První přichází tma, R. Scott Bakker
 |
Nevím, jaký vkus má většina čtenářů hltající fantasy, ale já měl vždycky rád temnější a realističtější příběhy, v nichž se autor sice neubránil žánrovým klišé, ale dokázal je podat s velkou dávkou invence a osobitého stylu. V tomto ohledu mě naposledy potěšila Kingova Temná věž. Když jsem se proto dozvěděl o chystané trilogii Princ ničeho nadějného Kanaďana R. Scotta Bakkera, kterou si navíc vzal pod křídla Petr Kotrle, netrpělivě jsem očekával den, kdy se objeví na knižních pultech… sympaticky objemná, vázaná bichle, zahalená do runami zdobeného přebalu černého jak uhel.
Bakker nosil v hlavě nápad na fantasy trilogii (tehdy ještě s pracovním názvem Druhá apokalypsa) od počátku 80. let, ale její první část dopsal mnohem později, roku 2003. A měl pro to důvod. Od prvotních neurčitých představ k popsaným archům papíru vedla dlouhá a strastiplná cesta. Původní verze odmítnutá nakladatelem skončila v koši, a to již v autorových dvaceti letech, a začal od píky, ačkoliv nevěřil, že se mu podaří příběh dokončit, a už vůbec ne, že to bude přesně takový příběh, jaký si přál napsat – založený na tématech, která nebudou navenek pouhým líbivým cingrlátkem, ale nosným, propracovaným a hodnověrným elementem. Přesto se mu jeho sen díky usilovné píli a vytrvalosti po dlouhých patnácti letech splnil. Román První přichází tma byl na světě a s ním i bytelné základy pro další dvě knihy ambiciózní, neotřelé trilogie Princ ničeho.
Na jednu stranu buďme rádi, že se spisovatel s prvním dílem tak mořil. Netlačen časem a dychtivým očekáváním čtenářů, narozdíl od pozdních svazků (byť právě očekávání pro něj bylo hybným motorem, díky němuž zvládl vyprodukovat každé z pokračování za pouhý rok), našel svůj hlas. Kritik může namítnout, že příliš kopíruje svůj vzor, jímž není nikdo menší než Tolkien (ale i Frank Herbert), nebo že přebírá laciné fantasy rekvizity, ale to je asi tak všechno, co mu může vytknout. Souhlasím s autorem, že velikáni, ať už hovoříme o čistě fantastické literatuře, nebo o jakékoliv jiné, výrazně ovlivňují následovníky. Ostatně i všude jinde platí, že přijít s něčím novým je těžké, o to těžší, když si publikum žádá tradiční, již zaběhnuté šablony. Bakker ovšem ukazuje, že i na provařeném základu lze postavit stavbu, která zaujme na první pohled. Tím přímo demonstruje, že vůbec nejde o to, jaké prvky používá, ale jakým způsobem k nim přistupuje, tedy jak je poskládá.
Earwa, jediné dějiště románu, není zdaleka tak zajímavá svou rozlehlostí ani pestrým hašteřivým obyvatelstvem, které se dělí na tradiční lidské a líté nelidské rasy, dále rozdělené na národy, frakce a kmeny, ani všudypřítomnou magií zastoupenou řadou znesvářených magických škol. Dovolím si konstatovat, že primárně ani dějem. Výjimečnost knihy spočívá v kombinaci fantasy a filozofie, prastaré esenci, jejíž stopy nalezneme na každé stránce: od citací uvozujících každou kapitolu, utajenou, před venkovním světem izolovanou asketickou mnišskou frakci, přes rozvážné řečnění některých jedinců, duševní rovnováhu a mentální dovednosti hlavního reka až po ukázněnou práci s odkrýváním tajemného pozadí vyfabulovaného universa (i na konci románu zůstanou mnohé otazníky nezodpovězeny a roušky neodkryty) a rozumným přebíháním mezi dějovými liniemi a jejich pozvolným splétáním. To celé za doprovodu hbitého, místy výrazně básnického jazyka a vyspělého vypravěčského umu, jímž po rozumných dávkách skládá svět po společenské, historické, mytologické i geografické stránce a vdechuje Trojmoří život.
