedwanky. Nebo půlelf Thompson, jenž se ze zatrpklého sobeckého parchanta, který myslí jen na sebe, změní v muže schopného i té nejvyšší oběti pro své bližní. Či hraničáře Jacoba Faylorga nebo goblina Stína ve tváři, kteří udělají prostě to, co pokládají za správné. Stejně jako to dělá i kapitán Roger Schnirega v jakési paralelní větvi Gordonovy země, sborníku povídek Válečná lest. Protože každý Šlechtův příběh je plný hrdinů s velkým H. Jenže oni sami si jako hrdinové nepřipadají a úplně nejraději by byli někde úplně jinde. Přesto zůstávají. Možná z přesvědčení, možná proto, že jim už nic jiného nezbývá…

Vnitřní chronologie příběhů z Pohraničí, čili v jakém pořadí číst jednotlivé texty
Odpověď na tuto otázku není ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vladimír Šlechta totiž jednotlivé povídky rozesel porůznu po časopisech a sbornících, přičemž mnohé z nich se dotýkají různých údobí a rozličných území. Chronologicky ale na sebe navazují asi takto:

Dětská dýka (povídka, ant. Drakobijci, Straky na vrbě 1999)
Zimní zakázka (povídka, ant. Drakobijci 5, Straky na vrbě 2003)
Nejlepší den (antologie, Straky na vrbě 2005)
Snadná záležitost (povídka, ant. Drakobijci 8, Straky na vrbě 2006)
Pekelný kůň (novela, Orcigard, Straky na vrbě 2002)
Hromada zlata (novela, Orcigard, Straky na vrbě 2002)
Válečná lest (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)
Trojí krev (povídka, Zahrada sirén, Straky na vrbě 2006)
Zbraň mého mrtvého přítele (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)
Zvykové právo (povídka, ant. Drakobijci 3, Straky na vrbě 2001)
Nenávist (povídka, Orcigard, Straky na vrbě 2002)
Stará válka (povídka, ant. Drakobijci 4, Straky na vrbě 2002)
Krvavé pohraničí (román, KJV 2000; Straky na vrbě 2007)
Šílený les (román, Straky na vrbě 2000; 2008)
Začarovaný les (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)
Gordonova země 1 – Zahrada sirén (román, Straky na vrbě 2006)
Děti lesa (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)
Gordonova země 2 – Ploty z kostí (román, Straky na vrbě 2007)
Gordonova země 3 – Hořící přízraky (román, Brokilon 2009)
Šťastná náhoda (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)
Spící obr (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)
Ex-orkista (povídka, ant. Válečná lest, Brokilon 2008)

Hrdinové Pohraničí
Příběhy z Pohraničí nemají jednoho ústředního hrdinu, tuto pozici si mezi sebou předává povícero postav. Tady je alespoň stručný výčet těch nejdůležitějších:
Floyd Bartlett – odchovanec a dědic samotného Gordona Fee. Dobrodruh, hraničář a válečník se spoustou praktických zkušeností. Ale především čestný a spravedlivý chlap, který vede svou soukromou válku s paedwanky.
Andres Larache – původně lodivod z města Elblagg, který se shodou náhod a okolností stal tak trochu dobrodruhem. Není to zrovna bojovný typ, ale na cestách (často proti své vůli) se něčemu přiučil. Dává však přednost mírovým řešením. Jeho problém je, že se příliš často ocitá ve středu dění.
Arietta – půlelfka, ale jinak původně městská holka. Po jistých nesnázích v Thonnierice se přidává k Thompsonově „rodině“.
půlelf Thompson – podvodník, lhář a cynický parchant, který věří jen sám sobě a spoléhá na svou „rodinu“. Vede komando, které v Orcigardu loví orčí skalpy. Jeho smysl pro černý humor je příslovečný a jeho mazanost ohromující. Majitel zwergské čepele Krysí zub.
Jacob Faylorg – jeden z vyhlášených hraničářů z Chawyny. Čestný a spravedlivý muž, který po návratu z výpravy zjistil, že jeho rodina zmizela. A tak se ji vydal hledat, což ho přivedlo až do Izinronku.
Stín ve tváři – starý gobliní válečník, kdysi hrdý na to, že ho nazývají Tourainův pes. Při zabíjení prvních kolonistů v Gordonově zemi „přišel o duši“ a později se dal k nepřátelům Temného mága. Smrtelně nebezpečný nepřítel, který nezná slovo strach.
Roger Schnirega – kapitán, bývalý velitel pevnosti Rudenrog, kde odrážel útok armád Temného mága. Získal darem zwergskou čepel Jarní vánek. Poctivý, ale obezřetný muž, který se sice snaží problémy řešit smírně, ale v případě nutnosti neváhá použít ani lest či sílu.

Komando Gordona Fee
Nejslavnější komando lovců orčích skalpů v Pohraničí. V době největší slávy se skládalo z Gordona Fee, který ho vedl, magistra Rônadra, zwerga Thorpiho Musgrôva a dobrodružky Alexandry. K nim je nutno ještě přidat Floyda Bartletta a elfky Baugée a Felearu.

Thompsonova „rodina“
Jediní lidé, jimž půlelf Thompson skutečně věří, jsou členové jeho vlastního komanda. Velitelem je sám Thompson a komando se skládá z jeho syna Čolka, půlelfky Richardy a dědečka, poněkud šíleného čistokrevného elfa Skjúwinka. Spolu s nimi putuje i mladá půlelfka Arietta a gobliní válečník Stín ve tváři. Tahle parta se postupně stala postrachem celého Pohraničí.

Článek je převzat z magazínu Pevnost 9/2009.

Přidat komentář

Název komentáře
Vaše jméno (povinné)
Váš e-mail
Potvrzení	Text, který vidíte na obrázku nalevo.
	Jiné HTML značky nejsou povoleny. Citaci provedete předsazením > před každý řádek citovaného textu (např. z jiného příspěvku).