Ve stínu Saganamiho, David Weber
 |
Zdá se, že David Weber opravdu – i když možná jen na čas – opustil Honor Harringtonovou a hledá nové hrdiny hodné své pozornosti. Zkusil spolupráci s Erikem Flintem – a vzešla z ní Koruna otroků, zdařilý kousek z hraniční oblasti části Honorversa. Pak se David Weber zřejmě práce ve dvojici nabažil, takže Ve stínu Saganamiho už zase vytvořil samostatně.
Ovšem Dame Honor, admirálky hvězdných sil mantichorského královského loďstva, si ani tady příliš neužijeme. Vlastně si příliš neužijeme ani nějaké jiné zářivé osobnosti v hlavní roli. Tento Weberův opus totiž žádného ústředního hrdinu nemá, pokud tedy za hrdinu nechcete považovat mantichorské vesmírné síly jako celek na jedné straně, nebo stejně kolektivně vymezenou skupinu protivníků.
Samozřejmě, i tady jde především o to, aby Hvězdné království Mantichora a jeho zájmy ve vesmíru nedošly úhony. Jen se tentokrát dostaneme do části vesmíru, která je natolik odlehlá od centra konfliktu Mantichora – Haven, že si tu svou polívčičku chce přihřát kdekdo. Mantichora má zájem o ovládnutí zdejšího vyústění hvězdné křižovatky. Planety soustav hvězdokupy Talbott, dříve málem zapomenuté a tím pádem i hospodářsky málo rozvinuté, vlastně neměly úplně jednoznačný zájem na tom, aby výsledkem všelidového hlasování bylo rozhodnutí připojit se k Mantichorskému království politicky i hospodářsky. Když už to ovšem tak dopadlo, snaží se, aby výsledek referenda o připojení k Mantichoře měl pro ně osobně co nejvýhodnější podobu. Některé ze soustav, ty, které těží z tiché tolerance, či dokonce podpory impéria Pracovních sil, se snaží o plody této podpory nepřijít. Ale nejen otrokářská Mesa, stejně tak Solární svaz, zvláště pak Úřad pro pohraniční bezpečnost, hledají sebemenší záminku pro vlastní ozbrojený zásah. Pokud by se k němu nenašla vhodná záminka, pak mají snahu pokojnou anexi vyústění v hvězdokupě Talbott Mantichoře, když už ne zcela znemožnit, tak alespoň co nejvíce znepříjemnit. To, že se neschopná konzervativní mantichorská vláda právě nechala znovu zatáhnout do války s Havenem, jejich aktivity dost usnadňuje. Zaneprázdnění Mantichorských vesmírných sil jinde totiž znamená, že místní operační svazy nemohou v případě potřeby spoléhat na rychlou a dostatečně účinnou pomoc z mateřské soustavy. Vše tedy zdánlivě hraje ve prospěch ÚPB a Mesy, která přes koncern Jessyk a další prostředníky podporuje opozici proti Mantichoře na planetách a snaží se tu rozpoutat partyzánskou válku s teroristickými záškodnickými akcemi ve velkém stylu. Zdá se, že tato taktika zabere, zvláště když se do dění zakalkuluje i skutečnost, že i když je ze setrvačnosti tato oblast nazývána hvězdokupou, jedná se ve skutečnosti o nesourodý konglomerát různě technicky i politicky vyspělých poměrně od sebe vzdálených planetárních systémů.
To by ovšem nesměla být do Talbottu vyslána loď Hexapuma s kapitánem Těrechovem, který na rozdíl od Saganamiho přežil rozprášení konvoje obchodních lodí a následné havenské zajetí a který nemíní už nikdy připustit, aby se do podobně bezvýchodné situace dostal. V posádce Hexapumy se navíc nachází několik skutečně výjimečných osobností. S některými se čtenáři mohli setkat již v předcházejících líčeních událostí Honorversa – třeba první graysonská kadetka, dnes už poručík Abigail Hearnsová nebo kadetka na závěrečné praxi Helen Zilwická (pamatujete, její sestra Berry se v minulém díle stala královnou). Prozatímní guvernérka mantichorského království pro Talbott, baronka z Medusy, není tím, kdo by se nechal jen tak lehce obalamutit, a v pravou chvíli dokáže na rozhádané a nejednotné místní politiky udělat patřičně ostré „bu bu bu“. Ani velitel místní mantichorské posádky, kontraadmirál Khumalo, ač mu způsob velení provozovaný kapitánem Hexapumy není dvakrát po chuti, není tak nedovtipný, aby jasné známky schopného velitele nedokázal včas rozpoznat a přes svou nechuť k jeho osobě i vhodně podpořit.
Pozornost autora se tříští do sledování několika souběžných dějů či líčení situací z pohledů obou stran. Autor tak na mnoha stránkách líčí neplodná politická vyjednávání, provádí politické rozbory a ukazuje, že zdánlivá obchodní jednání ve skutečnosti slouží k přípravě teroristických akcí. Místní politici jsou líčeni tak trochu podle jedné šablony: Navenek projevují nadšený souhlas se začleněním své planety do Mantichorského království, ale ve skutečnosti mnozí z nich průběh anexe spíše sabotují. A mnozí z těch, kteří to s připojením k Mantichoře myslí vážně, zase mají na svých planetách tak silnou opozici, že jejich kroky nemohou být jiné než velmi obezřetné a výsledek jejich snah se pak příliš neliší od konání těch, kteří spojení záměrně brzdí. Upřímně přiznávám, že jsem se poněkud ztrácela v množství jmen postav, které v podstatě jsou zaměnitelné, a důležitý je nakonec jen výsledek nekonečných rozprav.
Odpůrce připojení naopak zastupují zcela odlišné typy od neškodných remcalů přes vyznavače pasivní resistence a byrokratické sabotéry až po aktivní teroristy všech stupňů, kteří navíc mají pro svůj odpor k připojení mateřského světa k Mantichoře nejrůznější důvody – od těch ryze soukromých až po upřímné politické přesvědčení. Je zajímavé vidět, z jakých příčin se člověk může stát vůdcem a ikonou teroristického hnutí.
Vlastně teprve velkolepá lest, kterou vymyslí, vyjedná, materiálně i organizačně zabezpečí a nakonec za podpory všech mantichorských vesmírných sil v oblasti Talbott i uskuteční kapitán Těrechov, ukáže, že je nejen možné, ale dokonce i nutné vystoupit ze stínu oběti, kterou kdysi podstoupil legendární kapitán Saganami. Mnohem lepší než se obětovat pro záchranu ostatních totiž je vůbec nenechat k takovému ohrožení dojít. A právě to kapitán Těrechov v Talbottu zajistí. Je ovšem logické, že právě proto se do čítanek nedostane a o jeho neskonale odvážném činu se dovědí jen zasvěcení.
Sága o Honor Harringtonové – tentokrát bez Honor – získala další dílek do skládanky osudů tohoto vesmíru. Není to zcela vrcholný kousek, ale stále si drží svou úroveň. Nevyhnul se sice hlavnímu neduhu nekonečných ság, kterým je neustálé zvětšování rozsahu jednotlivých dílů, ale protože popisné pasáže jsou vždy, dřív než začnou nudit, prostřídány akcí, nakonec to autorovi čtenář rád odpustí.
- David Weber: Ve stínu Saganamiho
- vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2009
- přeložil: Jiří Engliš
- obálka: David Mattingly
- 800 stran / 329 Kč
