Jsou místa, jejichž návštěva není právě tou nejbezpečnější záležitostí. Přesto, nebo právě proto, mají jisté kouzlo, kterému se prostě nedá odolat. A temné říše, v nichž svým nemilosrdným perem vládne Petra Neomillnerová, za trochu toho rizika určitě stojí. Klokotá v nich totiž život a smrt i láska se tu prolínají v těch nejobyčejnějších a nejbizarnějších podobách. Jen pozor, aby se vám z vůně ženského těla, smradu zvratků či pachu právě prolité krve nezatočila hlava…

Fantasy a sex
Bývaly doby, kdy samozvaní kritici rozhořčeně dštili oheň a síru na onu pokleslou FANTASY, kde se to jistě jen hemží scénami plnými násilí, vulgární mluvy a neřestné erotiky! A obálky knih, z nichž se mnohdy svůdně usmívaly nadmíru vybavené dívčiny oděné jen do minimalistického brnění, které ovšem připomínalo spíše exoticky vypadající plechové spodní prádlo a bylo stejně tak i dráždivé, jako by jim dávaly za pravdu.
Kdyby si ovšem oni „mravokárci“ dali trochu práce a do knih s takovou vervou odsuzovaných alespoň nahlédli, s překvapením by zjistili, že fantasy se erotice povětšinou vyhýbala jako čert kříži. Pravda, bylo zde i pár výjimek, cyklus o planetě Gor z pera Johna Normana je jednou z nejmarkantněj­ších, ale v naprosté většině jako by pro spisovatele žánru byla erotika a nedejbože! sex Terrou Incognitou. Dokonce i dnes, ačkoliv je doba mnohem otevřenější a tolerantnější, chodí mnoho autorů kolem této tak dráždivě polonahé slečny po špičkách, jen aby nevzbudili její případný zájem. Někdy to skoro vypadá, jako by sex do fantasy nepatřil už jaksi z principu. Kupodivu s násilím nikdo takové problémy nemá, takže různé uťaté údy, postínané hlavy, vyhřezlá střeva či chlístance krve se rychle staly nedílnou součástí mnoha příběhů tohoto žánru.

Naštěstí se objevuje stále víc nespokojenců, pro něž je pěkná milostná scéna, často i detailně popsaná, stejně dobrým dějotvorným prvkem jako krvavá bitva, filozofování velebných kmetů či praktikování temné magie. A tak sex pomalu, ale neúprosně infiltruje fantasy a autoři s ním stále častěji v rámci svých možností a představ experimentují. A občas se vynoří skutečný buřič a bouřlivák, nezkrotný duch, kterému je tohle vše málo. Rozhodne se proto trochu víc přitlačit na pilu a jeho texty pak v celé nahotě ukazují, že sex je jednou z nejoblíbenějších i nejkouzelnějších částí života nejen lidí. Ale může být stejně tak příjemným potěšením jako temnou vášní či bizarní zvráceností. I česká fantastika má takovou rebelku a vizionářku – Petru Neomillnerovou.

Přišla, napsala, ohromila?
Petra Neomillnerová prošla coby autorka raketovým vzestupem. Za pouhé čtyři roky se z téměř neznámé začátečnice stala zkušená toreadorka, která může směle vstupovat do arény české fantastiky hlavním vchodem. Její texty vzbuzují nezřízené nadšení i znechucené odsudky, nikdo ale vůči nim nezůstane lhostejný. A právě na to ona sází. Ráda provokuje a dráždí – samotným pojetím postav, jejich mluvou kořeněnou nadávkami a vulgárními gesty, více než otevřenými sexuálními scénami, brutálním násilím hnaným do extrémů i očividnými bizarnostmi. Nic z toho ale nepůsobí samoúčelně, vše má své místo v konstrukci příběhu, který vypráví, a dodává mu příchuť jedinečnosti i svěží originality spojené zejména s hlavními hrdinkami textů.

