Zabíječ orků, Nathan Long

Long Nathan: Zabíječ orků - Warhammer 8

Uplynulo už více než osmnáct let, co se v povídce Geheimnisnacht poprvé na scéně objevil nerudný trpasličí trolobijce Gotrek provázený poněkud zhýčkaným mladým mužem – Felixem Jaegerem. Oba tito hrdinové jsou v myslích čtenářů spojení se jménem jejich duchovního otce, skotského spisovatele Williama Kinga. Ten jejich dobrodružstvím věnoval sedm knih (a jednu povídku navíc), a zejména jeho zásluhou se z těchto světoběžníků a dobrodruhů staly opravdové celebrity ve světě Warhammeru, což dokazuje množství fanoušků i prodejnost knih.

Nic však netrvá věčně, a tak se po pěti letech tvrdé práce King a vydavatelé Warhammeru Black Library dohodli před psaním dalších pokračování na jakémsi „oddechovém čase“. Jejich cesty se však postupně rozešly natolik, že se v BL nakonec rozhodli svěřit napsání dalších Gotrekových dobrodružství úplně jinému spisovateli. Jejich volba padla na Nathana Longa, který také není ve světě klasického Warhammeru úplným nováčkem. Ten nabídku přijal a výsledkem jeho práce je ZABÍJEČ ORKŮ.

Long byl jako autor hned od počátku v nezáviděníhodné pozici. Nastoupil do rozjetého cyklu a musel se vyrovnávat s představami a pojetím nejen svého předchůdce, ale i vydavatele, který, jak je dobře známo, drží celý Warhammer pevně v rukou. Pokud by svůj román psal v obdobném stylu jako King, mohl by být lehce osočen z plagiátorství. Naopak, kdyby by se pokusil zavést příliš mnoho odlišností a novot, hrozila zase nespokojenost čtenářů, kteří si Gotreka oblíbili takového, jakého ho King stvořil. Jeho práce tedy byla v jistém smyslu „tancem mezi vejci“.

Vlastní děj románu se odehrává s odstupem několika let od posledního Kingova vstupu. Gotrek a Felix se tedy opět ocitají na lodi, která je po blíže nespecifikovaných dobrodružstvích v Arábii a dalších orientálních zemích veze zpět do Říše. Trolobijce je přitom v docela depresivním rozpoložení z toho, že se mu stále nedaří slavně zemřít. Svůj žal utápí v pivě, a je dokonce natolik znechucený, že když je loď při prorážení blokády napadena orky, nechce s nimi ani bojovat s odůvodněním, že ho ubozí orci stejně nemohou zabít. Naštěstí ho Felix několika vhodně zvolenými větami dokáže vybudit k akci, takže se nakonec dočkáme oblíbeného masakru zelených kůži.

Po vylodění dvojice zjišťuje, že situace vůbec není růžová. Orci útočí snad ze všech stran a oslabené posádky hradů a měst jim odolávají jen s vypětím všech sil. Město je proto plné uprchlíků. A v jedné z hospod pak Gotreka dostihne i jeho minulost v podobě bývalého přítele, nyní stejnou měrou nenáviděného trpasličího prince Hamnira. Ten sbírá armádu, aby osvobodil trpasličí pevnost Karak Hirn z rukou orků. Pomocí starého slibu přiměje Gotreka, aby mu i přes všechnu svou nevraživost pomohl. Malá armáda neústupných trpaslíků a jednoho člověka (Felixe) se vydává na cestu. Vyhnat orky z dobře opevněné pevnosti se však ukazuje jako velký problém. Orci se totiž chovají úplně netypicky, jejich zuřivost a nedisciplinovanost se kamsi vytratila. Téměř to vypadá, jako by je někdo ovládal…

Autor se v knize pokusil přistoupit ke Gotrekovi i Felixovi odlišně a snažil se je vylíčit v poněkud jiném světle, než na jaké byli zatím čtenáři zvyklí. V jeho podání jsou temnější a jaksi plošší, což se projevuje v mnoha podobách a směrech. Sám Gotrek je nevrlejší, hádavější a malichernější, udržuje si odstup i od Felixe. Občas se v jejich vztahu sice znovu projeví onen duch kamarádství a přátelského pošťuchování, aby byl vzápětí nahrazen chladnou lhostejností, což Felix nese dost těžce.

Stejně jako hlavní postavy, posunul autor i vnímání celé rasy trpaslíků. Ty představuje sobečtější, nedůtklivější, egoističtější a xenofobnější. Felix jako jediný představitel lidí to od nich dost často schytává docela naplno. To, co King pojímal jako ironii a nadsázku, Long má za brutálně realistickou skutečnost. Jeho trpaslíci také jaksi postrádají onu příslovečnou trpasličí disciplínu a trpělivost a často to vypadá, jako by jim šlo více o uspokojení vlastních křivd než o boj se společným nepřítelem. Výrazně se to projevuje zejména v oněch rádoby utajených akcích, kde se trpasličí válečníci chovají spíše jako parta nezvedených školáků než jako profesionální bijci. Jak se jim s takovým přístupem podařilo přežít tak dlouho, je pro mě záhadou.

Abych Longovi nekřivdil, román má i docela dost světlých míst. Zejména bojové scény jsou tu vyvedeny velmi zdařile a Gotrek se v nich cítí jako ryba ve vodě. Jeho sekera má žně a trolobijce si občas sáhne až na samotné dno sil. Stejně tak se dějem mihne i pár skutečně zdařilých vtípků, často až na hranici absurdity. Snad nejoriginálnější z nich je scéna, v níž je zraněný Gotrek vezen na vozíku vstříc nepřátelům, přičemž mává svou runovou sekerou. Ta představa působí opravdu kouzelně.

Vlastní dějová zápletka pak má mnohem blíže v prvním Gotrekovým povídkám než k posledním románům. Dá se říci, že Long se drží v intencích obvyklých pro tento svět, kde je pochmurnost a jistá bezútěšnost děje jakýmsi standardem. Ovšem i tak v závěrečných kapitolách ještě přitvrzuje a děj vrcholí v brutálně šokujícím závěru. Pokud se Gotrek dříve snažil hrdinsky zemřít, po prožití tohoto dobrodružství pravděpodobně nyní vyvine dvojnásobné úsilí, aby se mu to podařilo co nejdříve.

Longův Zabíječ orků ukazuje trochu jiného Gotreka, než jak si ho představoval William King. Román určitě vzbudí stejně tak nadšení jako i znechucení, podle toho, jak se komu původní Gotrek líbil. Jsem si jist, že kdyby to nebylo právě pokračování tak oblíbeného cyklu, zařadil by se román k nadprůměrným textům ze světa Warhammeru. I tak je to ale zajímavý experiment. Jsem zvědav, jestli se Nathan Long pustí i do dalších trolobijcových eskapád a kam jej případně zavedou.

  • Nathan Long: Zabíječ orků
  • vydal: Polaris, Frenštát pod Radhoštěm 2007
  • překlad: Leona Malčíková
  • obálka: Geoff Taylor
  • 285 stran / 219 Kč
6. dubna 2007, Martin Fajkus