Memento mori, Ondřej Jireš (ed.)
 |
Život na rozhraní středověku a novověku nebýval lehký. V Itálii vládla renesance, v našich krajích však byly dny a noci ještě náležitě temné a nebezpečné. Vybojovala se řada významných bitev, narodilo se a zemřelo mnoho hrdinů a odehrály se nesmrtelné příběhy. Ty nejfantastičtější se pokusilo zapsat sedm uznávaných autorů. Pod vedením Ondřeje Jireše tak vznikla výpravná kronika těch časů, známá jako Memento mori…
Vyšší mocnosti však zřejmě nechtěly, abychom si v těchto příbězích mohli číst. Vydání sborníku se dlouho odkládalo, mnozí čtenáři už možná přestali doufat, že kniha někdy spatří světlo světa. Ambiciózní antologie se v červnu letošního roku konečně dostala na knihkupecké pulty. Čekání však stálo za to. Memento mori není bez chyb, rozhodně se ale jedná o velmi působivý titul, který se v záplavě ostatních určitě neztratí.
Knihu tvoří sedm povídek, pět od českých a dvě od slovenských autorů. Každý z nich historickou fantasy pojal jinak, přinesl svůj osobitý pohled, díky čemuž je antologie námětově i stylově různorodá, má své vrcholy i příběhy balancující na hranici průměru, rozhodně však ani na okamžik nenudí a každá povídka dokáže něčím překvapit. Najdeme zde oddychové příběhy se silnými pointami, psychologická drama i texty postavené na zajímavém nápadu. Pouze tři autoři (Pavel Renčín, Petra Neomillnerová, Leonard Medek) se rozhodli zůstat v našich krajích, dvěma spisovatelkám (Alexandra Pavelková, Jana Jůzlová) učarovala renesanční Itálie, František Novotný zachoval věrnost oceánu a Ďuro Červenák se zase vydal na jihovýchod, do míst blízko města Moháč.
Memento mori otevírá stejnojmenná povídka Pavla Renčína, který se rozhodl po svém popsat vznik pražského orloje a do příběhu zařadil i velmi netradiční hrdiny. Mnohé čtenáře možná zklame, že se jedná spíše o lehkou oddychovku s překvapivou pointou, která do historických podrobností nezabíhá a ani se o to nesnaží, pokud však přistoupíte na to, že to byl autorův záměr, bude se vám Memento mori jevit jako povedený úvod do antologie, jež si na přehnaně vážné texty a uvěřitelnost za každou cenu rozhodně nehraje.
O něco historičtěji vyznívá Barva Alexandry Pavelkové. Hlavní zbraní povídky z renesanční Itálie, jejímž ústředním hrdinou je známý umělec Sandro Botticelli, je především atmosféra a prostředí. Barva je tajemná a plná napětí, má uvěřitelné postavy i stylový jazyk a tvoří jeden z vrcholů knihy. U příběhu z Florencie, kde se náhle začínají objevovat mrtvoly mladých dívek, možná občas zapomenete i dýchat.
Kaltenštejnská nevěsta Leonarda Medka je jiná. Vrátíme se v ní zpátky k nám, konkrétně na sever Moravy do pohusitské doby, na hrad Kaltenštejn, který obklopuje nepřirozená mlha a kde se cosi skrývá. Zajímavému nápadu by slušelo větší propracování, pochválit se však musí vynikající a vtipná pointa.
Po této spíš oddychové povídce přichází František Novotný se svým rozmáchlým epickým příběhem Nový svět, zabírajícím několik století a svým závěrem sahající až do současnosti. Na povídce je třeba ocenit propracovanou zápletku a zajímavý námět, ale právě proto, že se netýká jedné konkrétní doby, jedné konkrétní osoby či kultury, působí trošku neuspořádaným dojmem a čtenář z ní nemá takový zážitek jako z jiných autorových děl. S Petrou Neomillnerovou přichází druhý vrchol antologie. Její V náruči boží je nejzvláštnější povídka knihy, díky autorčinu typickému jazyku a přítomnému času se od ostatních výrazně odlišuje. V příběhu inkvizitora a z čarodějnictví obviněné ženy dostáváme další pohled na historii, tentokrát psychologické drama s vyvíjejícími se charaktery a dynamikou, která nás vtáhne a pustí až na poslední straně. A hluboce zasáhne. A snad i dojme.
Kanál mistra Leonarda Jany Jůzlové oproti předchozímu příběhu není tak výrazný, ale to neznamená, že je špatný. Jana se k fantastice vrátila po dlouhé době a podařilo se jí napsat zajímavý příběh z renesanční Itálie s Leonardem da Vincim… v roli vedlejší postavy. Hlavní part tu totiž dostal obyčejný stavitel, jehož úkol – postavit městu pořádný přístav – zkomplikuje nečekané setkání. Je to obyčejná, ale čtivá povídka se zajímavým námětem, která má v antologii rozhodně své místo.
Turkobijce a Juraj Červenák. To nejlepší na konec, dalo by se říct. Turkobijce je asi nejuvěřitelnější povídka, příběh popisující události po bitvě u Moháče roku 1526. Je to akční, je to krvavé, je to plné charismatických postav a psané tím nejlepším Ďurovým stylem. A i ten fantastický prvek tam najdeme. Turkobijce tvoří fascinující prequel k jeho cyklu Kapitán Báthory, jehož první díl by měl vyjít před letošními Vánocemi, a zároveň je víc než důstojnou tečkou knihy.
Celkově se tedy dá Memento mori zhodnotit jako kvalitativně vyrovnaná antologie s několika vrcholy a pár zaškobrtnutími, kterým se však nevyhne snad žádný podobný projekt. Knihu tvoří mozaika různých úhlů pohledu na konkrétní časové období a jednotlivé povídky důstojně doplňuje i výtvarná stránka – přebal, tradičně vynikající obálka od Michala Ivana a vnitřní ilustrace Jany Šouflové. Memento mori je povinnost především pro fanoušky historické fantasy, ale rozhodně neudělá ostudu žádné knihovně.
- Ondřej Jireš (ed.): Memento mori
- vydal: Triton, Praha 2009
- přebal: Michal Ivan
- 296 stran / 298 Kč