Těmi jsou v naprosté většině sebevědomé, nezávislé ženy odhodlané samy si řídit svůj život navzdory všem problémům, které jim to může přinášet a přináší ve světě, jemuž vládnou muži. Dokáží přijmout rány osudu a nesesypat se či nepropadnout hysterii. Právě naopak, se skřípáním zubů v sobě najdou vždy znovu a znovu sílu se zvednout a ránu původci vrátit. Mohou být pokořovány, mučeny, znásilňovány či vězněny, ale nikdy se je nepodaří opravdu zlomit. Na to jsou příliš nezkrotné a samotná jejich podstata jim prostě nedovoluje to vzdát. Právě v tom spočívá jejich kouzlo i neodolatelnost pro čtenáře. A jejich tak otevřeně vystavovaná živočišná sexualita je zároveň výrazem pohrdání konvencemi a přetvářkou stejně jako projevem skutečné svobody i jakýmsi vzdorným výkřikem, jež hlásá: Nebojím se být svá!

Neomillnerová ve svých textech staví na hlavu zavedené představy o rolích jednotlivých pohlaví. Silné ženské hrdinky tu jaksi samozřejmě přejímají vůdčí role a jejich mužští souputníci to se stejnou lehkostí akceptují. To je případ nejen partnera čarodějky Moire Desmonda, ale i Lotina milence Uriáše nebo Tinina Kaye. Je až úsměvné, jak lehce se jejich ega smiřují s dominantní nadvládou ženského živlu a s pozicí druhých houslí. Neznamená to však, že by se tím stávali loutkami voděnými na provázcích vášní a chtíčů. Desmond, Uriáš, a dokonce i Kay si plně uvědomují, co ztrácejí, ale zároveň více než dobře chápou, že jinak by jejich vztah s Moire, Lotou či Tinou nebyl možný. Jejich ženy jsou prostě příliš silné a nezávislé.

Anne, Moire, Tina, Lota i Alke – tady je máte!
Prvotním předobrazem a archetypem, z něhož se odvíjejí všechny další hrdinky, je Anne známá hlavně z povídkové sbírky Hry na bolest. Ta byla původně vytvořena pro příběhy se silným erotickým nábojem (SM) publikované na webu a zasazení do fantasy rámce bylo zpočátku spíše snahou po ozvláštnění. Jistou ironií tedy je, že fantasy se nakonec stala žánrem, v němž Neomillnerová prorazila. Ale zpět k Anne. Ta je na jedné straně trochu naivní dívenkou s ještě dětskou duší, která pociťuje zoufalou potřebu někam a k někomu náležet, a na straně druhé životem protřelou poběhlicí, jež myslí hlavně na sebe a využije každou příležitost si ulehčit život nebo se vykroutit z maléru. I když je většinou platbou vlastní tělo. Přesto dokáže pro toho, na kom jí záleží, udělat neskutečně mnoho. Anne je tak trochu děvka a světice v jednom.