Jistě vás zarazilo, když jsem uvedl, že jak magie, tak samotný děj nehrají zásadní roli. Pochopitelně tu mají klíčové místo, ale autor se zcela správně ponejprv soustředil na rozestavení figurek na hrací desce a nastínění současné situace, aby v navazujícím dílu mohl bez zádrhelů zahájit opravdovou partii. A tak se ke slovu dostávají výtečně vykreslené postavy, skrze něž sledujeme každodenní tep života na všech úrovních společnosti. Podstatné je, že nejsou jen černé nebo bílé, jak by se na povrchu, při prvním setkání, mohlo zdát, každý má citlivá místa, která nám jsou po delším čase odhalena. Hlavním hrdinou je nepochybně Anasûrimbor Kellhus, údajný vzdálený potomek velkého krále, který se vydává na cestu za svým otcem, aby s ním svedl boj za to, že zradil řád. Ve vzpomínkách přiblíží tvrdou výchovu, již musí každý chlapec sekty podstoupit, má-li nastoupit na cestu rozumu a prozření (zde se nabízí mírná paralela s výchovou zaklínačů). Výrazný je i Cnaiür, bývalý náčelník mocného severského kmene Utemotů, s nímž zažijeme nelítostné válčení a boj o půdu se sousedními kmeny, nahlédneme na pro civilizované občany drsné rituály a nekompromisní zacházení se ženami, o čemž se přesvědčí i půvabná Serwë, k níž se chová jako k hračce, ale jinak ji přehlíží. Prostředí čarodějů a nevraživost magických frakcí přiblíží stoupenec mandátové školy, učenec a zvěd Drúsas Achamian, drsný život na ulici zase jeho láska-neláska, kurtizána Esmenet. Do druhé skupiny vedlejších, o nic méně podařených postav patří nejvyšší představitelé nansúrského císařského dvora: kurážný a povýšený maximagenerál Konfas, synovec autokratického, ješitného, egocentrického císaře Xeria a vnuk lstivé Istrije. Právě oni roztáčí každodenní kolotoč licoměrných dvořanských intrik, který je vskutku zábavné sledovat, a skutečné poměry zná jen čtenář. Jsem přesvědčený, že vás pobaví neustávající špičkování mezi Istrijí a Xeriem, kteří se k sobě mají jako dva lvi: „Pojď, matko… schováme se před sluncem. Trochu stínu ti polichotí.“ Ostatně takových dvojic najdeme na stránkách víc: „V písařské dílně je lepší světlo…“ „Opravdu? Ale společnost tam patrně lepší nebude.“
Sledování osudů jednotlivých charakterů je pohlcující, téměř si nevšimnete, že na ně nazíráte z pohledu třetí osoby, tolik se do nich vžijete, a málokdy pocítíte nudu, neboť Bakkerovi se povedlo oživit aktéry rozdílných nátur a přesvědčení, z odlišných společenských vrstev a prostředí. Je pravda, že zpočátku jsou jednání na královském dvoře nejasná a odtažitá, než pochopíme pravé záměry kverulantů, ale to pramení z faktu, že úvodní část Kellhusova atmosférického putování severní krajinou je náhle uťata a my se ocitáme na klasickém sídle monarchů, kteří nemají na práci nic lepšího než politické tanečky.
A to je možná ona vlastnost, již bych knize mohl vytknout, kdyby nebyla tak dobře sestavena. Mohla by být temnější, ale za to je realističtější a tajemnější, když spoustu věcí jen naznačuje (Cishaurové a jejich pro lidské čaroděje neviditelná a nepochopitelná magie, nestvůrní nepřátelští Srankové, mocní Nelidé), zvolna odkrývá (propracovaný model magie a její střídmé užívání, Konzult), nebo se jim i záměrně vyhýbá (kdo vlastně je Kellhus, osobnost Neboha a jeho blížící se návrat). První díl plní dokonale svou roli, namlsá na pokračování, aniž by čtenář měl pocit, že pár dní strávených nad ním bylo marných.
Měl-li bych knihu oznámkovat, udělím 8/10: První přichází tma je na prvotinu počin neobyčejně vyspělý. Autor umí pracovat s jazykem a napětím, pozadu nezůstávají ani reálie. Zobrazil svět, který by bez větších problémů mohl nahradit naši minulost, kdyby na Zemi fungovala magie. Ačkoliv je děj průměrný, pomocí armády umně vykreslených postav, které vystupují v rozmanitých scénách, jimž nechybí humor, napětí, tajemno, rozvaha a důvtip či kontemplace a moudro, tuto vadu kompenzuje, a vzniká tak čtivá a osobitá próza, která ční z průměrných vod fantasy produkce. Pokusů o zkřížení náboženství s fantasy tu bylo mnoho, ale nevzpomínám si, že by se někdo pokusil propojit fantasy s filozofií, navíc v takovém měřítku, jako to učinil Bakker. A věřte mi, že to stojí za to.
- R. Scott Bakker: První přichází tma
- vydal: Triton, Praha, 2009
- přeložil: Petr Kotrle
- obálka: David Rankine
- 492 stran / 348 Kč