To jí mimo jiné pojí s dalšími hrdinkami Petry Neomillnerové – čarodějkou Moire, upírkou Tinou Salo i zaklínačkou Lotou. I ony jsou nezkrotné, bojovné a tvrdohlavé, i v jejich životech hrají značnou roli sex a libido. Avšak, ačkoliv všechny vycházejí ze stejných kořenů, přece jen se od sebe liší. Moire je osobitou intelektuálkou s filozofickými sklony, která sice už vystřízlivěla z iluzí, ale stále bere vážně svůj slib pomáhat lidem a snaží se ho naplňovat. Tina Salo se zase prezentuje jako pořádná mrcha a bestie, což ale plně odpovídá jejímu naturelu a jde k image vampa. Tato postava Neomillnerové vysloveně „sedí“, takže jí podává s notnou dávkou potměšilé krutosti, cynismu i až sadistické otevřenosti. Ale občas i Tina překvapí nečekaně citlivým přístupem a empatií.
No a zaklínačka Lota? Ta je poněkud jednodušší, přímočařejší a živočišnější než ostatní. Ale v jednoduchosti je jistá krása a elegance. A v neustálém boji o život není moc místa pro hlubokomyslné úvahy. Lota je prostě žena činu, která většinou nemyslí na následky.
Každé z těchto tří postav přisoudila stvořitelka stálého partnera, nebo chcete-li raději alfa samce, kteří je milují, a které milují zase ony. Moire přisoudila Desmonda, Tině Kaye a Lotě Uriáše. To však ani jedné nebrání občas se „pomuchlovat“ s někým jiným nebo si jinak vyhodit z kopýtka. Což jim ale zase dokáže pořádně zkomplikovat už tak složitý a nebezpečný život. Jejich partneři na to reagují různě – od občasných lehce žárlivých scén Desmonda, přes pochmurnou odevzdanost Kaye až po gentlemanskou toleranci Uriáše. Ani jeden z nich totiž nechce ztratit to, co má – ženu svých snů. A tak Desmond se nakonec smíří s druidem Laegem, jehož vztah s Moire se ostatně mění v téměř shakespearovskou tragédii, Kay blahovolně přehlíží Darka, no a Uriáš? Ten si dokonce zaklínače Torgeho oblíbí! Vždyť proč by se měl zlobit na někoho, kdo se honí za každou sukní.

Tak trochu stranou ostatních stojí nekromantka Alke, hlavní hrdinka zatím nejnovějšího románu Petry Neomillnerové. Je totiž postavou mnohem temnějšího a děsivějšího ražení než všechny ostatní, o nichž tu zatím byla řeč. A není divu, po dlouholeté „převýchově“ ve Skále, kde je mučení, ponižování a znásilňování na denním pořádku, by si jen málokdo uchoval zdravý rozum a pozitivní přístup k životu. A tak se z Alke stává nelítostná bestie, která je schopná těch nejstrašnějších zločinů a největších zvěrstev. Jenže pokud si její „stvořitelé“ mysleli, že se jen pokorně podvolí osudu, pořádně se spletli. I v Alke je totiž ona ženská nezdolnost, tvrdohlavost a chytrost, které je tak typická pro všechny protagonistky příběhů Petry Neomillnerové. I ona si svou další cestu životem vybírá sama. Kdo ví, možná i ona má naději. Naději, která se jmenuje Nix. Svého malého synka.

Svěží vítr nebo jen módní výstřelek?
Proč vlastně knihy Petry Neomillnerové vzbuzují u čtenářů takové ohlasy a čtou se? Je to jen ono příslovečné kouzlo něčeho nového a šokujícího ve všech těch otevřených sexuálních scénách, dialozích hemžících se ne zrovna vybranými slovy či detailních popisech syrové brutality a krutosti, jež však zanedlouho vyprchá?
Jistě ne. Neomillnerová totiž přináší svěží příběhy plné skutečných, živých lidí, které nestaví jen na lascivní fascinaci sexem a násilím. Lví podíl na oblibě textů mají samozřejmě jejich protagonistky, které v záplavě různých altruistických a odpovědných hrdinů zachraňujících svět působí jaksi lidštěji a přirozeněji. Rovněž styl vyprávění z pohledu samotné hrdinky dává čtenáři lepší možnost ztotožnit se s postavou. A zapomenout nesmíme ani na důraz na realistické dialogy, což si autorka osvojila už při práci scenáristky. Když k tomu přidáme věrohodně podané prostředí, ať už se jedná o středověké kulisy či moderní Prahu, máme v kostce hlavní kameny, na nich stojí úspěch Neomillnerové jako spisovatelky. No a ty šťavnaté sexuální scény jsou pak jen příslovečnou třešinkou na dobře upečeném dortu. Bude jistě zajímavé sledovat, jakým směrem se její tvorba bude ubírat dál.

Článek je rozšířená verze toho z magazínu Pevnost 8/2008.

13. října 2009, Martin Fajkus

Tweet